Fanouškům sci-fi žánru jistě není třeba Raye Bradburyho nikterak představovat. Jeho nejznámějším románem je 451 stupňů Fahrenheita z roku 1953. Mezi jeho díla patří i libreto k muzikálu 2116, které vzniklo již v padesátých letech minulého století, k uvedení však nakonec nedošlo. Až v roce 2009 se libreto dostalo do rukou Stevea Josephsona, který jej v jednoaktové verzi uvedl v Los Angeles. Celé dílo ve své finální podobě spatřilo světlo světa až letos v Praze.
Děj, odehrávající se pouhé století po dnešní době, vypráví o skupině psanců utíkajících před spravedlností. Lidstvo v roce 2116 žije online, připojené k síti a ve světě organizovaném roboty a dalšími přístroji. Navíc je plně pod kontrolou Universal Security Agency (U.S.A. – Náhoda? Nemyslím si.). Najde se však několik rebelů, kteří se zavedeným pořádkům vzepřou, a právě tím jsou agentům trnem v oku.
Přitom jde z pohledu soudobého člověka o naprosto banální skutky. Jeden z psanců byl zavřen za to, že se po pracovní době procházel sám mimo vyznačenou trasu zaměstnání–domov. Další zase zatoužil po tichu, a tak vypojil veškeré přístroje, čímž si též vysloužil nemilost. Skupinka rebelů, vedená Mr. Marionette (Tomáš Vaněk), se maskuje za cirkusový soubor a se svou Shadow Show tak mohou cestovat z galaxie na galaxii a unikat tak agentům, kteří se však nevzdávají.
Show, kterou artisté/uprchlíci předvádějí, je druhou dějovou linkou muzikálu. Manželé Wycherlyovi jsou již staří a bojí se, že brzy zemřou a zanechají svého druha v osamocení. Za tím účelem se rozhodnou k Vánocům pořídit své polovičce robota, který bude vypadat přesně jako jejich mladší já.
Hudba a písně této linky, kostýmy Wycherlyových i jejich líčení nápadně připomínají díla Tima Burtona a stejně tak děj se zvrtává a z dobrého úmyslu manželů se stane vánoční můra noční. Staříkům na mladé a rozdivočelé roboty totiž nestačí dech a snaží se jich pokud možno rychle zbavit.
Dějové linky jsou zpočátku oddělené a divák nechápe, jak by spolu mohly souviset. Až ke konci první poloviny se objasní, že jde o show, s níž rebelové vystupují na svých cestách. Jenže nic není, jak se zdá a ukazuje se, že i toto celé je jen show, za jejíž nitky tahá někdo úplně jiný.
Vzhledem k tomu, že sami sedíte v hledišti a sledujete show o show o show, začnete mít takový ten pocit, jako když se postavíte mezi dvě zrcadla a vidíte nekonečněkrát svůj odraz v odraze. Navíc se toto celé dozvíte ve chvíli, kdy agenti konečně chytí utečence a… a najednou vystoupí postava, která vám oznámí, že tohle celé byla jeho show, ansámbl společně zazpívá píseň o radostné anarchii a nazdar.
Divák buď může přemýšlet a konec si dovodit sám, nebo s pokrčením ramen považovat celý kus za onu radostnou anarchii, která smysl vlastně ani dávat neměla.
Co nejvíce na celém muzikálu zaujalo, byly kostýmy a líčení. Vše velmi výrazné, burtonovsky lehce znepokojivé. Tomáš Vaněk k masce přidal i grimasy, s nimiž by z fleku mohl hrát Jokera a byl by nejspíš lepší než Jared Leto.
Steve Josephson vytvořil zajímavý muzikál i díky tomu, že obsahuje přesahy do dalších divadelních žánrů. Linka manželů Wycherlyových dávala větší prostor herectví, čehož využil hlavně Peter Pecha. Dodal Mr. Wycherly potřebnou vetchost a roztržitost, která byla uvěřitelná, úsměvná a přitom nepřehnaná.
Čtenářskou scénu zase oživil Michal Máša, který tancem ztvárnil právě čtené. Jediné, co jsem považovala za nepovedené, byla stínová show na konci první části. Tanečníci, které diváci měli vidět díky plachtě jako jednotlivé stíny, v důsledku nasvícení tvořili jeden černý stínový chumel, z něhož se tu oddělila ruka, tu noha. Po pěvecké stránce je však muzikál naprosto v pořádku, což je hlavní.
Prostor poskytlo muzikálu Divadlo Semafor, kde se od premiéry 18. srpna odehrálo pouhých dvanáct představení. Ta probíhala v angličtině, tvůrci však slibují českou verzi muzikálu a jeho další uvedení. Ač je angličtina originálním jazykem tohoto díla, překlad nebude jistě na škodu, titulkovací zařízení bylo totiž stranou jeviště, takže nebylo možné sledovat titulky a děj na jevišti naráz.
To byla škoda, neboť Ray Bradbury‘s 2116 je ve světě muzikálu skutečně pozoruhodným počinem, který díky zmíněným přesahům shledají zajímavým i ti, kteří muzikálu běžně neholdují.
Muzikál: Ray Bradbury’s 2116
Hudba: John Hoke
Libreto: Ray Bradbury, Steve Josephson
Režie a choreografie: Steve Josephson
Asistentka choreografie a co-choreografka: Lucie Holánková
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Pěvecké nastudování: Caryn Stringerová
Asistentka režie: Zuzana Holbeinová
Dramaturgie: Ondřej Doubrava
Obsazení: Mr. Marionette/Albert Brock – Tomáš Vaněk // Mr. Wycherly/Professor Faber – Peter Pecha // Mrs. Wycherly/Clarisse McClellan – Michaela Horká/Elin Špidlová // Bridebot/Jenny Sequa – Olga Lounová/Lucia Jagerčíková // Groombot/Captain Wilder – Tomáš Novotný/Michael Garamoni // Illustrated Man/Blue/US Agent – Ondřej Pilnaj/Michael Garamoni // Mr. Electro – Michal Máša // Yellow – Jakub Rajnoch // Dandelion/Orange – Denisa Šubrtová/Zuzana Holbeinová // Red/US Agent – Františka Stropnická, Karolína Krejčová, Zuzana Holbeinová, Denisa Šubrtová // Water Lily/Lavender – Lucie Holánková/Lenka Bílková // Colonel Sander D. Wedown – Milan Malinovsky // USA 1 – Jaroslav Parči // USA 2 – Jiří Valeš // USA 3 – Karolína Krejčová, Zuzana Holbeinová, Denisa Šubrtová // USA 4 – Jitka Jirsová
Uváděno v anglickém jazyce s českými titulky.
