Inscenace Stát jsem já je pro Národní divadlo tak trochu zakletá. Zatímco v březnu se podařilo odehrát jen první veřejnou generálku, další předpremiéra a premiéra 12. března se už nesly ve velmi komorním duchu a hrálo se jen pro nejužší okruh diváků, jehož počet byl omezen stávajícími nařízeními. Následně divadlo do konce sezony nehrálo (téměř) vůbec. Odložená premiéra se tak uskutečnila až po prázdninách, 8. září. A o tři týdny později měla proběhnout i druhá premiéra, která se však z důvodu zdravotních indispozic v hereckém souboru neodehrála. Nový termín je naplánovaný na 6. října 2020.

I přes nepříjemné peripetie uvažuji nad tím, zda není nakonec dobře, že mezi posledními dvěma premiérami Činohry Národního divadla (Koncové světlo  a Stát jsem já) uběhlo více vody než pouhé dva týdny. Podobně jako Koncové světlo mísí v sobě i Stát jsem já filosoficko-existenciální témata propojená s ekologickým apelem a v druhém případě nadto ještě politickým akcentem. Nic divácky snadno stravitelného.

Autor fotografie: Petr Neubert

Autorem hry Je suis un pays, kterou čeští inscenátoři překládají jako Stát jsem já, je současný dramatik Vincent Macaigne (* 1978). Nicméně Je suis un pays, jež měla premiéru ve švýcarském divadle Vidy v roce 2017, je jeho posledním dramatickým počinem. Od té doby se věnuje pouze své herecké a filmařské kariéře. Inscenace, jejíž základy Macaigne položil mnohem dříve než před chystanou premiérou ještě jako mladík, vzbudila před třemi lety skutečný rozruch. A kdyby se v té době uvedla u nás, jistě by rozruch vzbudila i zde. 

Autor fotografie: Petr Neubert

Apel o vysychající Zemi, zničené planetě a spílání velkým značkám typu Lindt, Nestlé, Coca-Cola nebo Nespresso, jehož hliníkové kapsle jsou ve hře příčinou smrti malých dětí („Napadlo by vás, že kapsle Nespresso jsou větší zabijáci než droga extáze, to by vás přece nenapadlo!“) se dnes však míjí účinkem. Současný stav planety je nám vcelku dobře znám a jsou to právě velké značky, které si nejvíce uvědomují dopady své výroby a v současnosti již vynakládají nemalé částky na vývoj ekologičtějších řešení. 

Autor fotografie: Petr Neubert

Ačkoli jsou to sice právě PepsiCo, Nestlé a Coca-Cola, kdo si mohou připsat prvenství v zahlcení země plastem, jsou to právě také PepsiCo, Nestlé a Coca-Cola, kdo už řadu let apeluje na své konzumenty, aby jejich obaly řádně třídily. Coca-Cola investovala několik miliard do vývoje láhve vyrobené z plastového odpadu vyloveného z moře, kterou by měla představit v nejbližších letech. A co se týče hliníkových kapslí, ty jsou po instantní kávě překvapivě druhou nejekologičtější variantou ze všech způsobů výroby kávy. Nemluvě o recyklačním programu, který firma Nespresso v Česku představila již v roce 2017.

Autor fotografie: Petr Neubert

V úvodní scéně se ironický potlesk nadnárodním značkám prolíná s prapodivnou mší za mrtvé státy, jež nejvíce připomíná osmdesátkovou diskotéku. Za tónů písní jako Final Countdown, Sarà perchè ti amo nebo Staying Alive vybíhají herci mezi diváky a přesvědčují je, aby trsali s nimi. To vše na počest mrtvé Anglie, Itálie, Francie a dalších evropských zemí, které postihla zkáza a smrt Krále králů. 

Autor fotografie: Petr Neubert

Než se v tom všem divák zorientuje, přichází na jeviště Zuzana Stivínová. Ve žluté róbě vypráví o své profesi uklízečky v Organizaci spojených národů. Také popisuje své poněkud krkavčí mateřství a představuje své jediné přeživší děti Marii a Heidiho (oslovovaného jako Oidiho) Karíovy. Jen aby je následně opustila s hrozným proroctvím, že Marii (v podání Anny Fialové) znásilní anděl, aby na svět přivedla proroka. A pokud se bude bránit, znásilní ji stejně a nadto useknou hlavu její matce a vydloubnou oči jejímu bratrovi. Marie skutečně otěhotní (a Heidi oslepne), ale nesouhlasí se svou rolí v celém proroctví. Dítě proto schová a připravuje tak národ o naději.

Autor fotografie: Petr Neubert

Potud by inscenace snad i dávala smysl, kdyby se hned vzápětí obraz opět neproměnil. Mrtvý král není zas tak mrtvý, jak se zdálo, a tak jej zavírají s Marií do cely, kde spolu k pobavení celého světa musí bojovat. Každý týden pak má jeden divák šanci pokusit se zabít nesmrtelného krále. Protože tahle země nejde zachránit, lze ji jedině pobavit, a to prostřednictvím této pokleslé reality show.

Autor fotografie: Petr Neubert

Neustálé změny výjevů, dlouhé monology plné vulgarismů a vzájemné se vraždění vyústí v nafouknutí skákacího hradu, v němž křepčí herci v gumových maskách předních světových politiků jako Trump, Merkelová nebo Kim Čong-un. Proč je zcela zbytečná otázka. Beze slov masky doskáčou, hrad se vyfoukne a obraz opět změní. Petr Vančura jako Heidi Karí přichází v dámských šatech a chystají se předvolební proslovy, které končí (pokolikáté už?) střelbou a smrtí účastníků. V závěru konečně přichází ztracený prorok, aby vysvobodil nejen diváky, ale celý svět. Bohužel však své proroctví zapomíná, a tak je po dvou a půl hodinách z hlediště cítit skutečná beznaděj.

Autor fotografie: Petr Neubert

Macaigneho text je plný narážek a alegorií, „že je nemožné je rozklíčovat všechny“, jak uvádí text dramaturgyně Marty Ljubkové v programu. Podle ní je také problematické se v Macaigneho erupci nápadů vyznat. Tuto větu tedy vztahuje pouze na inscenátory, kteří však předávají svou interpretaci divákovi. Nejproblematičtější na Macaigneho textu spatřuji, že vznikal ve francouzském prostředí a je tedy plný geograficky i kulturně nepřenositelných odkazů, byť oba naše státy jsou součástí jedné Evropy. Přesto má každá země svůj vlastní politický vývoj a to, co by francouzský divák rozkryl na první dobrou, zůstává českému utajeno. Tím se inscenace stává nečitelnou a v našem prostředí takřka zbytečnou, přestože uváděnou na velkém jevišti Stavovského divadla. Navíc, vrátíme-li se k úvodu tohoto textu, se ukazuje, jak rychle se může současná dramatika stát zastaralou. 

Divadlo: Stát jsem já

Překlad: Zdeněk Bartoš
Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Kateřina Štefková
Světelný design: Přemysl Janda
Video: Dominik Žižka
Foto: Petr Neubert
Hrají: Pavel Batěk, Zuzana Stivínová, Anna Fialová, Robert Mikluš, Petr Vančura, David Matásek, Jiří Panzner, Štěpánka Pencová
www.narodni-divadlo.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
3
Zpracování
2
Výprava
4
Herecké výkony
5