Lucerna v Dlouhé: Pohádkové drama o hrdém mlynáři

Lucerna je nejznámější divadelní hrou Aloise Jiráska, jež měla roku 1905 premiéru v Národním divadle. I přes svou zdánlivou jednoduchost se jedná o nejhranější původní českou hru. Uvedlo ji Divadlo Na Fidlovačce (2008-2014), Slovácké divadlo v Uherském Hradišti (2013-2015) nebo Národní divadlo (2008-2010) a mnohá další, profesionální i amatérská, divadla. Tím dosud posledním je Divadlo v Dlouhé, režie se ujala Hana Burešová.

Myslet si, že Lucerna je naivním příběhem, by bylo naivní. Za svým pohádkovým hávem skrývá kritiku vrchnosti, jež může být aktuální dnes stejně jako tehdy. Svobodný, robotou nezatížený mlynář leží v žaludku zámeckým pánům, kteří proti němu kují pikle. Že však nelze vrchnost házet do jednoho pytle, dokáže mlynáři mladá kněžna, jež je ve svých názorech poněkud pokroková a nepotrpí si na okázalé projevy oddanosti a na hry kasacích, jež se jí snaží vnutit místní hudebníci. Hra pojednává hlavně o rovnováze mezi těmi, kdo vládnou, ale nezneužívají svého postavení, a prostým lidem. Nakolik se dá příběh zasadit i do dnešní doby a politického režimu, nechám na vás. Jistě v něm alespoň jednu paralelu najdete.

Hana Burešová však nepojala hru jako výpověď rozvrstvené společnosti, spíše jako, použijeme-li podtitulu hry, český mýtus, součást národního dědictví. Z toho důvodu nečekejte moderní háv ani aktuální glosy. Přesto čekejte hravé představení s do detailu promyšlenou scénou. Kromě toho je Lucerna plná postav různých charakterů, jejichž psychologická kresba má co nabídnout.

Ať už jde o stárnoucího vodníka Ivana unaveného ruchem a životem, Kláska, který svou ženu nevnímá jako fúrii, ale starostlivou ženušku, nebo samotnou kněžnu hledající nesklopený zrak, vztyčenou hlavu, jež jí nebude mazat med kolem úst. Eva Hacurová v roli kněžny vypadá nenuceně, její silný a melodický hlas k roli pasuje, podobně dobře působí i Igor Orozovič v roli mlynáře.

Roztomile pomatená je čtveřice hudebníků, zvláště Klásek, kterému činely upadnou v té nejnevhodnější chvíli. A samozřejmě Klásková (kterou výtečně ztvárnila Magdalena Zimová), divá megera, jež se honí po všech čertech, jen aby tam načapala manžela. Její zběsilosti neunikne ani vodník Michal, který se po střetu s ní raději odstěhuje.

Scéna byla vytvořena především pomocí projekcí, které jinak jednoduché kulisy skvěle oživily. To, co kdysi bylo možné jen v Laterně magice, je dnes běžné v kterémkoli divadle a projekce i animace se v české scénografii hojně využívá. Tak se bez větších obtíží octneme ze zámku v lese, odkud na hudebníky vyskočí animovaný hejkal. Přesto nedochází k rezignaci na klasické kulisy – mlynářovo stavení či vodníkův úkryt jsou pojaty tak, jak je divák zvyklý. Oživení se hře dostalo i díky humorným prvkům, například když vodník Michal líčí pentle a začne pobíhat kolem s gymnastickou stuhou, nebo když mlynář hovoří s vrchním a svou řeč podtrhuje loutkovými pohyby.

Závěrečný živý obraz je pak tečkou, kterou nechcete z paměti jen tak vymazat. Škoda, že celkový dobrý dojem z představení kazil trochu Arnošt Goldflam coby vodník Ivan, který si naneštěstí nepamatoval svůj text. Což by samo o sobě nevadilo, kdyby pak nápovědu nebylo slyšet až do zadních řad.