Opera Národního divadla zahájila rok 2020 nejen otevřením zrekonstruované Státní opery, ale také premiérou Pucciniho Turandot v režii Zuzany Gilhuus. Ta se rozhodla veškeré pohádkové prvky opery potlačit a zahalila ji do ponuré a téměř hororové černi.
Puccini našel inspiraci pro svou Turandot ve stejnojmenné divadelní hře Carla Gozziho. Její původ však sahá mnohem dál, do perské sbírky příběhů nazvané Kniha tisíce a jednoho dne. Od této sbírky k Puccinimu uběhla dvě staletí, během nichž se námět stále vyvíjel. Podle dramaturga Ondřeje Hučína tak nelze Turandot jednoduše zařadit do pohádkové škatulky, „protože příliš svádí k obecně převažující představě pohádky jako barvité podívané, zábavného vyprávění (nejčastěji pro děti) s nějakými kouzly a čáry, naučením a dobrým koncem.“ Sám pak Turandot označuje jako divadelní, popřípadě hudební báseň. Ať už budeme na Turandot nahlížet jako na pohádku, či divadelní báseň, její orientální tematika přímo vybízí k barevné výpravě. Ne však pro Zuzanu Gilhuus, jež je podepsána i pod scénografií. Jako by se chtěla co nejvíce odlišit od opulentní okázalosti, kterou se vyznačovala Zeffirelliho Turandot v newyorské Metropolitní opeře. Zde jsme ovšem svědky opačného extrému. Jeviště je bez kulis, ponořené v černi, kterou protíná jen stříbřitá nasvícená lávka.
Poněkud depresivní ráz opery podporují i kostýmy, na nichž se s černou a temně šedou látkou také nešetřilo. Bílá je určena jen císaři, princezně a tanečnicím, jejichž úloha je však těžko čitelná. Sbor je shromážděn v mělké prohlubni kolem lávky a jakmile se v ní zpěváci schoulí, je představa masového hrobu nedaleko. Když pak dav volá po smrti perského prince, přičemž se komíhá jako armáda zombie, o pohádce nemůže být ani řeč. Spíše o hororu. Přirovnat k hororu i zpěv představitelů by bylo přehnané, nicméně o mnohém vypovídá, že nejlepší výkon v této opeře podává sbor (alespoň při premiéře tomu tak bylo). Rádoby komická trojice Ping-Pong-Pang (Jiří Brückler, Josef Moravec a Richard Samek) také podala obstojný výkon, stejně jako Alžběta Poláčková v roli Liu či Jiří Sulženko jako Timur. Janu Ježkovi se poněkud vymstila role císaře Altouma. Vzhledem k objemnosti kostýmu, v němž byl uvězněn, se nemohl po scéně vůbec pohybovat. Navíc byl umístěn až v zadní části jeviště, a jeho hlas tak jen těžko pronikal mezi diváky.
Ačkoli se Turandot v Národním divadle na první pohled od té newyorské tolik liší, něco přeci jen mají společného. Nedostatek hlasů pro hlavní roli. Iveta Jiříková (Turandot) i Michal Lehotský (Kalaf) se operou spíše prokřičeli, než prozpívali a příliš tlačili na pilu. Verva, kterou do představení dali, tak byla spíše na škodu.
S ohledem na režijní minimalismus zde nebyl prostor ani pro herecké výkony (nebo aspoň jejich pokus). Například smrt Liu, jež se obětuje pro svou lásku Kalafa, ačkoli ví, že on miluje Turandot, proběhla naprosto bez emocí. Oba hlavní protagonisty zanechala naprosto chladné. Co je to jeden život, když v sázce je hrdost toho druhého?
Opera Národního divadla tak bohužel opět nezazářila, jako už tolikrát předtím.
DIVADLO: TURANDOT
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie a scéna: Zuzana Gilhuus
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Kostýmy: Boris Hanečka
Choreografie: Martin Dvořák
Sbormistr: Pavel Vaněk
Foto: Patrik Borecký
Účinkují: Anda-Louise Bogza / Eliška Weissová / Iveta Jiříková, Jiří Sulženko / František Zahradníček, Michal Lehotský, Alžběta Poláčková / Marie Fajtová, Jiří Brückler, Richard Samek, Josef Moravec / Martin Šrejma, Miloš Horák / Roman Vocel, Jan Ježek / Václav Lemberk, Martin Dvořák a další
www.narodni-divadlo.cz
