V závěrečném červnovém týdnu procitá Hradec Králové ze své obvyklé letargie a ožívá divadelním festivalem Divadlo evropských regionů a k němu přidruženým Open Air Programem. Ten letos oslavil své čtvrt století, OAP pak krásnou dvacítku. Jde o úctyhodná výročí, ale také milník, kdy se rozhoduje, v jaké podobě bude festival pokračovat.
Hlavním dějištěm divadelního festivalu jsou obě scény Klicperova divadla. Festivalový program i tentokrát nabídl několik zahraničních hostů, čímž dostál svému jménu, přestože se evropské regiony už loni smrskly jen na sousední země. Nejinak tomu bylo i letos a divákům se nejprve představilo německé divadlo Staatstheaters Mainz z Mohuče s moderně pojatým Hamletem režiséra K. D. Schmidta. Ten Shakespearovu tragédii o dánském kralevici, jenž touží pomstít smrt svého otce, zhustil do dvou hodin bez přestávky, aniž by vynechal to nejpodstatnější.
Všech devět herců je přítomno po celou dobu a jejich „odchod“ ze scény naznačovalo jen natažení trochu děsivých masek. Nový král s Hamletem měl dostatek trpělivosti i přes jeho výstřední chování, avšak ve chvíli, kdy Fortinbras shlíží z plátna na jeviště pod sebou a dožaduje se průchodu zemí se svými vojsky, potřebuje král svou pozornost upřít jinam než na nezdárného synovce. Příběh této hry je však každému nejspíš dobře znám.
S čím se Schmidt velmi dobře popasoval a co mě na mohučském Hamletovi zaujalo nejvíce, byla hra, kterou Hamlet svému strýci předložil, aby jej usvědčil z vraždy bratra. Nešlo totiž o hru divadelní, představení kejklířů, jak jej do hry vepsal Shakespeare, ale hru počítačovou, kterou král hrál na PlayStationu. Vtipně vyřešená byla také dvojice Rosencrantz a Guildenstern, kdy druhý jmenovaný byl jen loutkou, maňáskem z ponožky toho prvního.
Druhým zahraničním souborem, který vzbuzoval značná očekávání, byl polský Teatr Ludowy z Krakova s inscenací Salto w tył. Předlohou se staly sportovní povídky českého spisovatele Oty Pavla, jejichž koláž vytvořil polský režisér a choreograf Maćko Prusak. V anonymní hospodě, jejíž barman by už moc rád zavřel, se náhle schází celá plejáda českých sportovců jako Emil Zátopek s ženou Danou, cyklisté Jan Veselý a Jan Kubra a další.
Hlavním motivem inscenace je však biografie Jiřího Rašky, jehož touha stát se nejlepším skokanem na lyžích se protíná s nutností trenéra takového skokana najít. Pokud totiž Česku nezíská zlatou medaili, sportovní komise jej degraduje na krmiče lvů v liberecké zoo. A to je horší než nejhorší noční můra. Proto aby jeho svěřenci podali náležitý výkon, krmí je roastbeefem a čokoládou.
Podobně absurdně humorných situací nabídla inscenace celou řadu, povedené bylo například vykreslení Norů, kteří nosí svetry s vpletenými jeleny, laněmi nebo aspoň malou veverkou. Herci si skvěle poradili s choreografií a dalšími nároky na fyzickou stránku tohoto představení, zejména pak Cezary Kołacz v roli skokana Jiřího Rašky.
Zahraniční nabídku uzavíraly tři slovenské soubory. Bratislavské divadlo Gunagu dorazilo s inscenací Horúce leto 68 (Ako sme utekali), čtyři herečky Nového divadla z Nitry odehrály kabaretní představení 4 ženy na konci sveta. V něm písničky prokládají filosofickými otázkami – kdo jsme, odkud jsme přišli, kam míříme a ta nejdůležitější: Čo je? Zamýšlí se také nad rozdílem mezi uměním a vandalismem, nabízejí facebookovou poezii dnešní doby a končí úvahou o víře – když věřím tomu, že se moje děti i dnes, jako každý den, vrátí v pořádku domů, je to konec světa?
