Poslední film nedávno zesnulého režiséra Juraje Jakubiska křísí slovenskou vánoční klasiku, jejíž scénář s režisérem napsal oblíbený slovenský pohádkář L’ubomír Feldek. Pokračování “Perinbaba a dva světy” je pomníkem významných česko-slovenských hvězd, které nás v posledních letech opustily.
Pokud pomineme památku samotného režiséra, ve filmu se například objeví Daniel Nekonečný ve výstřední, avšak věrohodné roli cikánského krále. Autorem ústřední písně “Slovenská” je Meki Žbirka. A nakonec můžeme ve filmu vidět v roli Perinbaby stejnou Giuliettu Masina jako v roce 1985, a to díky moderním počítačovým technologiím, což lze připsat na seznam kladů.
Plusové body lze připsat také originálnímu příběhovému rámci, a to i na klasické pohádkové konvence hrdinské cesty, jenž příběh naplňuje. Nicméně právě příběhem se v kritice nenápadně přesouváme k znakům filmu, které mu ubližují. Je nutné říct, že příběh podobného typu v česko-slovenské kinematografii vyčnívá. Samozřejmě využívá určitých ověřených pohádkových příběhových archetypů: chlapec se vydává po velmi symbolické smrti matky do světa, aby našel svoje štěstí, bohatství, lásku. Moc ale nechápeme proč. Jeho odchod z domova je velmi náhlý a násilný. Lukáš cestou naráží na nespravedlnost a sám pár takových udělá pro záchranu své obživy. Na cestě ho doprovází psí “Filuta” (ano, přirovnávám Lukáše k Ten Tenovi) nacpaný do batohu vyrobeného z krejčovské panny. Toto výstřední zavazadlo má potenciál se v kultuře zachovat jako specifická připomínka Jakubiskovy hravosti (stejně jako záběr na psa využívajícího torzo krejčovské panny jako plovák).
Brzy se dozvídáme, jakým směrem se vydá Lukáš hledat svoje “Eldorádo” a svou vysněnou princeznu. Aniž bych chtěla prozrazovat konec, musím minimálně naznačit, že poselství, které vysílá, je u naší pohádkové tvorby minimálně atypické. Možná bychom podobné rozuzlení o subjektivitě štěstí a bohatství hledali ve tvorbě za minulého režimu, ale v roce 2023 je poselství “na co bohatství a slávu, když můžeme doma se svými milovanými mrznout o hladu” v pohádkách už poněkud překonané. Proč Lukáš skončil tam, kde skončil a za okolností, jaké film ukazuje? O čem byla vlastně celá jeho pouť? A co chtěl autor doopravdy říct o takzvaném “dobru” a takzvaném “zlu”, o smrti a lásce?
Hlavní konflikt filmu spočívá v prokletí země, kde spolu bojují dva násilně odtržené světy. Zakleté ženy zobrazuje jako tupé misandričky s košťaty v rukách hledající muže po čichu a muži jako obyčejní pracující poddaní, kteří trpí hlady jen pro svou neschopnost. V jejich surrealistickém světě žádnou logiku nehledejme; nakonec tam ani raději nehledejme žádný jiný význam, posun nebo východisko. A to i přesto, že na “dva světy” odkazuje přímo název filmu. Patrně šlo o snahu celek přiblížit se novovlnnímu surrealismu jaký známe například z Valerie a týdne divů v kombinaci se současnými narativními zvyklostmi. Nepovedlo se.C’est la vie.
Podle producentky Deany Jakubiskové neměl být film “defilé triků” a údajně se to povedlo. Řekněme, že tento pocit je dost subjektivní. Digitální grafiky v kombinaci s rychlým, ne vždy synchronizovaným střihem spíš evokují mexické telenovely. Škoda, že tyto prvky totálně zabily skvělou práci s kamerou. Kostýmy a kulisy připomínají kombinaci “Čaroděje ze země Oz” a “Star Wars” zasazenou ve slovenském folkloru (dokonce i ten Chopinův pohřební pochod, jímž se přiznaně inspiroval John Williams při skládání Imperial March, do tohoto kontextu zapadá).
Ačkoli tvůrci apelují na schopnosti oddat se fantazii a zasmát se, skutečně dobrých vtipů zachytíme asi tolik, že bychom s jejich počtem mohli na jedné ruce provést hned několik matematických operací, a to se zbytkem. Zdařile zábavným prvkem jsou výkony psího fámula a jeho téměř antropomorfní vystupování. Mimo jeho scény jsme ale spíš naštvaní. Na hlavní postavu, na antagonisty, na sebe, že jsme šli do kina. Autoři si dovolili občas mírně překročit hranice současných pohádkových zvyklostí, například záběrem na nebožtíka vyklopeného z rakve, díky kterému se možná znovu obnoví diskuze o tom, do jaké míry a jak mluvit s dětmi o smrti, zda nejsou někteří rodičové příliš úzkostliví… Ale má cenu se do takové diskuze vůbec pouštět u filmu, který zprostředkuje takový záběr, zatímco v jiných scénách se antropomorfní Smrt ukazuje jako záporák číhající na protagonistu jako sup a vykřikující “moje nervy!” pokaždé, když se jeho intriky minou účinkem? A zejména ve srovnání s tím, že smrt samotné matky protagonisty je zobrazena velmi symbolicky?
Nakonec pohádky tady nejsou výhradně pro děti a je v pořádku k nim přistupovat tak, aby si v jejich bohaté symbolice přišel na své každý divák bez ohledu na věk, pohlaví, gender, státní či politickou příslušnost, diváci si nakonec chtějí u pohádky odpočinout, možná trošku dojmout, odnést si nějaké to ponaučení do života. V tomto případě si své emoční uspokojení možná odnesou, ale neucelenost příběhu v tomto případě vylučuje právě onu důležitou morálně naučnou pohádkovou funkci. Pokud toto hledáme, neodnášíme si nic.
Dana Nekonečného s dredy.
Ale pak už nic.
FILM: PERINBABA A DVA SVETY (2023)
Režie: Juraj Jakubisko
Scénář: Juraj Jakubisko
Kamera: Ján Ďuriš
Hudba: Ondřej Soukup, Jan Jirásek
Hrají: Giulietta Masina a.z., Lukáš Frlajs, Valéria Frištik, Ivan Romančík st., René Štúr, Daniel Nekonečný, Andrea Verešová, Darija Pavlovičová, Sabina Skalická, Klára Cibulová Masky: Hana Šímová
Kostýmy: Helena Tavelová
www.bontonfilm.cz
