Omamný Sen noci svatojánské v Divadle Na Fidlovačce

Nejoblíbenější a nejhranější z komedií génia alžbětinské Anglie Sen noci svatojánské Williama Shakespeara je nyní k vidění v Divadle Na Fidlovačce. Inscenace se zde ujala Kateřina Dušková, současná umělecká šéfka divadla. Ač se toto jméno může zdát málo povědomé, má za sebou Dušková dvacet let zkušeností v divadelní branži. A měli bychom si ji zapamatovat. Nejspíš o ní totiž ještě uslyšíme.

Když se rozhádá král elfů s královnou víl, je lepší se raději kolem moc neochomýtat a klidit se jim z cesty. Jenže většinou jak na potvoru se právě tohle nepovede. A pak se dějí věci. Své by o tom mohla vyprávět athénská mládež, která se dostala do spárů Pukovi, nebo tkadlec / amatérský herec Klubko, který se zase stal nástrojem pomsty žárlivostí hnaného Oberona.

Když se nad tím člověk zamyslí, nespojí si Divadlo Na Fidlovačce s žádnou extrémně úspěšnou inscenací. Teď by se to možná mohlo změnit, protože Kateřina Dušková nabídla divákům neotřelou inscenaci, v níž činohru doprovází i prvky nového cirkusu. Jedním z nich je například akrobacie na šálách, do níž se zapojují i činoherci. Ještě před samotným otevřením opony vás však zaujme něco jiného, a to hudba. Krásná, čistá, melodická. Kdo je jejím autorem?

Darek Král, jenž má na svém kontě bezpočet skladeb k divadelním inscenacím, především k hrám Davida Drábka. Po rozevření opony nadchne i scéna. Nejprve vidíme Theseův palác zdobený meandry, které vídáme na starých řeckých vázách zdobených nejstarším geometrickým stylem. Pravidelnost je však ve scénografii narušena a připomíná tak spíše Minotaurovo bludiště. Ostatně, i tím se aténský les během Pukova řádění stane… Les je pak tvořen různě dlouhými pruhy plátna, z nichž některé sahají až k zemi a postavy se mezi nimi musí prodírat.

Částečně zlověstnou a částečně magickou atmosféru říše elfů dotvářejí zavěšené žárovičky. Ty najdeme i na sukni a koruně královny víl. Čímž se dostáváme ke kostýmům. Ty byly zčásti současné (například oblečení mladých Athéňanů či spolku amatérských herců) a zčásti dost futuristické. Například takový Theseus měl velmi prazvláštní kostým. Naopak kostýmy Titanie a Puka nadchly svou promyšleností a zaměřením na detail. Jediné, co během představení působilo zbytečně, byly projekce. Bohužel se na pozadí lesa ztrácely a divák si jich možná ani nevšiml. Prolétly jevištěm a najednou byly pryč, aniž by člověk stihl zaznamenat, co bylo vlastně promítnuto.

Smíšek Puk (Lukáš Adam) byl nositelem humoru po celé představení. A částečně kouzelníkem. Dlouhé konfety, které odnikud vystřeloval po ubohém Klubkovi, ale i do publika a plamen ohně v dlani při závěrečném monologu celou inscenaci posouvají do propracovanější roviny. Ani ostatním hercům není co vytknout, snad jen Vincent Navrátil v roli Lysandra za svými kolegy poněkud pokulhával. Gustav Hašek jako Demetrius pobavil svým pojetím kung-fu.

Vtipem sršeli i herci-amatéři-matlové. Ačkoli poslední scénu z Theseovy svatby, při níž tito zoufalci předvádí svou tragédii k popukání o Pyramovi a Thisbě, nemám ráda a vždy si zoufám, že ji dramaturg nevyškrtl, tentokrát jsem musela udělat výjimku. Ti pomatení snaživci hráli tak statečně, že mi jich bylo líto, když se jim athénská svatební smetánka pošklebovala. Klubko ale pak předvedl takový monolog, že se vše v dobré obrátilo a novomanželské páry rádoby hercům dlouze aplaudovali. A po Pukově rozloučení se mohl sálem rozeznít i nehraný potlesk diváků, který trval opravdu dlouho.

Sen noci svatojánské v podání souboru z Fidlovačky je jednou z nejpovedenějších inscenací této hry, kterou jsem doposud zhlédla. Pečlivě vybudované dialogy ctily Shakespeara, respektive Hilského překlad, přesto to nebránilo v úpravách textu pro modernější vyznění. Režisérka citlivě spojila klasické pojetí se současným a vznikla tak inscenace, která zabaví dnešního diváka a současně neznechutí milovníka klasických kusů. Dobrá práce a já mohu jen doporučit. A rozhodně se nenechte odradit délkou trvání (160 minut). Jasně, oproti Špinarově Snu (90 minut) je to nálož, ale uteče to jako sen…