Poslední ze slovenských souborů, bratislavské Divadlo Aréna, přijel s groteskou Josef Švejk na motivy Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Marián Labuda ml. si s postavou Švejka dobře poradil, nezaostávala ani zbývající šestice herců, která musela zvládnout všechny další postavy několikadílného románu.
Stejně jako ve filmu i zde byla nepřekonatelná dvojice Švejka s feldkurátem Katzem (Kamil Mikulčík), ačkoli pro divadlo byla tato scéna značně pokrácena a pravda, hereckou genialitu Miloše Kopeckého nelze jen tak dohnat natož pak překonat. Během divadelního festivalu se však ukázala býti zrádnou scénografie.
Jeviště bylo pokryto zeminou, která prášila a prášila. V hledišti se tak neustále pokašlávalo a dusilo, první řady si navíc odnesly i tenký nános špíny na své kůži. Osobně mi také v závěru vytanulo na mysli pravidlo, že děti a psi na jeviště nepatří. Pes totiž v žádném případě nechtěl spolupracovat a v jednu chvíli rušil repliky svým vrčením.
Bohužel i přehlídka českých divadel letos poněkud prořídla. Úplně chyběla například brněnská divadla nebo Slovácké divadlo z Uherského Hradiště, které bylo doposud jedním z pravidelných hostů. Hned dvě inscenace přivezlo ostravské Divadlo Petra Bezruče. První z nich byl Kouř, rytmikál post–totalitního věku inspirovaný stejnojmenným kultovním filmem Tomáše Vorla z roku 1991. Dvojice Adam Svozil a Kristýna Kosová, která za divadelní adaptací stojí, příběh filmu bez výhrad přejímá, dokonce i Arnoštek zazní. Ovšem několik změn tu je – děj se posouvá do současné doby a zaznívají termíny jako teambuilding, brainstorming, start–up a aplikace.
V kolektivu pracovníků nesmí chybět ani IT specialista a copywriter nebo jemu někdo podobný. Zkrátka pozice, jejíž práce je úplně zbytečná, zato je jí hodně. Zásadní změnou prošla hlavní postava – je to totiž inženýr a je to žena! Kotě také nesmí chybět, ovšem jde o Křížkova syna a romantická linka je v tomto představení potlačena. Mirka o Kotě dvakrát zájem nejeví. Výsledkem je dobře pojatá inscenace, která nám připomíná, že úřednický šiml umí i dnes řehtat pořádně nahlas a že i sebegeniálnější projekt nemusí přes zatvrzelé vedení projít.
Druhou inscenací, s níž ostravské divadlo na hradecký festival dorazilo, byly Transky, body, vteřiny Tomáše Dianišky. Příběh vypráví o českém sportovci Zdeňku Koubovi, který se však narodil s vývojovou vadou reprodukční soustavy, a proto byl při narození evidován jako děvče, Zdena Koubková. Změnu pohlaví prodělal až ve svých 23 letech, v roce 1936.
Přišel tím o všechny rekordy, které jako Zdena zaběhl a plno lidí ze sportovní branže se jím cítilo být zrazeno a podvedeno. Dianiška ve své inscenaci pak mistrně vykresluje Koubkovo složité dospívání, sportovní úspěchy i odhalení pravdy a dilema, jak dál s životem naložit. Jakub Burýšek byl jako Zdena Koubková výtečný, stejně tak nadchli i ostatní, zejména Vojtěch Johaník v roli Kuby, zaostalého kamaráda Zdenky. Svému projevu dal uvěřitelnou a nikoli zesměšňující rovinu, stejně jako ostatní herci svým postavám.
Olomoucké Divadlo na cucky pak představilo detektivní inscenaci Opletal v režii Michala Háby. Tři herci se snaží nejen přijít na to, proč se Opletal upálil, ale také využívají inscenaci coby provokaci diváka. Provokaci provádí pomocí divadelních aspektů, kterými může být nepovedený hudební přechod, nadměrná teatralita či hojné využívání metafor tak, aby divák ničemu nerozuměl. Když zdárně vyčerpají veškeré možnosti, zjeví se Opletalův duch, aby aktérům vyčinil, že si jej spletli s Palachem. Dokumentární divadlo i přes mnohá zesměšnění tak došlo ke své pointě.
