Recenze Mýcení: vystavované ctnosti a špatně skrývané neřesti

Divadlo Na zábradlí uvedlo svou druhou premiéru sezóny, dramatizaci románu Mýcení. Autorem je rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard (19831-1989), jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších poválečných německy píšících autorů. Režie se již klasicky ujal kmenový režisér divadla Jan Mikulášek.

Mýcení (1984) je pozdním Bernhardovým románem. V jeho textu se skrývá hořkost, ironie i (sebe)kritika. Hlavní postavou, jež přijala pozvání na večeři do rodiny Auersbergerových není totiž nikdo jiný než sám autor, který danou společnost však nemůže vystát. A neváhá to dát na stránkách knihy najevo.

Není divu, že se v románu poznali i další, například Gerhard Lampersberg. Oba muže pojilo silné přátelství, Bernhard dokonce roku 1959 napsal libreto pro Lampersbergovu operu. Okolo roku 1960 jejich vztah však ochladl a společné cesty se rozdělily. K jejich spojení došlo opět v roce 1984, můžeme si ale domyslet, že ne právě v pozitivním slova
smyslu – Lampersberg podal na Bernharda a jeho Mýcení žalobu.

Auersbergerovi. On hudební skladatel, ona operní diva. Hostitelé umělecké večeře, které se mimo jiné účastní i Jeannie Billrothová, spisovatelka. Ale hlavně Herec Národního divadla (v originále z Burgtheatru, převedení na českou divadelní scénu však dodá inscenaci několik humorných momentů navíc). A Thomas, který z Londýna přiletěl na pohřeb Joany, pohybové umělkyně a jejich společné přítelkyně.

Snažil být se nenápadný, ale Na příkopě ho Auersbergerová stejně dostihla. A pozvala na večeři. Přehlídka snobství v salonu se zelenými hedvábnými tapisériemi a uměleckými díly. Okázalost, luxus a hlad. Herec Národního má totiž zpoždění. Jakmile však dorazí, podává se candát a filosofuje se. O umění a o čemkoli dalším, o čem rádoby intelektuálové nemají ani ponětí, ale mají na to názor. A šampaňské. Láhve a láhve šampaňského. Póza se vytrácí a je čas na upřímnosti a nízké chování. Kam se poděla ona vytříbená společnost tak urputně dodržující dekorum?

V roli Thomase září Honza Hájek, jehož nesnášenlivost vůči této společnosti vyplývá na povrch v niterných monolozích. Jejich vyznění je umocněno zopakováním úvodní scény, již poprvé vnímáme tak, jak se odehrála – naoko vřelé přijetí s hostiteli a nezávazná konverzace. Podruhé je scéna přehrána z Thomasovy perspektivy, opepřena jeho veskrze upřímnými a nelichotivými komentáři, jež zesměšňují sešlou společnost. Thomasovy myšlenky v podobě Hájkových komentářů nás však provází po celé představení. Jeho pocit odcizení se těmto lidem, které dřív tolik miloval, je podtrženo i vzdalující se scénou. Že na jeho řečech cosi bude, nám naznačí i práce s kamerou.

Duch Joany (Johana Matoušková) zabírá ostatní herce zepředu, zatímco stojí k divákům zády. Na plátně tak odhalíme, co na první pohled není zřejmé. Tolik vážený a ctnostný Auersberger (Jakub Žáček) potají upíjí z placatky, Billrothová (Jana Plodková) dělá obscénní gesta a Schrekerová (Dita Kaplanopvá) ujídá rohlík, který schovává v kabelce.

Scéna i kostýmy, které Marek Cpin ladil do zelené barvy, berou svým provedením dech. Dokreslují scénické výjevy a obrazy, jež zde mají důležitější roli než mluvené slovo. Aspoň takový jsem získala během představení dojem. Inscenační duo Viceníková-Mikulášek tímto dramaturgicko-režijním stylem navazují na další své úspěšné inscenace Požitkáři a Posedlost. A přesně tento styl jsem si Na zábradlí oblíbila.