Letošní 48. ročník LFŠ je u konce a opět je na co vzpomínat. Uskutečnilo se celkem 221 projekcí, na programu bylo 178 filmů, odprezentovalo se 89 odborných programů, návštěvníci byli obohaceni o 67 doprovodných programů a 12 akcí industry. V rámci LFŠ jelo každý večer napěchované letní kino, které uvedlo kinodistribuční české filmy z tohoto roku.
Tematické sekce byly tradičně rozděleny na snímky současné, české, slovenské a ty z dějin kinematografie. Festival nabídl dokonce dvě světové premiéry, v obou případech se jednalo o tuzemské filmy. Zahájení festivalu se neslo ve znamení nového dokument Olgy Sommerové Michael Kocáb – rocker versus politik a závěr přinesl mysteriózní thriller Arvéd, který má na svědomí scenárista a výtvarník Vojtěch Mašek, který se k filmové režii vrátil po více než dvaceti letech.
Nejobsáhlejší byla sekce spojená s filmovou historií, které dominovala retrospektiva Martina Friče, z jehož více než 90 filmů bylo promítnuto 17. Dostalo se na oblíbené a často reprízované klasické komedie jako Kristián, Císařův pekař – Pekařův císař nebo Cesta do hlubin študákovy duše, prostor však dostaly méně známé, avšak velmi pozoruhodné snímky, jako například drama o alkoholicích Dnes naposled, které bylo osvěžující sondou v temných 50. letech, tuzemský film noir 13. revír, životopisné Tajemství krve a především strhující němé drama Varhaník u sv. Víta, které bylo doprovázeno živou hudbou. Součástí retrospektivy byla také vernisáž fotek z různých období Fričova života, doplněných o vzpomínky jeho filmařských kolegů. Věnováno mu bylo i několik přednášek a diskuzí v rámci doprovodného programu, z nichž vyzdvihnu debaty pokrývající jeho nejplodnější období v 30. a 40. letech.
Loňského Kurosawu letos vystřídal Luis Bunuel, z jehož obsáhlé filmografie byly uvedeny jeho surrealistické začátky, snímky z jeho mexického období a i ty francouzské a španělské z pozdního období. Diváci se tak mohli těšit třeba z ikonického Andaluského psa, fenomenálního Anděla zkázy a Viridiany, absurdního Přízraku svobody a méně známého Surovce. Vedle Bunuela byla velká porce programu věnována také krátkému ale důležitému období Britské nové vlny, do níž řadíme například kinematografii kuchyňského dřezu. Oblíbené období programové ředitelky Ivy Hejlíčkové, která se s Michaelem Málkem zhostila drtivé většiny úvodů a přednášek, nabídlo Ten sportovní život Lindsayho Andersona, Osamělost přespolního běžce Tonyho Richardsona či Místo nahoře Jacka Claytona.
Tradiční sekce němého filmu pod taktovkou Radomíra D. Kokeše, jehož vtahující filmové úvody letos dosahovaly i 25 minut, letos na plátně hostila italské divy, specifické svým stylizovaným a osobitým herectvím, které v dějinách kinematografie nemá obdoby. V nabídce filmů tak zářila Francesca Bertini, Lyda Borelli a Pina Menichelli. Živé hudební doprovody obsáhly velké spektrum hudebních žánrů, od klasického klavírního sóla, přes elektronickou hudbu, po punk rockovou kapelu. Úchvatné a neopakovatelné projekce pro mě opět znamenaly nejvzrušující část programu.
Z dalšího množství starších kusů vypíchnu kinolektorát Jana Jendřejka Ztracená generace FAMU, kde představil studentské filmy známých režisérů Víta Olmera či Jaroslava Soukupa, ale i těch, kteří se ve filmařské branži různých politických důvodů nakonec neuplatnili, například Rudolf Růžička nebo Angelika Hanauerová. Na studentská léta zavzpomínali režiséři Moris Issa a Vlastimil Venclík, kteří se k samostatné celovečerní a televizní režii z politických a rodinných důvodů dostali až po revoluci. Promítány byly jejich studentské filmy, po nichž následovala podnětná diskuze. Svá starší díla uvedli také festivaloví hosté a ocenění, z nichž můžeme zmínit Michaelu Pavlátovou, která představila blok svých hravých krátkých filmů, Jim Sheridan uvedl slavné drama Moje levá noha a herec Ondřej Vetchý zavzpomínal při promítání Okresního přeboru na Poslední zápas Pepika Hnátka.
