Klicperovo divadlo uvádí: Kytice 2014

Karel Jaromír Erben. Narodil se 7. 11. 1811. Studoval gymnázium v Hradci Králové, později práva a historii v Praze. Přátelil se s bratry Grimmovými, Karlem Hynkem Máchou a jeho politické názory formoval František Palacký. Byl dvakrát ženatý – s Barborou Mečířovou a Žofií Mastnou. Zemřel 21. 11. 1870 v domě U Tří tykví. Tohle všechno o slavném českém básníkovi ví málokdo. Každý ale ví, že napsal Kytici.

Erbenovo nejslavnější dílo bylo vydáno v roce 1853 pod názvem Kytice z pověstí národních. V roce 1861 bylo druhé vydání rozšířeno o baladu Lilie a oddíl Písně. Třetí vydání z roku 1871 (tedy již po autorově smrti, byť jej ještě stihl připravit) bylo o oddíl Písní zkráceno a podoba Kytice byla definitivně ustálena. Od té doby se tato sbírka stala spolu s Májem Karla Hynka Máchy nejvydávanější českou knihou s doposud více než sto čtyřiceti vydáními.

Kytice se dočkala filmového zpracování režisérem F. A. Brabcem, které v roce 2000 získalo Českého Lva hned ve čtyřech kategoriích. I na divadelních prknech se Kytice těší oblibě. Za poslední dobu je to například brněnské Divadlo Radost (premiéra 14. 4. 2012), Divadlo Semafor (24. 10. 2013) či Národní divadlo moravskoslezské (14. 9. 2014). V královéhradeckém divadle byla Kytice inscenována v roce 1994 Karlem Brožkem a nyní měla premiéru 11. 10. 2014.

Po dvaceti letech se Karel Brožek do Klicperova divadla s Kyticí vrací. Netřeba se ovšem bát, že by podoba byla stejná jako před lety. Režisér si plně uvědomuje, že dnes je jiná doba a i tým okolo něho je obměněný. Scénu postavil Jan Tobola, kostýmy měla na starosti Ivana Brádková, hudbu složil Daniel Fikejz a velký prostor dostala i choreografie, kterou připravila Lucie Holánková.

Režírování Kytice je od Klicperova divadla v podstatě malým dárkem k osmdesátým narozeninám režiséra Brožka, které oslaví příští rok. Popravdě řečeno, ač jsem se na hru velice těšila a měla ohledně ní vysoké očekávání, měla jsem trochu obavy. Člověk je přeci jen zvyklý na jinou generaci režisérů – Davida Drábka, Daniela Špinara, duo Skutr a další. Hned po začátku premiéry jsem si však uvědomila, že mé obavy byly liché a pan režisér stále dobře ví, jak na to.

Hru uvedla samotná Kytice. Bez ní by se to ostatně neobešlo. Následována byla baladami Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Vodník, Poklad a Svatební košile. V závěru opět zaznívá Kytice. Herecké obsazení bylo poněkud nevyvážené – osamocený Miroslav Zavičár mezi šesti ženami – Helenou Plecháčkovou, Natálií Holíkovou, Marií Poulovou, Martinou Eliášovu, Martou Zaoralovou a Zorou Valchařovou-Poulovou. Vzhledem k faktu, že hlavní postavy Erbenových balad tvoří vesměs ženy, je to pochopitelné. Miroslava Zavičára je možné během hry vidět v několika rolích – krále, vodníka, jinocha i umrlce.

Velmi se mi líbilo pojetí scény. Jan Tobola si je zřejmě dobře vědom, že méně je někdy více, a že v jednoduchosti je krása. Scénu tak tvoří bílé plátěné pruhy, které zdobí až herečky v zajímavých kostýmech. I zde převládá jednoduchost – kostýmy jsou bíločerné, jiné barvy se v podstatě neobjevují. Dále jsem ocenila, že z vybraných balad nebylo změněno či vynecháno jediné slovo. Bonusem bylo, že části jich byly zhudebněny a nešlo celou hru o pouhé převypravování.

A jak již bylo zmíněno výše, velký prostor byl věnován choreografii, kde jsem obdivovala především synchronizaci herců. Místy se mohlo zdát, že herci ve svých rolích přehrávají. Měla jsem však pocit, že jde o záměr, který měl vyvolat úsměvy v publiku a odlehčit atmosféru. V celku šlo tedy o jistě náročné představení, které osobně hodnotím jako velice povedené. Že nejsem sama dosvědčuje fakt, že předpremiéra i premiéra samotná sklidily divácký standing-ovation. Představení tak vřele doporučuji.

Poznámka redaktora: Osobně věřím pověře, že narozeniny by se neměly slavit před svým datem. Zarazilo mě proto, že Kytice od začátku byla prezentována jako dárek pro režiséra Karla Brožka k jeho osmdesátým narozeninám, přestože je ročník 1935, konkrétně 28. dubna. Do jubilea mu tak ještě půl roku chybělo. Již záměrně užívám minulého času. Hluboce mnou otřásla zpráva, že Karel Brožek dne 21. 10. 2014 náhle, byť prý pokojně, zemřel. Ztráta je o to více k neuvěření, že před pouhými deseti dny stál ve zdánlivě dobré kondici na jevišti a s úsměvem přijímal ovace za mistrovsky odvedenou Kytici.

Zpráva mě zasáhla těsně před vydáním recenze, mohla jsem tak toto oznámení zahrnout. Jelikož ale recenze vznikala bezprostředně po premiéře 11. 10. 2014 a je plná mého entuziastického nadšení z představení, rozhodla jsem nepřepisovat samotný text, ale zařadit tuto smutnou poznámku na konec. Zítra (23. 10.) jdu na Kytici znovu. Tak moc mě nadchla. Jen se obávám atmosféry, která tam bude panovat. Přijďte i vy vzdát návštěvou představení hold velkému režisérovi. Jde o jeho doslova finální počin…