Three Days Grace v Brně: nádvoří Špilberku rozezněla čistokrevná rocková show

Jedna z nejpopulárnějších kanadských rockových kapel Three Days Grace si i letos udělala zastávku v České republice. Tentokrát však zavítala do Brna a zahrála ve velmi netradičním prostoru – přímo na nádvoří hradu Špilberk. Kapela předvedla show, na kterou jsou fanoušci zvyklí, jen je škoda, že neměla ještě další přidanou hodnotu.

Největšími plusy celého večera, které učinily celý koncert zábavnějším a originálnějším, byly zaprvé prostory a zadruhé publikum. Uzavřené nádvoří barokní pevnosti je samo o sobě místem plným tajemné atmosféry a ve spojení s horkou letní nocí, měsícem zářícím nad hlavami několika stovek lidí, kteří skandují jméno oblíbené kapely, a hlasitých kytarových riffů valících se z repráků, vzniká něco, co vás naprosto ohromí. I když prostor nádvoří nebyl úplně zaplněný, na ohlasu publika to nebylo vůbec znát. Publikum bylo nadšené a vděčné za každý jednotlivý tón, což dávalo patřičně najevo.

Celý večer ještě za světla zahajovala česká nadějná banda John Wolfhooker. Čtveřice kluků z „Československa“ v sobě skrývá obrovský potenciál, což svým živým vystoupením jen potvrdila. Projev celé kapely byl nejenom profesionální, hudebně i technicky skvěle zvládnutý, ale hlavně sympatický. Kluci šprýmovali a publikum jim zobalo z ruky, což se v případě předkapel opravdu často nestává. Dostalo se jim celkem velkého prostoru – návštěvníci si jejich vystoupení užívali téměř hodinu.

Troufám si tvrdit, že za tu dobu si každý udělal představu o schopnostech celé kapely, a tím jí přibyla spousta nových fanoušků. Hlavní pozornost směřovala k frontmanovi, který zvládnul odzpívat všechny komplikované songy naprosto s grácií, včetně všech výšek i šílených screamů. Ve srovnání se zpěvákem Three Days Grace, který později ten večer místy hlas ztrácel, se mu jednoznačně vedlo lépe. John Wolfhooker jsou skvělou volbou všude, toto se tedy organizátorům opravdu povedlo. A po skončení jejich vystoupení byl dav příjemně naladěn na pokračování.

Hlavní hvězdy večera si jako intro zvolili Livin‘ On A Prayer od Bon Jovi. Význam jsem nepochopila, ale na druhou stranu bylo publikum rozezpívané už od úplného začátku. Co se týče kanadských superhvězd, jejich živé show jsou oproštěny od jakýchkoli speciálních efektů, stage je postavená jednoduše, na Špilberku se nekonaly žádné experimenty ani se světly. Na jednu stranu je dobře, že kapela se prezentuje hlavně svou hudbou, ale nějaký přidaný element by celkový zážitek určitě ještě prohloubil. O to víc, když u nás Three Days Grace hrají celkem často – na podzim jsme je mohli vidět v Praze, před dvěma lety na Rock for People.

Ani jednomu ze čtyř členů nejde upřít energie, kterou do vystoupení dávají. Frontman Matt Walst je šílenec, který zvládá dva mikrofony, kytaru a samozřejmě ještě zpěv. Tedy… někdy už moc nezvládal, ale myslím, že mu to všichni rádi odpustili. Na pódiu se skoro nezastavil, a v parném letním večeru z něj tekly litry potu. Vytkla bych mu asi jedině neustálé plivání, které občas schytaly fanynky v první řadě. Nevím, jak moc jim to od jejich oblíbeného zpěváka vadilo, ale někdy to působilo až hrubě. Ale co, rocková show je rocková show a Matt se prostě s ničím příliš nepáral. Naopak pochvalu si zaslouží za perfektní interakci a komunikaci s publikem. Fanoušci z něj nespouštěli oči a dělali vše, o co si řekl – křičeli, skákali, zpívali.

Zásadní byl samozřejmě setlist, který obsahoval skladby z nejnovějšího alba Outsider – chytlavou The Mountain či Infra–Red. Největší ohlas měly samozřejmě hity, které původně nazpíval ex–frontman Adam Gontier. Kapela si je šetřila spíše na závěr, ale nevynechala Pain, Never Too Late, I Hate Everything About You, Just Like You nebo Animal I Have Become. V půlce přišlo zklidnění při akustickém setu, který si celkově všichni mohli lépe nacvičit. Trvalo dlouho, než se celá kapela usadila, rozezpívala a rozehrála. A až pak se nádvoří zahalilo do tajemné atmosféry písničky Love Me or Leave Me. Jednalo se o příjemné zklidnění uprostřed šíleného rockového setu, i když zde více „vynikly“ zpěvákovy vokální nedostatky.

Na závěr mám ještě jednu výtku – nebyl žádný přídavek. Three Days Grace sice hráli dlouho, zazněly všechny zásadní skladby, ale rozloučení bylo opravdu rychlé, skoro bez poděkování. Lidé ještě chvilku čekali, ale když se na stagi objevili technici, pochopili, že už nic nepřijde. Pravá rocková show sršící energií to opravdu byla, ale kapele zásadně pomohlo originální místo konání, nadšené publikum a velké plus bych dala organizátorům i za předkapelu. Kanaďani sami o sobě rozhodně nezklamali, ale příště by bylo příjemné nějaké překvapení, aby to nebylo pořád na jedno brdo.