Zajímalo vás někdy, jaké to je zajít na koncert kapely, která už dávno neexistuje? Zažít tak skupinu Queen – znovu v čele s Mercurym, poslechnout si naživo Janis Joplin, nebo Kurta Cobaina? Přáli byste si šílet v davu na historicky prvním ročníku Woodstocku? Nebo dáte přednost Live Aid z roku ’85? Fanoušci The Doors si tyhle sny můžou splnit.

V roce 1968 měli The Doors koncertovat na Hollywood Bowl a kluci dostali výtečný nápad. Co takhle natočit to? Nemůžu ani vyjádřit, jak jsou za to lidé z pozdějších generací vděční. Jelikož jsem ročník, který by jejich koncert mohl vidět leda kdyby si v dílně ubouchal stroj času z mikrovlnky a vysloužilé pračky, jásám. Tenhle večer, kdy před tisícovkami lidí vystoupila trojice kapel Steppenwolf (možná znáte jejich Born to Be Wild?), The Chambers Brothers a The Doors, byl výjimečný. To není žádná novinka. Záznam z něj vyšel už v roce 1987. Ale o několik dekád později dostal nový kabát.

V čem je nová verze z roku 2012 tak zajímavá? Krom pár pohledů kamerou z nových úhlů a vyčištěného obrazu, je nejzásadnější vyladěný zvuk. Kdo jiný si s ním mohl pohrát, než Bruce Botnick, který The Doors provázel od roku 1970, kdy natočili své album L. A. Woman. Jejich zvukový technik a zároveň hudební producent se své práce zhostil zodpovědně. Což si ostatně můžete ověřit na vlastní kůži. My v kině jsme se cítili, jako uprostřed rozbouřeného kotle. Celý záznam koncertu začal krátkými rozhovory se členy kapely. S Johnem Densmorem, který svými kouzly s bubny vygradoval nejeden koncert.

A samozřejmě s Rayem Manzarekem, klávesovým géniem a Robbym Kriegerem, jehož kytarová sóla usměrňovaly Morrisonovo pódiové šílenství. Své řekli i souloví The Chambers Brothers. Jejich vzpomínky dobře naladí na to, co přijde. Divák se dozví, proč se celý koncert natáčel a jaká aparatura byla k dispozici. To, že kapela málem dorazila pozdě, protože vysedávali na večeři s Mickem Jaggerem a pár dalšími členy Rolling Stones. Mick prý na koncertě seděl celou dobu v první řadě s Morrisonovou družkou Pam na klíně. Tím se vysvětluje, od koho si Jim v půli vystoupení tak nerušeně vypůjčil sirky, aby si mohl zapálit. Členové skupiny se dohadovali, jestli se Jim před koncertem zdrogoval LSD. Upřímně, po tom, co jsem viděla, nevěřím, že tohle někdo zvládne, aniž by byl pod vlivem. John Densmore mi zpětně dává za pravdu. Ještě, že tak. Na konci všechny překvapí sdělením, že na tohle představení ve skutečnosti trénovali.
Ale k samotnému koncertu. Kapela poměrně klidně nastoupila na pódium a přivedla diváky do varu nekonečným instrumentálním úvodem. Jim Morrison publikum napínal. Těžko říct jestli to byl záměr, nebo byl tak mimo. Svůj účel to ale splnilo. Zahájili písní When The Music’s Over. Následovaly Alabama Song, Back Door Man, Hello I Love You a Moonlight Drive. Už takhle dost poetické texty prokládané Morrisonovými snovými promluvami tvořily neobvyklou atmosféru. Publikum reagovalo jako loutky. Prostě chtěli víc. Jakmile zaznělo Light My Fire, všichni věděli, že se blíží konec. V davu se objevovaly zapalovače a hořící prskavky, všichni zpívali.
I tenhle koncert měl být zakončen ve vážnějším tónu. Jak říkají členové kapely, „aby si z toho lidé taky odnesli něco s sebou domů“. Morrison se s výkřikem zřítil k zemi spolu s mikrofonem během The Unknown Soldier. Když se zvedl, začal zkoumat domnělého cvrčka na pódiu. Vyklubala se z něj můra. A ne, vůbec to nepůsobilo šíleně… Úplnou tečku za vším udělalo známé The End.

A co se týče celkového dojmu, stojím si za tím, co jsem řekla, když jsem opouštěla kinosál brněnské Scaly. Čekala jsem koncert, možná zčásti dokument. Dostala jsem místo toho hudební porno. Vážně. Způsob, jakým Morrison drží mikrofon, zpívá a dává ze sebe vše, má v sobě něco neskutečně elektrizujícího. Objeví se na pódiu v černé košili, kožených kalhotách a s šibalským úsměvem a dámy jdou do kolen. A nikoho nezajímá, jestli kouří, pije nebo fetuje. On je prostě rocková hvězda první třídy. A stejně tak celý jeho ansábl.