Prague Fringe je největší a nejstarší divadelní festival v anglickém jazyce v rámci kontinentální Evropy. Letos opět pozval do pěti prostorů na Malé Straně v Praze umělce z celého světa, aby zde předvedli své umění. Nabídka je jako vždy pestrá, kvalita vystoupení ale kolísá.

Detektiv Steve odchází na odpo(zlo)činek (Steve’s Last Day)

Steve byl policistou celý svůj život. Za tu dobu ale neudělal nic zajímavého. To se má změnit v den jeho odchodu na odpočinek. Steve totiž zorganizuje loupež, jejíž viníky má pak sám jako hrdina zatknout.

One man show Bena Goldsmitha začíná velmi slibně. Britský herec má své kořeny v improvizaci a v úvodní části, kde jednotlivé diváky vítá na svém večírku, je to jasně vidět. Jako policista, kterému je 65 let, je Goldsmith vtipný a okouzlující.

Problém ale nastává, když na scénu dorazí další postavy. Ty se od policisty Steva příliš herecky neliší, mají pouze jiné přízvuky a kostýmy. K tomu herec mluví poměrně monotónně a nenechává ve svém projevu potřebné pauzy, aby vtipy působily přirozeně, a nejen jako předem naučený text.

Samotný příběh má dobrý nápad, jeho provedení ale zadrhává. Jedná se prakticky jen o několik medailonků za sebou. Nejprve se představí Steve, a pak se vždy střídá jeho úvod a představení jednoho z lupičů. Divák se tak ke konci nudí, protože pouhé měnění přízvuků a hraní na stále stejnou vlnu ani na hodinové představení nestačí.


Šmirglpapír (Sandpaper)

Komediální stand-up Rebecky Vilhonen je vtipnou, ale bolestivou výpovědí lehce roztržité Finky, která má problém se sociálními interakcemi, jejíž rodina je plná alkoholiků a uživatelů dalších substancí, a jež si s sebou na vystoupení bere čtyři plyšové kočky.

Vilhonen je na jevišti velmi přirozená a roztomile nervózní. Témata, která zahrnuje, jsou pro stand-upy typická, ale v jejím podání působí svěže. Po celou dobu bez problémů udržuje pozornost diváka. Je jedno, jestli zrovna hovoří o své rodině, o vztahu se svým dvojčetem, finských saunách či cestě za sebepoznáním, vy ji stejně budete zaujatě poslouchat. Samotné plyšové kočky jsou vtipnou a dojemnou tečkou za celým výstupem a možná také zatoužíte po jejich pořízení.


Harry je náš (Reclaiming Harry)

Harry Potter opět porazil Voldemorta! Jenže, proč je teď zpět v roce 1997? A proč si nikdo nepamatuje, že je čaroděj? Harryho opustila jeho autorka, a tak se vydává najít novou, aby opět zachránil celý kouzelnický svět před jeho zánikem.

Na otázku, jak přistoupit k Harry Potterovi poté, co vyšly najevo transfóbní názory J. K. Rowlingové, neexistuje jednotný názor. Někteří volají po kompletním bojkotu, jiní se snaží najít cestu, jak čaroděje zachovat ale autorku vynechat. Představení Harry je náš se soustředí na druhou možnost.

Představení je především parodií, která silně stojí na znalosti pop kultury. Pokud ji nemáte, tak budete v představení lehce tápat. Potkáte tu například Edwarda Cullena, Gandalfa či čaroděje ze země Oz.

Ve všech těchto vedlejších rolích uvidíte tvůrce představení Riche Watkinse (pozn. redaktora: Rich Watkins používá on/oni, proto je v článku o nich referováno v obou rodech), který je takový chameleon představení. V každé roli jsou naprosto k nepoznání a jejich komediální talent je nesporný. Výborná je i Evie James v roli Ally, fanynky Harryho Pottera, která řeší, jak se se situací kolem něj vyrovnat, a u které právě Harry, v podání taktéž velmi talentované Emmy Maywood, hledá pomoc.


Hra obsahuje mnoho hudebních klasik devadesátých let jako například Barbie Girl, Torn či My Heart Will Go On, u nichž je však pozměněný text. Hlas Evie James je naprosto vynikající a mnoho hudebních čísel stojí hlavně na ní. Hlas Emmy Maywood občas na některé písně úplně nestačí, ale během vystoupení se vždy udržel v poslouchatelné úrovni.

Harry je náš je představení, kde se herci na jevišti baví stejně jako diváci. Ve všech momentech můžete vidět, jak moc si své výkony užívají. To v prostředí Café Club Míšeňská doplňovaly také výbuchy smíchu od zvukařky, která sedí hned vedle jeviště.

O to, zda se hře podařilo udělat Harryho naším, se dá diskutovat. I přes vzkaz, který se snaží předat, jde primárně o zábavný zážitek, který nejde tak hluboko, jak se snaží tvářit, a debatu o tom, zda Harryho Pottera bojkotovat či se pokusit autorku pouze upozadit, určitě nevyřeší (a ani se o to zas tolik nesnaží).


Malé sály mají šarm

Prague Fringe nabízí náhled do zajímavých prostorů. Celkem se představení hrají na pěti místech v Praze na Malé Straně – v Hotelu Klárov, v Café Club Míšeňská, v Divadle Inspirace, v Museum of Alchemists a v A Studiu Rubín. Výše zmíněná představení se odehrála na dvou místech – Hotelu Klárov a v Café Club Míšeňská.

Prostory v Hotelu Klárov jsou malé a intimní. Pro stand-up či one-man show ideální. Vystupující jsou divákovi nablízku a nabízejí tak větší možnost interakce. Problém je ale se světly, která občas oslepovala herce.

Samotné zázemí mimo sál je taktéž malé. Hotel není těžké najít, ale je těžké se do něj dostat kvůli věčně zabouchnutým dveřím. Pokladna je zvenku také málo viditelná, zavřené dveře tak mohou způsobit u některých diváků zmatek.


Café Club Míšeňská je pro Harry Potterovské představení jako stvořené. Okouzlující sklepní prostory, které jako by vypadly z fantasy filmu nepotěší pouze nižší teplotou a pravděpodobností, že budete hůře vidět, pokud nesedíte v první řadě. Vyvýšené pódium s tímto lehce pomáhá, ale bohužel nedostatečně.

Prague Fringe je festival, který má i po dvaceti letech působení stále co ukázat. Výběr je pestrý a zajímavý, ale je také hodně o štěstí. Protože je však většina představení dlouhá jen kolem hodiny, i slabší kusy se dají vydržet.