Ve čtvrtek 19. února se v Obecním domě konal jedinečný filmový koncert Hitchcock LIVE. V hlavní roli – Psycho Alfreda Hitchcocka a Symfonický orchestr hlavního města Prahy pod taktovkou Jana Kučery.
Dobře: přiznám barvu hned na začátku… Je mi právě tolik, kolik mi je, a tahle kultovka mě doteď nepochopitelně míjela. Pár ukázek a útržků, ústřední melodie, a že v telce zrovna běží seriál Batesův motel, o tom naštěstí ponětí mám. Takže když se naskytla možnost zažít Psycho v prostorách, které mě tak fascinují a k tomu se nechat unášet živě hranou hudbou, přihlásila jsem se rychleji než Plha.
V pokynech bylo přijít a zasednout včas. To nebyl výmysl pořadatelů (i když by to tak mělo všude fungovat automaticky), ale odkaz k roku 1960, kdy Alfred nastavil pravidla pro vstup do kina na premiéru Psycha. Nepřišli jste včas? Tak to máte smůlu, nashledanou. Takže dodržení pravidla se mi hodilo. Cestou do lože na balkón vpravo jsem poznala všechny uvaděčky a vlezla do všech dveří, které při tom bloudění nebyly zamčené. Nebyla jsem sama, takže se vyplatilo odposlouchávat pokyny pro další zbloudilé duše. Gong, upozorňující na blížící se začátek, se mohl uzvonit a tak se začalo s docela velkým zpožděním.
Zaplněná Smetanova síň patřičně přivítala a nabudila orchestr. A to bylo pro mě skoro naposledy, kdy jsem si uvědomila, že pod plátnem někdo „živý a hravý“ je. Musela jsem se často nutit a utvrzovat v tom, že hudba Bernarda Hermanna není součástí filmu, jako vždycky, ale že je tam se mnou. Neskutečná symbióza!
Skvělý zvuk a obraz čistý tak, jako by Psycho bylo natočené předevčírem. Titulky občas vypadávaly a byly v nich překlepy, ale stane se. I když jsem „hitchcockamatér“, tušila jsem, že v některé ze scén se legendární režisér nenápadně objeví. Taky že ano! V té, kdy hlavní hrdinka dorazí do kanceláře, postával venku na chodníku (připomněl mi tím Pozorovatele z Fringe). Anthony Perkins v roli Normana Batese – upřímně, já jsem se do něj v první chvíli zamilovala. Byl přeci tak rozkošný a milý a sympatický a vnímavý, pozorný a ty jeho dlouhé řasy. Ach. Jeho herecký výkon byl famózní. A totálně zastínil všechny ostatní postavy, včetně krásné Janet Leigh (postava Marion Crane), která tak špatně dopadla v nejznámější koupelnové mordovačce.
Mezi nejlepší momenty filmu považuji scénu, kdy Norman čeká, až se Marion v kufru svého auta potopí do bažin za motelem. Bylo víc okamžiků, kdy se ze sálu ozval potutelný smích a pokud si dobře pamatuji z tiskové zprávy, vůbec by to Alfredovi nevadilo, ba naopak. Před několika lety se totiž v archivu BBC našly nezveřejněné záznamy rozhovorů z roku 1964. „Chtěl jsem, aby lidi křičeli a ječeli, ale to bylo tak vše. Měl to být od začátku jen vtípek. Zhrozil jsem se, když jsem zjistil, že to někteří lidé berou vážně.“
Za nejslabší scénu považuji tu závěrečnou, kdy psycholog vysvětluje, v jakém stavu se Norman nachází, proč se převlékal za svou matku a vraždil. Tak nějak bez emocí, bez výrazu. Dokud se před kamerou naposledy neobjeví Bates. A to jsem měla chuť zakřičet, já ho chci vidět ještě, takhle to přeci skončit nemůže…
Dirigent Jan Kučera a jeho ansábl si ty dlouhé ovace zasloužil. Upřímně, když ty dojmy a pocity teď hážu na papír, přijde mi divné, že píšu o 55 let starém filmu. Trochu s křížkem po funuse, ale jestli si mě měl Hitchcock najít až teď a takhle, tak se to stalo tím nejlepším možným způsobem. Vlna propojení živé filmové hudby s promítáním je v poslední době hodně v kurzu. Ať už jsou to cykly BioFonie, nebo velkolepé show typu Titanic Live.
Filmový koncert: Hitchcock LIVE
horor, USA
Režie: Alfred Hitchcock
Hudba: Symfonický orchestr hlavního města Praha
www.hitchcocklive.cz