Jan Saudek: Dva aneb „Ať přijde dlouhý a sladký spánek – a všichni ve snách nechť se ke mně vrátí.“

Jan Saudek (* 1935) je vedle již historických osobností Josefa Sudka a Františka Drtikola nejznámějším českým fotografem. A současně nejprovokativnějším. Je zbožňován i zatracován, oslavován i opovrhován, uctíván i proklínán. Proč?

Jan Saudek dráždí. Vším. Tím, jak vypadá, jak se chová, jak mluví i jak chodí tanečním krokem. Provokuje svým nekonvenčním vystupováním, svými úspěchy, vzrušuje svým

Jan Saudek – Posterbook

ostentativním erotismem. Působí zvláštním neklidem, absorbuje nás směsicí něhy a násilí, tradicionalismu a extravagance, lyrismu a ironie, romantismu i obscénnosti. Ženy bývají okouzleny, neboť se stávají bezmocné, a ochotně se nechají vtahovat do magického světa jeho her.

Jedno však Saudkovi nikdo upřít neumí: Jeho kontroverzní dílo, odvážné ponory do lidských citů, pudů, vášní, vědomí i podvědomí, pomáhá pochopit složitost současného světa a člověka. A ať jeho fotografie pojednávají sebechoulostivější a sebespornější stránky lidského bytí, jsou ve svém úhrnu oslavou lidství. Oslavou naplněnou zvláštní radostností a hluboce chápajícím humorem. A je to právě toto svérázně dráždivé vzývání člověčenství, jemuž nic lidského není cizí, co jej činí zcela jedinečnou postavou současné fotografie.

Saudkova novinka je vlastně staronovinkou. V žánru drobné prózy tu autor otvírá témata, kterým se věnoval intenzivně i ve svých předchozích titulech: láska na každý způsob i pád, vzdalující se dětství, přibližující se smrt. Reálné s vysněným na jedné lodi. Prožité přibarvené fikcí. Fikce okysličená životem.

Filmová recenze: Fotograf radí dámám ke klidu, ale sám si nedá pokoj

To vše pak stylizované s jistou mírou staromilství, jako rukou psané dopisy, jako listy z deníku, jako vyznání, přiznání, doznání. Jeden z největších českých fotografů druhé poloviny dvacátého století je ve své literatuře vlastně stejný jako ve svém výtvarném projevu: velikášský, přepjatý, brutálně explicitní – ale i citlivý, místy melancholický, přirozeně otvírající okna k metafyzickým dimenzím skutečnosti.
Tituly jeho dosavadních beletristických prací, a též jeho první umělecké monografie, ladí s poetikou jeho prozaické novinky na výbornou: Divadlo života (1980), Život, láska, smrt a jiné takové podružnosti (1994), Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec (2000), Tramvaj noci (2008) a Jan Saudek na útěku (2009).

Já, coby obdivovatel a milovník Saudkova díla, jsem z knihy Dva doslova nadšená. Líbí se mi autorův poetický styl psaní, ač je lehce nezvyklý, čte se příjemně, občas způsobí ruměnec na tváři, občas potutelný úsměv. Texty, které jsou jednou uvedeny černým textem na bílém pozadí a podruhé zase naopak, jsou doplněny fotografiemi jak černobílými, tak i barevnými. Některé z nich mi jsou dobře známé, velmi mne ale potěšil i fakt, že jsem zde našla několik snímků, se kterými jsem se setkala vůbec poprvé.

Nakladatelství Slovart knize věnovalo tu nejlepší možnou péči – rozměr publikace
25 x 27 cm dává vyniknout krásným fotografiím na kvalitním matném papíře, které čtenář najde uvnitř (a to v hojném počtu).
I kdybych chtěla, na Saudkově „Dvojce“ nemohu najít jedinou chybu. Máte-li jeho osobnost a dílo rádi a knihu ještě nemáte ve své knihovně, nebojte se zabrousit na stránky Slovartu a sbírku doplnit – litovat nebudete.