Je čtvrtek odpoledne a cesta do Jihlavy je celkem bezproblémová. D1 není i přes veškeré obavy ucpaná, pouze zúžená tak, že dvacet centimetrů od vašeho obličeje se valí obrovská kola kamionů v pravém pruhu. Do Iglau dorazíme okolo páté, nakoupíme v Tescu čtyři lahve červeného v akci a festival může začít.
Při výběru první projekce, kterou na Mezinárodní festival dokumentárního filmu (dále MFDF) navštívíme, padla šťastná ruka na dokument od Apoleny Rychlíkové Český žurnál: Hranice práce. Dokument vytvořený spolu s publicistkou a hlavní aktérkou Sašou Uhlovou zanechal silný dojem a spoustu otázek v celém sále.
Snímek se zaobírá špatně placenými pracemi, nevyhovujícími podmínkami i porušováním zákoníku práce. Díky snímku se této problematice dostalo patřičného ohlasu a podpory. Potvrzuje to i fakt, že dokument zvítězil rovnou ve dvou kategoriích: Česká radost a Cena diváků.
I přesto, že je festival mezinárodní, stejně nejraději chodím na českou tvorbu. Dalším dobrým důvodem k navštívení sálu v rámci českého dokumentu byly například dokumenty Bo Hai a Český žurnál: Děti státu. I když u obou zmíněných by se dalo vlastně polemizovat, jak moc české doopravdy jsou.
Bo Hai je krátkometrážní dokument z prostředí života českých Vietnamců, zachycující konflikt staré a nové generace. Jedné rodiny, která nemluví stejným jazykem. O životě ve večerce, ztrátě kořenů a prolínání dvou různých kultur.
Nová krev v podobě režiséra Dužana Duonga bylo skvělé osvěžení a pochvala náleží i za skvělou debatu po filmu.
Film Děti státu už tak pozitivní nádech neměl. Pojednává o Norsku, odebírání dětí Barnevernetem i kauze Evy Michalákové. Rozkrývá složitou problematiku nastavených pravidel. Nutno vyzdvihnout, že neposkytuje pouze jednostranný pohled, ale nabízí zkoumání z různých úhlů.
Na jedné straně šťastní Norové, kteří o odebírání svých dětí mluví skoro s úsměvem na rtech, jako by to bylo něco absolutně všedního. Na straně druhé přiživování českých politiků na kauze manželů Michalákových, protestní pochody v ulicích a kritika Norska.
Když obejdete tohle téma zezadu, uvidíte Barnevernet jako různé kanceláře v různých krajích, nad kterými nedohlíží žádná vyšší instituce a kde může pracovat kdokoliv, bez jakéhokoliv odborného vzdělání. A když vylezete na strom a podíváte se seshora, uvidíte do zahrady pěstounů odebraných dětí.
Echt Norů, kteří jsou kontrolováni čtyřikrát ročně, zda poskytují dítěti tu nejlepší péči. Zatímco po udání rodičů (udání může podat kdokoliv) z důvodu, že jejich dítě strádá, navštíví rodinu inspekce i několikrát za měsíc…
Jako poslední velký filmový zážitek a sázku na jistotu bych označila Manželské etudy po 35 letech od Heleny Třeštíkové. Udržet pozornost diváka po dobu více jak tři hodiny dlouhého pásma je vskutku pozoruhodné.
Časosběrné dokumenty, zachycující šest manželských párů ve třech etapách od svatby až po současnost, nutily zamyslet se nad vlastním plynutím života. Vcelku obyčejné příběhy lidí, zachycené ve fantastickém dokumentu a ještě více impozantnějším cyklu. Je asi všem jasné, že Třeštíková velkou osobností dokumentu byla, je a bude.
Festival byl letos nacpaný k prasknutí skvělými dokumenty. Nacpaný i ve smyslu, že pokud jste se chtěli dostat na něco zajímavého ve čtvrtek nebo pátek večer, bylo nutné přijít i o hodinu dřív, abyste měli jistotu, že se do sálu dostanete. Zdaleka to nebylo tak hrozné jako loňský jubilejní ročník, ale zdá se mi, že kapacita jihlavských sálů začíná být velikostí festivalu vyčerpaná.
A jak se povedl výběr filmů, tak jaksi pokulhávaly věci okolo. Mé přízni k českému dokumentu například dopomohl ráčkující, mlaskající a chrochtající překladatel filmu Nejsem žádný tvůj negr. To hned přejde chuť něco sledovat se sluchátky. A já se ptám, jak tohle MFDF mohl dopustit?
Počasí si festival na triko samozřejmě přišít nemůže, ale počasí v Jihlavě se bohužel nedá popsat jinak, než že bylo fakt hnusně. Nejenom že pršelo, ale vítr dosahoval rychlosti asi 200 km/h, že odlítla i ta nejvíc hipstr čepice a teplota byla pocitově někde hluboko pod komfortní teplotou na Aljašce.
Co už ale festival samotný opravdu nezvládl, byly pověstné noční večírky. Nevím, jestli jsem byla ve špatný čas na špatném místě, ale páteční Sofiina volba v podobě sledování pornofilmů z osmdesátek ve stanu, nebo drsná párty na ABBU a soundtrack Titanicu hrajícího z telefonu Víta Klusáka v DKO byl špatný vtip.
Věřím, že si to sice někteří užili, ale nejlepší hudbu nakonec obstaral ten večer bar v šapitó, ze kterého se ozývalo “VÍNO, PIVO ZDARMA”. To byl takový malý zázrak, který dodnes nevím, jak vzniknul.
Závěrem bych nechtěla končit negativně. Jihlava, i přes obludu (Prior) okupující náměstí, skýtá mnoho skvělých kaváren a restaurací, kam se schovat před počasím. Festival měl krásný vizuál a úvodní znělku (jako vždy), časově všechno šlapalo, filmový program byl bohatý a nakonec i ten vítr se dal nějak přežít. Takže nevím jak vy, ale já už šetřím na vína v akci na příští rok.
