Černá Palice – Umí superhrdina podojit krávu a vykydat hnůj?

Jste už unavení současným superhrdinským mainstreamem, akčními blockbustery Marvelu a DC a vzpomínáte na revizionistické komiksové ikony 80. let? Tak to byste teď měli zbystřit. Comics Centrum totiž na český komiksový trh uvedlo první díl série Black Hammer od Jeffa Lemira.

A o bezduché pestrobarevné pláštěnky tady rozhodně nepůjde. Black Hammer začal vycházet před dvěma lety u vydavatelství Dark Horse, ale příběh zrodu tohoto vyprávění začal podle vlastního vyjádření Lemira už někdy v roce 2007. Ale pozor, v té době se náš milý scénárista komiksovým řemeslem ještě neživil. Pracoval totiž na nočních šichtách jako kuchař v jedné z restaurací v kanadském Torontu a vůbec si nepřipouštěl, že by jednou mohl psát i pro nejslavnější komiksové giganty. Jeff si to doslova a do písmene nejen vysnil, ale podle všeho také tvrdě, skutečně tvrdě vydřel vlastní pílí a pracovní disciplínou. Lemirova tvorba by však vydala na vlastní (a možná nejeden) článek, takže se pojďme posunout dále.

Černá palice je první autorský komiks od Lemira v českém překladu a stejně tak je to i s výtvarníkem. Původně si chtěl zručný a pracovitý Lemire komiks kreslit sám, ale navršila se mu na stole práce na několika sériích, a tak brzy pochopil, že to nepůjde. Vybral si svého známého Deana Ormstona, nikoli však, aby udělal službu kamarádovi. Ormston, s jehož kresbou se mohli čeští čtenáři drobet seznámit v sérii Lucifer od Vertiga, je zřejmě podobný dříč jako Lemire a v jeho kresbě to lze poznat.

Nečekejte mainstream, spíš pravý opak. Na první zalistování jsou jeho kresby pro čtenáře zvyklejšího na tradiční superhrdinské komiksy prostě divné. Pak ale začnete číst a pečlivě procházet jednotlivé sekvence panelů, stránku po stránce, a po chvilce zjistíte, že se tahle výtvarná práce nejen vymyká, ale také na cosi reaguje. Lemire chtěl tuto sérii jasně a razantně oddělit od své práce třeba pro Marvel nebo DC a podle mě to bylo dobré rozhodnutí. Někomu to nemusí sednout, ale já si práci Ormstona oblíbil už v tomto prvním díle. Když si pak navíc v doslovu na konci přečtete, jaké problémy kreslíře v průběhu práce potkaly a jak dlouho se dostával v podstatě ze dna, řeknete si prostě rovnou – klobouk dolů.

Hotové kresby Deana Ormstona si u Černé palice bere do parády dnes už legendární kolorista Dave Stewart. Tady asi není nutné rozepisovat více. Komiksy a série jako Hellboy, Baltimore, Conan, Fatale, Klub Rváčů 2 a tak dále. Ano, všechny tyto chuťovky vybarvoval právě Stewart. Než se od představení autorů posuneme k povídání o příběhu a jeho struktuře a postavách, je nutné ještě zmínit český překlad. Stvořila jej Alexandra Niklíčková, která překládá například Goona, Tomb Raider nebo Ú.P.V.O. A je to opět poctivě odvedená tvůrčí práce. Na dva tábory se podle prvních ohlasů čtenáři rozdělují kvůli počeštěným jménům hlavních postav, nicméně tam zkrátka platí sto lidí, sto chutí a šmitec.

Teď bych vám měl ještě napsat, o čem tenhle komiks je. A věřte mi, nebo ne, ale není to zrovna snadné. Jsem totiž skálopevně přesvědčený, že pro někoho bude Černá palice prostě „jen“ takovým zvláštním a rozvleklým příběhem o bandě superhrdinských veteránů, kteří neví, jak dál žít v každodenním stereotypu. Ale na druhou stranu pro někoho půjde o přepečlivě a takřka geniálně vymyšlený příběh, jehož první kniha se zabývá motivacemi hrdinů, otázkou, proč vlastně bojují se zlem a také jejich zasutými vzpomínkami, které v komiksu vyplouvají ve formě barvitých flashbacků na povrch a způsobují bolest nad touhou být někým jiným a někde jinde.

