Posedlost: Když ani polonahý Jude Law nemůže zachránit hru

Příběhy o lásce, zvlášť té nešťastné, jsou často vyhledávané masochistickým publikem. Přiznejme si to, milujeme je. Pošťák vždy zvoní dvakrát je excelentním příkladem velkého emočního průšvihu. O to větší škoda je, když jej do pracek dostane režisér, který si vášeň představuje asi jako Hurvínek válku.

Většina z vás jistě zná příběh nespokojené manželky a tuláka Gina. Někteří ze starého italského Viscontiho snímku, jiní z legendárního filmu s Jackem Nicholsonem a Jessicou Lange.

Adaptací příběhu, který má své kořeny v románu Jamese M. Caina z třicátých let, je nespočet. Londýnské divadlo Barbican uvedlo inscenaci pod názvem Posedlost s Judem Lawem v režii Iva van Hovea. Jeho přístup byl vskutku minimalistický a snažil se dávat důraz na vášeň a animálnost vztahu hlavních dvou protagonistů. Želbohu se mu podařil naprostý opak. Rozvášněný pár byl studený jako psí čumák a jejich osud byl diváku až trestuhodně lhostejný.

Drama se odehrává v prostředí maloměsta, ve kterém ani pes nechcípl, aby v něm nemusel pak strašit… Vnadná mladá žena pocítí intenzivní sympatie k neotesanému a upocenému tulákovi a otočí kvůli němu celý svůj dosavadní život naruby. Zabijí spolu jejího manžela, ale jejich život se stane stejným kolotočem jako ten předchozí. Téže kulisy i role, pouze jiný protagonista pronásledovaný svým svědomím a myšlenkami na mrtvého. Jude Law rozdrásaného Gina sice hrál ostošest, ale touhu po jeho ženském protějšku jste mu prostě nevěřili.

Jejich vzájemné doteky byly mechanické a podivně strojené. Víc erotiky šlo vypozorovat mezi Judem Lawem a Robertem Downeym Jr. v Sherlocku Holmesovi. Do ubíhajícího děje občas zasáhl zpěv šansonu či opery, který působil obzvlášť rušivě a korunovala jej nesmyslná scéna s rozsypáváním odpadků po jevišti. Režisér měl k dispozici kvalitní herce, výbornou hru a dobrý ansámbl a jednoduše to zprasil.

Pochvalu si ale zaslouží kameramani, kteří přímý přenos zprostředkovali. Tentokrát se nejednalo o zfušovanou práci plnou davových scén, při kterých se kamera soustředí na nedůležitou mimiku jedince, který se na jevišti octnul málem omylem. Záběry se soustředily vždy na to podstatné a nebyly cíleně nelichotivé. Samotná scéna nerušila nijak v soustředění na děj, byla velice jednoduchá. Kostýmy lichotily zvlášť vnadným ženským křivkám, Jude Law většinu scén pobíhal bez košile (k potěše všech divaček). Obecně všichni odvedli tu nejlepší práci, kterou mohli, ale s mantinely, které jim režisér nastavil, nemohlo pohnout ani stádo slonů. Snad bude příští představení větším zážitkem…