- Reklama -

V jakém jiném podání byste chtěli vidět nejlepší balet všech dob než zatančený nejlepším baletním souborem všech dob? Labutí jezero v podání Bolšoj těatru, navíc se Svetlanou Zakharovou, první sólistkou Velkého divadla, je příslibem neopakovatelné podívané. Kterou jsme mohli prožít díky přenosům do kin v Lucerně. Jenže bylo to opravdu takovým zážitkem?

Labutí jezero je balet tak profláklý, že je opravdu těžké jím zaujmout. I když choreografii dělal Jurij Grigorovič, který se zaměřuje na renesanci Čajkovského baletů. Oproti Petipově původní choreografii však není mnoho co vylepšovat a upravovat. Kostýmy jsou, s ohledem na historickou a uměleckou hodnotu tohoto baletu, také v podstatě neměnné – bílé a černé tutu labutí. Kromě nich v baletu mnoho dalších postav už není, všechny ostatní kostýmy pak byly podivnou kombinací klasických pohádkových rób a moderních potisků látky, kterým dominovaly geometrické tvary.

Jedinou věcí, na níž se tvůrci tak mohli opravdu vyřádit, je scéna. A ta v případě Bolšoj těatru byla naneštěstí taková nanicovatá a nudná. Tmavá plátna s ne úplně umně namalovanými kulisami působily lacině, což je ve velkém kontrastu s například Spící krasavicí, jejíž výprava byla naprosto skvostná. Jedinou ozdobou celého baletu tak byla Svetlana Zakharova, jež si svou pozici první sólistky opravdu zaslouží.

Její Odetta a Odilie byly zatančeny s technickou precizností, jaká se hned tak nevidí. Bohužel však dokonalost Zakharové vedla k tomu, že ostatní tanečníci stáli v jejím stínu a už tolik nevynikli. Například Denis Rodkin v roli prince Siegfrieda ve srovnání se Zakharovou tančil jen obstojně. Přitom v Louskáčkovi byl jeho výkon odpovídající scéně Velkého divadla. A v tomto baletu vlastně taky, jen preciznosti Zakharové se zkrátka nikdo jiný neblížil.

Konec Labutího jezera je něčím, co závisí plně na libovůli inscenátorů. Původní libretisté, Begiveč s Gelcerem, napsali vcelku šťastný konec. Oba sice zemřou, ale společně a naplňují ono „dokud vás smrt nerozdělí“. Existují ale i další konce příběhu od ryze šťastných po ty nejvíce tragické. Grigorovič si vybral jeden z těch tragických – Odetta zarmoucena Siegfriedovou zradou umírá a princ zůstává sám uprostřed jezera bez labutí, jen se svým zármutkem.

Věčná škoda, že tento poklad ruského baletu je souborem Bolšoj těatr zatančen sice bezchybně, včetně perfektní synchronizace sboristek, zato však výprava působí unyle a bez nápadu.

 

Kino: Labutí jezero

Choreografie: Jurij Grigorovič podle Lva Ivanova a Mária Petipy
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Scéna a kostýmy: Simon Virsaladze
Dirigent: Pavel Sorokin
Tančí: Svetlana Zakharova, Denis Rodkin, Artem Beljakov, Igor Tsvirko, Jekaterina Barykina, Alexej Loparevič, Alexander Feděječev
Zdroj fotografií: www.bolshoi.ru
www.kinolucerna.cz

 

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
8
Zpracování
6
Výprava
4
Herecké výkony
9