Do ruky. Tak trochu (hodně) jiná kuchařka

203

V nakladatelství Albatros Media vyšla nová kuchařka s názvem Do ruky a podtitulem Český streetfood nejen pro chlapy. Srdce nejednoho gastronauta a domácího kuchaře tak jistě zaplesalo nad příslibem 50 receptů na pokrmy, k nimž příbor nebude potřeba. Kuchařka vychází příhodně v letním období pikniků a zahradních či balkonových party, podobná inspirace se tedy jednoznačně hodí. V našem případě však původní natěšení záhy vystřídaly rozpaky, které už nezmizely. A hned vysvětlím proč. 

„Právě teď se ti v rukou nachází tak trochu jiná kuchařka, ale chceš-li ji nazývat kuchařkou, tak proč ne…“ Po této větě, kterou začíná úvod do knihy, jsem se trochu zarazila. Je to teda kuchařka, nebo ne? Popravdě těžko říct. Po prolistování a pročtení přiznávám, že já sama bych knihu Do ruky nazvala kuchařkou jen s velkými výhradami. 

Kniha je rozdělena do deseti kapitol po pěti receptech. Každá z nich pak má svého ambasadora. Nejsou jimi ovšem jen kuchaři, ale také herci Jan Hofman a Tomáš Dianiška, zpěvák Ben Cristovao nebo malíř Jan Gemrot. Z textu bohužel nevyplývá zcela jasně, zda jsou uvedené recepty jejich či na nich jakýmkoli způsobem spolupracovali, nebo nad nimi jen převzali patronát a nechali se s jídlem vyfotit. Jejich role v knize je tedy poměrně diskutabilní. 

Samotným receptům předchází krátký rozhovor se zmíněnými osobnostmi, který v několika případech naráží na vlastní mantinely. Nejpatrnější je to u konverzace s Frankiem Gallucim, která je zřejmě jen zkopírovaná z emailové schránky. Jinak si nedokážu vysvětlit absenci čárek a háčků. Možná v tom byl záměr nechat Frankieho projev autentický, s nedokonalostmi v pravopisu – přeci jen je rodilý Ital. Jenže se to vůbec nepovedlo. 

Ale nyní k tomu nejdůležitějšímu – jídlu. Rozpaky vzbuzuje už samotný koncept kuchařky, který slibuje český streetfood do ruky. A pak se vám mezi recepty připlete nejen buddha bowl, která rozhodně na popadnutí není, ale dokonce celá kapitola o italské nebo mexické kuchyni, která nadto zdůrazňuje, že budou potřeba „ty správný originální ingredience“ jako avokádo nebo koriandr. 

A takových to WTF momentů je bohužel kniha plná. Vezměme to od začátku – v úvodu zazní „nečekejte klasiku v podobě párku v rohlíku“, a to hned vedle celostránkové ilustrace právě této pochoutky. Dále nám autorka sděluje: „Vždyť i pouliční rychlostrava se dá jíst fine dining.“ A o pár stran dále vychvaluje 30% eidam. Ano, tohle je na dlouhou debatu. Jak definovat fine dining a jestli se do této definice pouliční rychlostrava vleze. Šéfkuchař kodaňské restaurace Noma tvrdí, že dříve byly znakem fine diningu ty nejlepší a nejkvalitnější suroviny a top obsluha, což už dneska není výsadou jen drahých restaurací, ale s obojím se potkáte i v bistrech nebo na ulici. Co se surovin a jejich kvality týče, ani zde není co vytknout. Eidam „třicítku“ na svůj vyhlášený smažený sýr používají i Lokály ze sítě Ambiente. Ale fine diningem by je asi nikdo nenazval…

Samostatnou kapitolou je jazyk knihy, který je nadmíru květnatý. V negativním slova smyslu. Autorka se snaží působit vtipně a odlehčeně, a to tak moc, až je to těžkopádné. Příliš tlačí na pilu a plýtvá slovy, která ani nejsou potřeba. Kuchařka není román. 

Zbytečně překombinované jsou i názvy jídel: Los amigos dos rozvodos, Čočkondr není žádnej pokondr nebo Poctivá tukovka aneb vyprošťování při cestování. Těžko byste poznali, že se jedná o sázená vejce se dvěma salsami, burger z čočky a bulguru nebo jednohubky. A teď si představte, že obsah by byl menu v restauraci…

Zkrátka kniha by si zasloužila ještě jednu editaci (a vlastně i korekturu). Své pocity si dovolím vyjádřit další citací, kterou jsem našla u receptu na kebab: „Tahle variace je však trochu více na šavli, kam jsme ji namotali.“ Namotané páté přes deváté to vskutku je a na šavli občas taky. Zvlášť, když autorka u postupu k dalšímu receptu doporučuje: „Na hladkém povrchu – klidně i na dlažbě v kuchyni, stačí k tomu trocha mouky a freestyle – rozválej v hladké mouce úzkou nudli kynutého těsta.“

Ještě nemáte dost? Pak se začtěme do receptu na kukuřičné krokety: „Rukama vytvaruj koule, a jestli se ti zrovna nechce, i bez nich to funguje… “ A když nemáte limetku, dejte tam citron. Ostatně, se surovinami si autorka hlavu moc neláme. U kynutého těsta radí, že „netřeba doma kynout, stačí do obchodu zaběhnout“. Na závěr se tedy naskýtá otázka, komu má být „kuchařka“ vlastně určená. Zřejmě nikoli gastronadšencům a těm, kdo opravdu rádi vaří a zkouší nové recepty, ale spíš někomu, komu se do ruky dostane jen náhodou. 

Přitom autorčina předchozí kuchařka Nalož to je zcela odlišná. Samozřejmě nejen obsahem, ale i formou. Ano, také si v ní hraje se slovy, ale přirozeně a smysluplně. Ne tak na sílu s touhou být vtipná za každou cenu. Také recepty jsou přehledněji zpracované než v Do ruky a popis není zbytečně rozvláčný. Proč tedy Daniela Turecká nyní tak ustřelila, mi zůstává záhadou. 

KUCHAŘKA: DO RUKY

Autor: Daniela Turecká
Jazyková korektura: Marie Fišerová
Nakladatelství: Albastros Media / Cpress
Rok vydání: 2020
Počet stran: 200
Cena: 349 Kč
WWW: www.albatrosmedia.cz

PŘEHLED RECENZE
Zpracování
3
Obsah
3
Informační hodnota
1