Opera Nápoj lásky je potěchou pro oko a pobaví vás

Láska hory přenáší a proto není divu, že nakonec přemohla i nestálou krásku Adinu. Nápoj lásky, jedna z nejznámějších Donizettiho oper, před sedmi lety uvedena na prknech pražského Národního divadla, přichází do Brna a s ní opět i Kateřina Kněžíková v roli Adiny. Proč představení vyvolává tak rozporuplné dojmy?

Janáčkovo divadlo se rekonstruuje, operní a baletní soubory budeme během této sezóny vídat v jiných prostorách. Buď na výstavišti, nebo ve zdobném prostředí historického Mahenova divadla. Jak ukázalo už uvedení Hraběte Oryho, Mahenovo divadlo je pro účely italských belcantových oper zcela dostačující.

Komorní atmosféra a zdobnost divadla sedí k historickým komediálním představením.
Příběh Nápoje lásky není nijak komplikovaný. Mladík Nemorino si zoufá kvůli nenaplněné lásce k místní krásce Adině, která odmítá všechny svoje nápadníky. Když do města přijíždí potulný felčar Dulcamara, žádá jej o elixír lásky, aby konečně dosáhl vytouženého cíle.

Podvodník Dulcamara mu bez zaváhání prodává láhev vína a přesvědčuje jej o zázračných účincích onoho dryáku. Dívkám ve vesnici se mezitím donese, že Nemorino zdědil veliké jmění po svém strýci a začínají se mu dvořit. Nemorino je přesvědčen, že elixír účinkuje a Adina začíná žárlit. Zasnubuje se s důstojníkem Belcorem, který ale nakonec utře nos. Párek hrdliček skončí spolu, jelikož Adina odhalí své opravdové city k Nemorinovi. A Dulcamora si připisuje veškerý kredit za jejich osud.

Režie Magdaleny Švecové diváky přivádí na natáčení filmu do slunné Itálie v první polovině dvacátého století, kdy tamější kinematografie zažívala zlatou éru. Připomíná prostory filmových studií Cinecittà se spoustou masivních světel, mikrofonů a kulisových pláten. Muži nosí oblekové kalhoty, kšandy a bekovky, dámy mají vyčesané vlasy, rudé rty a vkusné šaty. Kostýmy Evy Jiřikovské pro postavu Adiny byly hodné opravdové filmové divy, se všemi těmi kožešinami a večerními róbami.

Dojmy z pěveckých výkonů byly smíšené. Jiří Sulženko svého Dulcamaru prožil a jeho hlas lahodil uchu. Píseň, ve které s Adinou sehrává scénku a hrbí se a skřehotá jako stařec, byla zážitek. Oproti tomu Igor Loškár jako důstojník Belcore vyvolával spíše soucitné úsměvy. Postavu namyšleného svůdce sice zahrál na jedničku, ale ani zdaleka neměl odpovídající rozsah. Kateřina Kněžíková v roli Adiny podala matoucí výkon. Má příjemný hlas, ale na spoustě míst nestačila s dechem a je cítit, že na něm potřebuje ještě pracovat. Na druhou stranu ve své roli působila natolik spontánně a uvolněně, že nebylo těžké jí to odpustit. Navíc měla tolik temperamentu, že jí bylo všude plno.

Výsledné pocity jsou proto spíš pozitivní. Citlivý posluchač odcházel ze sálu s jemným brbláním, ale spokojen. Dílo, které se může zdát dost zastaralé, bylo uvedeno zábavnou formou. Scéna i kostýmy byly připravené s péčí a opravdu se povedly. Až na Belcoreho postavu se opera dala i poslouchat a díky Jiřímu Sulženkovi měla velmi příjemné momenty. Dovolím si tristní větu: „Na Brno dobrý!“ Vzhledem k tomu, že brněnské divadlo nemá dostatečné prostředky na to, aby zaplatilo hvězdy velkého formátu, odvádí opravdu dobrou práci, zejména co se výběru repertoáru týče.