Dánská autorka Helle Helle servíruje českým čtenářům osvěžující literární zážitek

Dánská prozaička Helle Helle (1965) je autorkou šesti románů a tří svazků kratších próz. V českém překladu byla představena povídkovou sbírkou Zbytky a romány Představa o nekomplikovaném životě s mužem, Ženy bez mužů, Na dně a Jestli chceš. Její knihy vyvolaly výrazný ohlas na domácí scéně i v zahraničí a byly dosud přeloženy do sedmnácti jazyků.

Helle Helle je nositelkou řady literárních ocenění včetně ceny Kritikerprisen, Ceny Dánské umělecké rady a Ceny P. O. Euquista.

Kniha Tohle jsem radši měla napsat v přítomném čase je mým prvním setkáním s autorkou a nebylo ani nijak cílené. Zahlédla jsem zprávu, že je Helle Helle v Praze, spolu s tím proběhla i informace o této knize.

Ať už mě zaujala sympatická spisovatelka, pěkný přebal knihy či popis děje, netrvalo dlouho, a už zdobila poličku mojí nové knihovny.
Mladá Dorte bydlí sama v domku naproti malému nádraží. Před rodiči předstírá, že studuje literaturu v Kodani, jenže to není pravda.

Často jí dělá problém vstát z postele, čas nechává plynout a čeká, co se jí nakonec připlete do její cesty životem.

Také zkouší psát. O svém prvním příteli i bezvýznamných známostech a dalších eskapádách, o bezdětné tetě, ke které má zřejmě mnohem blíž než k vlastním rodičům, a vůbec o všem, co často nefunguje tak, jak by mělo. Ve dvaceti místo spaní poslouchá vlaky a neví, co se sebou dál.

Rafinovaná dánská autorka přivádí čtenáře do svého mikrovesmíru náznaků, ze kterých si můžou utkat vlastní, trochu bolestně smutný, ale i potměšile humorný příběh.
Bezesporu se pro mě jednalo o originální literární zážitek.

Knihu jsem přečetla za dvě odpoledne, Helle Helle používá velmi lehký styl psaní, nezabředává do zbytečně dlouhých, nepřehledných souvětí, kapitoly jsou krátké. Na první pohled příběh působí, že jej prožívá puberťačka na prahu dospělosti, která nemá tušení, co chce, celé dny se poflakuje, všem kolem sebe tvrdí, že studuje vysokou; což je asi jediná pasáž, která mi v příběhu nedává moc smysl.

Jak je možné, že ani Dortini rodiče nemají tušení, že to tak není? Je jejich vztah skutečně natolik chladný, aby jim to bylo jedno?

„Mikrovesmír náznaků“, o kterém píšu výše, mě možná zavedl úplně jinou cestou, než většinu ostatních čtenářů: po několika dnech vstřebávání příběhu mi jako nejschůdnější vysvětlení děje připadá, že se ve skutečnosti nejedná o příběh dvacetileté Dorte, ale o život stejnojmenné tety, tedy taktéž Dorte: od jejího rozevlátého mládí až po střední věk, kdy ji osud zavane i do psychiatrické léčebny.

Už jen to, že mladá Dorte nemůže spát a neví, co s vlastním životem, do toho nepříliš povedené vztahy s muži i náznak prodělaného – pro ženu zcela jistě velmi nepříjemného – lékařského zákroku jsou velkými indiciemi k tomu, aby čtenář pochopil Dorte jako jedinou, velmi citlivou postavu, která nakonec svůj osud nezvládne a ocitne se v péči psychiatrů.

Možná se mýlím a ve skutečnosti to opravdu je „jen“ příběh o apatické a na svůj věk poměrně depresivní dvacetileté holce, která se tak nudí, že nemůže ani spát a jejíž dny plynou pomalu a líně jako pramínky malé říčky a více v tom není. Až takhle jednoduchá mi ale Helle Helle nepřipadá.

Ať tak či tak, svůj názor si musí čtenář zjevně udělat sám a celý příběh si sestavit podle sebe, proto asi neexistuje správný ani špatný výklad knihy. A to je sympatické. Autorčin záměr je v tomto směru zcela jasný a pro mě osobně se jedná o velmi příjemné literární osvěžení, byť moje první bezmyšlenkovitá reakce po dočtení knihy byla: „O čem to, sakra, bylo?“