Maryša, hra bratří Mrštíků, byla poprvé uvedena v Národním divadle roku 1894. Letos se na jeho jeviště vrací po jedenácté, v režii Jana Mikuláška a s Pavlou Beretovou v hlavní roli.
„Nebude mnoho diváků, kteří by zasedli do hlediště, aniž by tušili, jak příběh dívky provdané proti její vůli a dohnané k zoufalému činu dopadne. … Také v naší inscenaci Maryša otráví Vávru jedem nasypaným do kávy. Ale jaká Maryša? A jakého Vávru?“ Tak se ptá anotace k nejnovější inscenaci Maryši. V divákovi to vzbudí očekávání. Dojde k odhalení nové roviny vztahu mezi Maryšou a Vávrou? Ukáže se, že Maryša vlastně není žádná oběť a v jejím „Máte vy vědět, koho si berete“ je skrytá výhrůžka?
Že Vávra je v tom nevinně a za vše mohou rodiče, kteří nepopřáli mladé dívce sluchu? Bohužel se ukáže, že Vávru otráví ta samá Maryša, co vždycky. Maryša, která je proti své vůli provdána a ze strachu z Vávry odmítá pozdější otcovu nabídku k návratu domů. Z neútěšné situace má jen jediné východisko. Ani Vávra není o moc jiný, než jej líčí bratři Mrštíkové. Maryšu bije, povídá se to po celé vsi a i divák je svědkem jeho běsnění, kdy seřeže služku. Možná jen na konci, když už vypije svůj šálek hořkosti do dna, se v diváckém nitru zachvěje lítost, když Vávra přemlouvá Maryšu, aby se spolu udobřili. Inu, na to měl asi myslet dřív.
V čem je tedy současná Maryša současná? Má odkazovat na problematiku rodiči předem dohodnutých a ekonomicky prospěšných svateb, jež jsou v některých kulturách i dnes stále běžnou záležitostí? Má odkazovat na domácí násilí, které se odehrává za dveřmi sousedních domácností, aniž bychom cokoli tušili? Asi ano, dozvídáme se to však z programu („Maryša se neodehrává někdy a někde. Odehrává se všude tam, kde vytváříme restriktivní prostředí pro své bližní.“), v inscenaci to patrné není. Maryša i další postavy mluví i nadále nářečím, jež by mělo být kombinací hanáckého a slováckého. A je občas slyšet, že s ním herci nejsou sžití a vypadávají z něj.
Kostýmy jsou kombinací současných „městských“ oděvů s tradičními „vesnickými“ doplňky v podobě pentlí, masek, kožešin a slámy. Maryšiny svatební šaty, kroj, zůstávají na krejčovské panně a Maryša po světnici pobíhá polonahá. Vzpurná, odmlouvající a brečící, odmítá se obléknout. Scéna sestává z hnědých obdélníků, částečně odklopených. Jakmile se Maryša dozví, že si má vzít Vávru, hlučně zapadnou na své místo.
Spadla klec. Marek Cpin Maryšu zasazuje do nahrávacího studia, při prvním dějství jsou kolem hudební nástroje. Herci je však záhy odnášejí. Proč nahrávací studio? „Pro mě je Maryša hra o promarněných životech. O tom, jak spolu lidé nedokážou komunikovat. … Proto mě napadl orchestr, jenž nikdy nezahraje. Nástroje připravené vydat ze sebe to nejlepší, potěšit, dojmout, uvolnit napětí a naplnit to, k čemu jsou určeny – jenže ono se to nestane,“ nechává Cpin nahlédnout do svého uvažování. Jenže bohužel, osobně tu souvislost s Maryšou prostě nevidím.
Pavla Beretová jako Maryša ve mně zanechala trochu rozpačitý dojem. V první části zbytečně tlačila na pilu, chovala se frackovitě a omdlévání při pohledu do Franckových očí působilo divně. V druhé části, kdy již byla provdána za Vávru, mi její Maryša, utrápená a zlomená, sedla víc. Vávra v podání Davida Prachaře byl nečitelný. Působil, že by raději zůstal sám, ale dluhy ho donutily se poohlédnout po nové nevěstě. Při setkání však Maryše šeptá, že už ji naučí poslouchat, což nás utvrzuje v tom, že záporák je v této inscenaci stále jen on sám.
Dobře funguje mouka, která kolem něj neustále víří. Dá se pochopit jako mouka v základním smyslu, Vávra je mlynář. Dá se chápat jako zpustnutí, rozklad, v němž se ocitl po smrti své ženy. A dá se také chápat, jako jmění, jež se mu proselo mezi prsty a rozfoukalo se do všech stran. Stačí do hromádky mouky jen lehce kýchnout a je pryč… V druhé části za sebou cestičku z mouky stejným způsobem zanechává i Maryša – spadla do Vávrovy náruče, kde pustne stejně jako on.
Výborná je Martina Preissová v roli Strouhalky, jež s děsivě prázdným výrazem a umělým úsměvem podává Maryše spodničku. Následně zdánlivě milý výraz mizí a přichází spílání – Maryša nemá rozum, měla by se vdát dokud je mladá a jestli si myslí, že má dost času, než její krása odkvete, ať si sáhne na povislé paže a ňadra Strouhalky. Následně se do toho vloží i matka (Taťjana Medvecká), pleskne facka a Maryša se kácí k zemi. Za velmi zajímavý prvek inscenace považuji přednes scénických poznámek. Před dějstvím jsou diváci uvedeni pro situace, je jim popsán prostor, v němž se odehraje následující včetně toho, v které části jeviště by se která kulisa měla nacházet.
A jak to dopadne? Maryša Vávru otráví. V hlavní roli rychlovarná konvice uprostřed jeviště, na niž je namířeno bodové světlo. Taková prvoplánovost pro mě byla zklamáním. Celkově mi řešení Maryši přišlo polovičaté. Jako by se inscenátoři nemohli rozhodnout, zda hru pojmou klasicky, nebo moderně. A tak se na jevišti tlučou prvky obojího, dokud nepadnou mrtvé k zemi.
Divadlo: Maryša
Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Kateřina Štefková
Zvukový design: Michal Cáb
Světelný design: Ondřej Kyncl
Hrají: Vladimír Javorský, Taťjana Medvecká, Pavla Beretová, David Prachař, Matyáš Řezníček, Martina Preissová, Filip Rajmont, Kateřina Císařová
Autor fotografií: Petr Neubert
www.narodni-divadlo.cz
