- Reklama -

Loni 7. července to bylo téměř přesně na den čtyřicet let, kdy se na pódiu objevila sestava, která si začala říkat The Cure. A takové výročí si zaslouží oslavu, respektive výroční koncert. Pokud jste na tomhle mejdanu v Hyde Parku chyběli, můžete na něj vyrazit do kina. Záznam tohoto koncertu totiž právě začíná dobývat kinosály.

Londýnský Hyde Park je svým způsobem ikonické místo. Kapela, která se v roce 1976 zformovala v Crawley, si za čtyřicet let pozici ikony získala také. Už doba, kdy vzniká, je trochu symptomatická. Takže celkem jistě musí tak trochu koketovat s punkem, nakonec ale trochu uberou a posunou se spíše k rocku, možná punk–rocku, což jim zajistí status kapely, která vyprodává velké prostory.

Není proto divu, že na oslavu jejich čtyřicítky – The Cure si začali říkat až po dvou letech – dorazilo do centra Londýna přes 60 tisíc fanoušků. A kapela jim naservírovala téměř třicítku svých největších hitů. Teď si můžete tento koncert připomenout v kině, kam vstupuje snímek The Cure – Anniversary 1978–2018 Live in Hyde Park London, jehož režie se ujal dvorní režisér videoklipů Tim Pope.

Stárnoucí rockeři

Problém celé řady populárních kapel je, že doba se během jejich existence mění. Když na pódium nastupují mladíci, kteří jako rebelové chtějí změnit svět, je to v pohodě. Ale když stejnými rebely chtějí být jako padesátiletí či sedmdesátiletí, vypadá to zvláštně. Zkuste se podívat na takové Rolling Stones.

Jasně, že jim to pořád hraje super, ale může být Mick Jagger ve svém věku, a se stavem svého konta, pořád rebel? I v Česku máme přežívající legendy, ale pokud si poslechneme naživo například Olympic a pak třeba Pražský výběr, uvědomíme si, že jen věk nemusí rozhodovat. Dynamika projevu, ale i nasazení jednotlivých členů se diametrálně liší.

Když se frontman The Cure Robert Smith postavil do čela téhle partičky na pódia poprvé, nebylo mu ještě dvacet… dnes je mu šedesát. Je také jediný, kdo v kapele zůstal od jejího založení až do dneška. Prvních pár minut výročního koncertu v Hyde Parku to vypadalo, že bude mít blíže spíše ke mdlému Olympicu, než elektrizující energii partičky kolem Kocába a Čoka.

Měl ale trochu smůlu, ten den vydrželo v Londýně slunce nad obzorem poměrně dlouho, a navíc bylo i pořádně silné. „Bere mi veškerou energii,“ stěžoval si Smith. Vážně to tak vypadá, ostatně svítí mu přímo do očí. Takže i když koncert odstartuje peckami Plainsong, Pictures of You a High, i fanoušci pod pódiem jako by čekali na tu správnou náladu. Naštěstí slunce nakonec zapadne a Smith jako upír začne pomalu ožívat.

I když nebýt Simona Gallupa pobíhajícího se svou růžovou elektrickou kytarou po pódiu, čeští diváci by si mohli připadat jako na koncertu Karla Gotta v jeho nejlepších letech. Tedy, přirozeně jen pokud jde o pohybové kreace zpěváka i kapely, hudba The Cure přece jen není nudný popík. Přiznejme si ale, že nebýt občasné nutnosti vyměnit kytaru, pak by toho Smith na pódiu opravdu moc nenachodil a občasné zavlnění se dá počítat jen těžko.

Slunce mu navíc zpočátku opravdu dávalo zabrat, ani hlasově nebyl během prvních skladeb ve své úplně nejlepší formě, což se postupem času začalo výrazně lepšit a zhruba od půlky už to byli The Cure, jaké známe a máme rádi.

Na kino možná málo

Koncert v Hyde Parku nevyšperkovali The Cure žádnou bombastickou scénou, jak bývá u kapel jejich velikosti zvykem. Ostatně den předtím hrál na stejném místě Roger Waters. Smith a spol. vsadili na mnohem uměřenější pojetí, kromě občasné projekce byly na trojici pláten za kapelou promítány jen obrázky z pódia. Jistě, přece kvůli The Cure byli všichni v Hyde Parku a nyní jsou návštěvnici v kině. Jenže na rozdíl od zážitku na stadionu v kině přece jen nějaký vizuální zážitek čekáme.

Protože, přes všechnu opravdu skvělou muziku, vydržíte se na sedačce v kině přes dvě hodiny dívat na čtyři už ne úplně nejmladší chlapy na pódiu? Smith toho navíc ani moc nenamluví, takže bez nejmenších problémů většina návštěvníků vystačí s anglickými titulky, české totiž chybí, ale stejně by jen zbytečně ubíraly na autenticitě.

Tom Pope se snaží celkovou atmosféru oživit občasnými prostřihy do publika použitím rybího oka a pár další hříček s obrazem, přesto se nelze ubránit dojmu, že je to málo. Asi by to chtělo nějaký sál s opravdu dobrým zvukem, jinak budete mít trochu pocit okradení. Ne úplně náhodou, zejména v první části, totiž nástroje zpěv výrazně převyšují. Ale nakonec, jsme na koncertu, a tam se to přece hodí.

Jenže upřímně, The Cure – Anniversary 1978–2018 Live in Hyde Park London by mohla být skvělá věc na doma. Nechat obrazový doprovod běžet jako podkres a užít si zvuk na kvalitní reprosoustavě. Podobně jako třeba v případě záznamu koncertu Ringo Starra a jeho All–Starr Bandu v Chicagu (to abychom si pomohli podobnou generací). Pak může být záznam výročního koncertu The Cure naprosto úžasným zážitkem, protože jim to hraje pořád dobře, a když se Smith konečně najde, i jemu to dobře zpívá.

 

ZÁZNAM ŽIVÉHO KONCERTU: THE CURE – ANNIVERSARY
1978–2018 LIVE IN HYDE PARK LONDON

Hrají: The Cure – Robert Smith, Simon Gallup, Jason Cooper, Roger O’Donnell,
Reeves Gabrels
Počet skladeb: 29
Stopáž: 137 minut
Režie: Tim Pope
Střih: Mark ‚Reg‘ Wrench
Kamera: Ben Frewin
www.aerofilms.cz

PŘEHLED RECENZE
Vizuální zpracování
6
Hudba
10
Atmosféra
8