Zbývající dvě třetiny programu si rozdělilo domácí Klicperovo divadlo, které uvedlo své letošní novinky jako Lakomec (nejpovedenější klicperácká premiéra této sezóny, taktéž v režii Michala Háby, který celkem nečekaně o Molièrovi tvrdí, že jeho dílo není jen zaprášenou klasikou, a tudíž neměl takovou potřebu s ním zatočit jako například s Ibsenovým Nepřítelem lidu v divadle Komedie), Furianti, Anna Karenina a další, s pražskými soubory.
Festival zahajoval Revizor Davida Drábka, který po odchodu právě z Klicperova divadla nyní působí v Městských divadlech pražských. Následující den dorazil soubor z Divadla v Dlouhé, který během festivalu odehrál hned dva své kusy, Dopisy Olze a Romeo, Julie a tma. Divadlo pod Palmovkou šokovalo hradecké diváky Shakespearovou komedií Něco za něco ve svébytné úpravě Jana Klaty a Divadlo Na zábradlí dovezlo své Persony.
Prostor dostaly také alternativní divadelní formy. Kousek od Divadla Drak opět rozbila své šapitó novocirkusová company Cirk La Putyka, tentokrát se svým hudebním počinem Isole. Radim Vizváry pak nadchl svou iluzionistickou pantomimou VIP, jež představuje moderní a originální pojetí žánru pantomima. Vizváryho motto zní „Nemluvit neznamená mlčet“, což se v případě VIP plně potvrzuje.
Příběh představení byl naprosto čitelný – každý den vypadá pro VIP úplně stejně. Davy fanoušků, úsměvy, autogramy. Večírky, jež se vymykají kontrole a opět úsměvy a autogramy. Každý den stále dokola to samé. A v soukromí, za zavřenými dveřmi? Stravující samota, jež si ze světové star ukusuje, až nezbyde vůbec nic.
S novým cirkusem a dalšími žánry se ve větší míře bylo možné setkat v Divadle Drak. To kromě svých loutkových inscenací lákalo například na žonglérské duo Bratři v tricku či slovinský soubor, který odehrál loutkovou inscenaci s prvky cirkusu. Divadlu Drak se letos vůbec podařilo lépe naplnit ono očekávání evropských regionů a přivítalo umělce z Německa, Španělska, Holandska, Francie nebo Norska.
Poslední částí divadelního festivalu je Open Air Program, jehož profilace se s každým rokem více rozmělňuje. Divadelní představení ve stejné míře doprovází koncerty a ve spolupráci s kinem Bio Central se letos přidalo i promítání filmů, slam poetry nebo stand-up show. Mezi divadelní zástupce patřili například Divadlo D21 a jejich kabaretní Válka s mloky, již jednou zmíněné Divadlo na cucky s inacenací 1993, Arte della Tlampač, UMSKUP se svými Švédovanými filmy a Vosto5 s legendárním Stand’artním kabaretem.
Kromě nich se improvizaci věnovaly i další soubory jako Paleťáci nebo Improti. V rámci OAP se představili také Bratři v tricku spolu s Holektivem v humorné inscenaci Lov kombinující tanec a fyzické divadlo s akrobacií, žonglérstvím a klaunérií nebo soubor Venuše ve Švehlovce. Kdo dával přednost hudbě, měl možnost si poslechnout The Atavists, Katarzii, Navostro, Circus Brothers a plno dalších. Do nočních hodin pak v hudebním stanu probíhala produkce DJs.
Ač festival letos slavil vcelku výjimečné výročí, podle programu to na velkolepou oslavu moc nevypadalo. Navíc se zdá, že Divadlo evropských regionů – v této podobě a s tímto názvem – proběhlo naposledy. Organizátoři totiž zveřejnili svůj úmysl festival od příštího roku přejmenovat a vtisknout mu trochu jinou tvář. Jako důvod uvádějí, že názvy Divadlo evropských regionů a Open Air Program jsou matoucí a zavádějící, silným argumentem pro ně také je doporučení grantové komise.
Další změnou, kterou chtějí organizátoři reagovat na výtky ohledně snižující se kvality festivalu, by mělo být ustanovení dramaturgické rady, s jejíž pomocí by mělo dojít k zatraktivnění programu. Nechme se tedy překvapit, jaký festival nás v příštím roce bude čekat a zda v něm divadlo bude nadále dominantní, nebo bude převálcováno dalšími uměleckými obory.