Dokud si člověk – byť s ambicí a schopnostmi být superhrdinou – neujasní, co je vlastně zač, a nenajde sám sebe, všechny pokusy o sebezdokonalení selhávají a tuhle věc Lemire do svého příběhu dokázal vkusně zakomponovat. Své vyprávění umístil na tajuplnou farmu kamsi na jih Spojených států a sem vložil podivuhodné společenství postav, jehož součástí jsou kromě lidí i robot Robotelo a marťan Barbufoun. Dále tu máme temnou čarodějnici Madam Vážku nebo třeba nedobrovolného interdimenzionálního cestovatele Plukovníka Bizára, starou ženskou uvězněnou v těle malé holky Zlatušku (ta generuje obzvlášť výživné fráze a setřít dokáže během mžiku i s tělem a tvářičkou školačky snad kohokoli) a stárnoucího bouchače Valdu Dardu, který na farmě zastává něco jako post vrchního sedláka, používá skvělý hovorový jazyk a je to prostě takový sympaťák. A ano, tento superhrdina umí podojit krávu i vykydat hnůj. Aby taky ne, když na té zatracené farmě ve vidlákově trčí už deset let a jediné potenciální zlo číhá v podezřívavé postavě místního šerifa.

Ano, do příběhu se noříme právě ve dnech, kdy se blíží desáté výročí pobytu naší partičky na místě, kterému zatím nemůžeme porozumět. Přibližně se sice dozvíme, co bezprostředně předcházelo tomu, že se bojovníci se zlem ocitli v malé obci na farmě, ale nevíme, proč jsou právě tady a pořádně nevíme ani to, proč se odsud nemohou dostat. Lemire se sice v první knize moc nezabývá tím, co těch deset let postavy na farmě dělaly, ale z jejich jednání, opakujícího se vzájemného neporozumění, deziluze, probírání se vlastními strachy a zabředávání v minulosti si asi každý udělá obrázek. No… zřejmě se tam prostě už deset let plácají v začarovaném kruhu sebelítosti a neúspěšných pokusů o návrat domů. Možná už začínáte chápat, že Lemire pracuje s emocemi opravdu rád, a já můžu dodat, že i kvalitně, realisticky. Setkáme se tady i s objevem vlastní homosexuality či neopětovanou láskou, a to už by si jeden možná řekl, že to bude vlastně dost depresivní čtení. Jenže Lemire je opravdový mistr, dává si neskutečně záležet, a tak nezapomněl ani na pár vyloženě vtipných a příjemně odlehčujících scén.

Díky tomu jsem si třeba oblíbil postavu Plukovníka Bizára, který je opravdu bizarní. Cestuje v čase „paravesmírem“ tam a zpět a nemůže a možná ani nechce toho nechat, což na farmě zákonitě občas způsobí nějakou humornou neplechu. Jenže kdo ví, třeba je právě Plukovník tou odpovědí na otázku interdimenzionálního průšvihu, který hrdiny na farmu uvěznil. Ovšem také je tu záhadný černošský hrdina. Ehm… jmenuje se Černá palice. A nic bližšího se o něm zatím nedozvíme. Vlastně jen to, že zoufale chybí své dceři. Právě dceru hrdiny Černé Palice využil Lemire ve zdařilém závěrečném cliffhangeru. Mimochodem, Černá Palice v některých momentech nabízí hezké odkazy na jiná komiksová díla. Ať už se jedná o Moorovy Watchmeny nebo superhrdinské fláky ze zlaté éry amerického komiksu, jde ve všech případech o takové lemirovské dárky zpříjemňující chvíle při čtení. Aspoň já se po objevu každého z nich fakt zaradoval.

Jsem si jistý, že s prvním dílem série Černá palice čtenář neuzavírá takové to „půlhodinové přátelství“. Mám pocit, že tohle je první díl série, která směřuje k neuvěřitelnému a historickému úspěchu s takovou jistotou jako voda v řece, která vždy doteče až do moře… A to je ,prosím pěkně, něco mezi superhrdinskou dekonstrukcí a jakýmsi druhem… já bych to nazval „deep parodie“. Musím to doporučit všem fandům komiksu jako takového, nejen hltačům „pláštěnek“. Jo, sakra, jo, kupte si to a užijte si to.