Sekce tuzemských novinek se skládala především z filmů, které byly uvedeny na MFF v Karlových Varech. Špičku programu tvořily snímky mladých a progresivních režisérů, především progresivně nasnímaný příběh z rapového prostředí BANGER. Adama Sedláka, drama z období komunismu Slovo Beaty Parkanové, intimně pojaté Hranice lásky Tomasze Winského a citlivá tragikomedie A pak přišla láska… Šimona Holého, jenž loni uhranul komorním dramatem Zrcadla ve tmě. Poslední dva jmenovaní nedávno společně s režisérkou Terezou Vejvodovou sepsali manifest Nová česká intimita, což bylo také jedno z diskuzních festivalových témat. Dále filmovka uvedla třetí film Miroslava Krobota Velká premiéra, který už lze shlédnout v kině, autorskou komedii Kdyby radši hořelo Adama Kolomana Rybanského která bodovala na festivalu Berlinale a zřejmě poslední projekt legendárního Jana Švankmajera Kunstkamera, jenž je jakýmsi průvodem po jeho mohutné výtvarné sbírce, a autor jej uvede ještě na podzim na MFDF v Jihlavě. Jako každý rok, i letos bylo promítáno pásmo studentských filmů, z nichž zmíním ambiciózní snímek Prázdná přepážka studentů SPŠST v Panské, jenž se otevřeně hlásí k poetice Wese Andersona a přináší do formálně silného ztvárnění vlastní originální nápady.
Zahraniční sekce novinek Východní přísliby se letos soustředila na odhalování nových autorských talentů, kteří se věnují silným aktuálním tématům svébytným a neotřelým stylem. Zmínit můžeme srbské Hrdiny dělnické třídy, maďarskou Něhu, polskou Svatbu či belgické R.M.N. Druhá sekce byla věnovaná portugalské kinematografii, která nabídla především nejnovější snímek Miguela Gomese Évonprs deníky, výtvarně fascinující drama Pedra Costy Vitalina Varela nebo monumentální rodinná sága Panství. Nesměla chybět také velmi populární série půlnočních filmů, které měl letos pod palcem Jiří Flígl a Mojmír Sedláček, která diváky pobavila bizarními kusy z německé produkce, jako například Macho Man, obohacený o živý dabing, Terror 2000: Jednotka intenzivní péče Německo a o strhující záběr se postaral Kondom hrůzy.
Z bohatého doprovodného programu oceňuji podnětné diskuze v Respekt stanu, především Girls in Film debatu o ženských producentkách a také blok, ve kterém tři mladí tvůrci představili své plánované filmové debuty, u kterých však není jisté, zda vůbec dostanou finance, což celé debatě dalo trochu trpký nádech. Palec nahoru patří i Stanu ČT, která připravila zábavnou festivalovou verzi Videostopu, která zajistila jeden z nejpříjemněji strávených večerů. Dále oceňuji kvalitní debaty věnované filmovému a audiovizuálnímu vzdělávání, o jejichž dramaturgii se postarala trojice z filmového muzea NaFilM Adéla Mrázová, Terezie Křížkovská a Jakub Jiřiště. Menší výtka patří lekci filmu Ondřeje Vetchého, která byla spíše nostalgickým vzpomínáním o tom, jak dříve bylo mnohem více talentovaných autorů a místo podnětné debaty o hereckém umění debata sklouzla spíše do nicneříkající nostalgického okénka. To však není problém jen letošního ročníku, nicméně i těch minulých. Dramaturgie by si tak měla ujasnit, k jakému cíli má ona Lekce filmu vlastně směřovat.
I přes to se jednalo o jedinečný zážitek, který u nás nemá obdoby, a oproti obligátním Karlovým Varům je filmovka skutečným filmovým svátkem, který by si žádný filmový nadšenec či profesionál neměl nechat ujít. Tak zase za rok!
