Daniel Špinar opět režíroval Shakespeara, tentokrát komedii Sen noci čarovné

Poslední premiérou sezony se v Národním divadle stala adaptace jedné z komedií Williama Shakespeara Sen noci svatojánské, zde nazvanou Sen noci čarovné.
Režisér Daniel Špinar se tak zhostil zpracování tohoto dramatika potřetí, Snu předcházely hry Hamlet (Švandovo divadlo) s Patrikem Děrgelem v hlavní roli a Othello (Národní divadlo), kterého hrál Karel Dobrý. Nyní se Špinar ujal bláznivé svatební komedie o lásce a bloudění v athénském lese.

Shakespearovy komedie považuji za matoucí. Jsou si navzájem dost podobné, všechny jsou o lásce, neustále se v nich někdo převléká a vydává za někoho jiného a celkově je to zmatek nad zmatek, což způsobí nemálo polízanic, jež jsou ve finále komické. Vždycky si vzpomenu na Divadlo v Dlouhé a jejich Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, kde herci pomocí replik z jednotlivých komedií předvedou jedinou a všechny dohromady zároveň. Trefné.

Sen noci svatojánské (či čarovné) ostatní komedie pak převyšuje tím, že jde o nejuváděnější Shakespearovu komedii s pohádkovými motivy. Svět lidí se střetává se světem elfů a víl. A na závěr hra o Pyramovi a Thisbé. Sen jsem viděla několikrát v různých adaptacích a z té závěrečně scény jsem si vždy zoufala.

Přes veškerou úctu, kterou k největšímu dramatikovi chovám, mi tato scéna přijde nadbytečná a, promiňte mi to slovo, blbá. A to je první velké plus pro Daniela Špinara, který tuto scénu úplně vypustil. A vypustil i mnoho dalšího, jeho Sen má pouhých 100 minut. Už jen za to klobouk dolů, že zvládl Shakespeara takto osekat a zároveň uchovat smysl hry. Myslím, že i ten, kdo se s touto komedií doposud nesetkal, pochopí, oč se jedná.

Sen čarovné noci je bláznivý a moderně pojatý. Kulisy tvoří v půlkruhu bílá stěna s průlezy, kudy herci unikají ze scény. Strohost bílé je doplněna barvy měnícím osvětlením. Zem je pokryta kusy molitanu, v nichž se postavy „rochní“ a házejí je po sobě.

Jednoduché scéně dominuje trampolína, jež je hojně využívána zvláště Michalem Kernem v roli Puka. Pokud čekáte rozmilého skřítka, zklamu vás. Špinarův Puk vizáží velmi připomíná „toho žlutýho parchanta“ ze Sin City. Samozřejmě bez té dávky zlolajnosti. Záhy zjistíte, že i když má Puk k líbeznosti daleko, rozhodně umí být roztomilý. Michal Kern jej zahrál výtečně, tím spíš, že po většinu času šlo o němou roli.

Obdobně si vedla i čtveřice mladých Athéňanů (Lucie Polišenská, Pavla Beretová, Patrik Děrgel a Jiří Suchý z Tábora). Jejich milostné zmatky, bloudění v lese a vzájemné pronásledování tvořilo jádro příběhu. Párek vladařů elfí říše ztvárnili Pavel Batěk a Pavlína Štorková, která jako Titanie byla okouzlující, což je dílem i zásluha Lindy Boráros, která pro tuto inscenaci vytvořila kostýmy.

Ačkoli u Titanie se o kostýmu mnoho mluvit nedá – zdánlivě nahou, třpytkami potřenou postavu zahalují jen na zem dlouhé zacuchané vlasy, jejichž konec nesou tři víly. Více se kostýmní výtvarnice vyřádila na hercích-amatérech, jejichž pracně nazkoušené dílo v závěru Špinar díkybohu vyškrtl.

Přesto jejich postavy zůstaly do určité míry zachovány, aby bylo odkud vzít osla pro Titanii. Velká plyšová srdce, v nichž byli navlečeni, pak opravdu svědčí o jejich prostomyslnosti (těch postav, nikoli inscenátorů!).

Hudební linku tvořila hlavně melodie Mendelssohnova svatebního pochodu, respektive několik úvodních tónů. Inscenace je částečně pohybová, ať už se jedná o Pukovy skoky na trampolíně, střet Oberona s Titanií nebo závěrečnou scénu jak vystřiženou z tanečního klubu.

Rozhodně nečekejte klasického Shakespeara, Daniel Špinar se netajil tím, že mu jde o vytvoření inscenace pro 21. století. Sen noci čarovné je bláznivá komedie už od svého vzniku a tak je také pojata. Jindy vážná scéna Národního divadla se tak při premiéře otřásala smíchy.