Death is dead… aneb Festival Nekropolis 2022

20

Od 4. 11. do 7. 11. proběhl již šestý ročník mezinárodního loutkářského festivalu Nekropolis, který se uskutečnil v prostorách paláce Akropolis. Tento tradiční festival v dušičkovém období hostí řadu uměleckých osobností z řad hudebníků a divadelníků. A jak se vydařil ročník letošní?

První den otevřel divadelní soubor Lutkovo gledališče Ljubjana s představením nazvaném Darkroom. Představení, kterému vnukl umělecký koncept loutkář Matia Solce je ukázkou úzké spolupráce hudby, divadla a výtvarna. Výrazný hudební a rytmický charakter představení je pro tvorbu Matii Solce velmi typický. Darkroom je site-specific inscenace, která čerpá z Andersenova příběhu o cínovém vojáčkovi. Stejně jako v Andersenově příběhu předměty ožívají a jejich pohyby jsou manifestací jejich vlastní vůle. Například, když vojáček spadne z police, je to interpretováno jako snaha utéct. Stejně tak v představení Darkroom se předměty stávají subjekty. Výrazná rytmizace a využití živé hudby kouzlí opravdu ojedinělý výsledek. Divák je navíc po celou dobu představení uprostřed temné komory, kde do inscenace zasahuje vlastními příběhy a vzpomínkami. 

Po loutkovém představení následoval koncert kapely Fekete Seretlek, jejíž uměleckým vedoucím je Matia Solce. Kapela zároveň funguje jako divadelní soubor. Hudba, kterou Fekete Seretlek hrají, je žánrově neuchopitelná. Prolíná se v ní balkánský svéráz, světové melodie a texty a sami hudebníci popisují svoji tvorbu jako proud asociací, tvoří velmi intuitivně. Jejich nejznámější ikonickou písní, která dobře ilustruje tvorbu kapely, je „We are going to die“.  Každý koncert, stejně jako tento, je nabitý energií. Posluchači jsou zcela pohlceni svérázem hudebníků a vzniká velká tančící vřava. Na koncertě prostě nejde jen tak stát, nejde o klidnou muziku. 

Další den otevřeli svým představením studenti z KALD DAMU. Sedmero krkavců v jejich podání byl klasický příběh Boženy Němcové pojatý v minimalistické podobě. Diváci rozesetí okolo dlouhého stolu sledovali ruce studentů, pod kterýma se celý příběh odehrával. Postavy střídavě ztělesňují herci a postavy kreslené na roli papíru. Všechny předměty plní vícero rolí. Papír je kromě prostoru pro 2D příběh zároveň kopřivami, ze kterých musí Bohdanka ušít pro svých sedm bratří košile, aby je zbavila prokletí, které na ně matka seslala. Představení je tak čitelné pro všechny generace diváků a ani dospělí se nudit nebudou. Studenti přináší poetický zážitek bez infantilního zabarvení, které je jinak v dnešní tvorbě pro děti často přítomné.

Po studentech DAMU zavítali na jeviště francouzští loutkoherci. Ti přinesli klasické loutkové představení a ukázali tak spoustě z nás, že tradiční loutkařina není mrtvá disciplína. Představení s názvem Poli Deagaine. Hlavním hrdinou celého představení byla loutka Polichinelle, která je klasickou postavou Commedia dell’arte. Je to kontroverzní hrdina, který páchá nepravosti, ale vždy se mu podaří uniknout. A tak sledujeme, jak mu projde i vražda manželky a dětí. Když si totiž pro něj přijde smrt ve třech osobách, všechny nakonec přelstí a tak nezbude než konstatovat „Death is dead“. I přes to, že z jeviště zaznívá směsice angličtina, francouzština a dokonce i několika málo českých slov, nestává se představení nečitelné. Diváci všech věkových kategorií se svíjí smíchy nad Polichinellovými kousky a napjatě čekají na pokračování. Navíc byli herci naprosto skvěle sehraní. Jejich kooperace byla precizně nacvičená a nad některými kousky zůstával rozum stát. Doslova předváděli loutkovou akrobacii. Vizuální podoba představení odkazovala na evropskou loutkařskou tradici, ale vodění loutek bylo dle japonského způsobu. A ikonický zvuk Polichnella vykouzlil jeden z herců za pomocí struny strčené pod jazykem. 

Vrcholem večera pak byla francouzská kapela Orkestar Gabriella, která se specializuje na balkánskou dechovku. Tak byl další večer plný rytmické hudby a tance. Atmosféra neskutečná a hudebníci fenomenální. I když Francie není Balkán, nebylo to pro hudebníky překážkou a Goran Bregović by se mnou jistě souhlasil. Celý festivalový den tak kulminoval od komorní atmosféry až k hudebnímu reji žesťových nástrojů a akordeonu.

Předposlední den započal opět komorně. Představením ruské scénografky Darii Gostevy s názvem Moskva Dačnoje. Loutková inscenace od nejmenší po nejstarší. Použití přírodních materiálů umocňovalo melancholickou poetiku a komornost. Světem, ve kterém se loutky pohybují, se stávají staré oprýskané okenice. Příběh tak ve mně zároveň vyvolával stesk po domově, ale i hřejivý pocit jeho blízkosti. Podivné postavy, které bylo možné v tom dřevěném světě potkat, zosobňovaly něco blízkého ale zároveň vzdáleného. Tak známého, ale nepoznaného. Právě díky velké komornosti se představení hrálo ve dvou reprízách. Malým počtem lidí tak nemohlo dojít k narušení atmosféry.

Započatou komorností se pokračovalo i v představení Malé noční příběhy v podání Matiji Solce. Opět loutky a opět živá hudba. Tenkrát byla scéna naprosto minimalistická. U stolu s lampičkou jsme sledovali zoufalého spisovatele, který se snaží vymyslet dobrý příběh. Rozepíše několik návrhů, ale žádný není dostatečný. Nakonec zhasíná lampičku a odchází. To je chvíle, kdy se začíná nový příběh. Na scéně se objevují postupně zavržené postavy z jeho příběhů. Matijovy loutky jsou často velmi primitivní. Jako například toreador, kterého vykouzlí pomocí maličkého klobouku, který si posadí na jeden z prstů na ruce. Diváci tak sledují výjevy z bizarního hemživého světa, který je prodchnut černým humorem. Když podivné postavy rejdí dost dlouho, příběh se vrací k původnímu konceptu. Končíme tam, kde jsme začali. Ke stolu znovu usedá spisovatel a snaží se vymyslet příběh.

Tentokrát ani večerní koncert nenarušil komornost představení. Festivalový den zakončila kapela Old salt. Její bluegrassové a folkové aranžmá bylo pastvou pro uši. Hudebníci se zaměřují na tradiční hudbu z různých částí světa, ale především z amerického kontinentu. Pro dnešní den to byl odpočinek po předchozím náročném programu.

Poslední festivalový den otevřeli opět studenti KALD DAMU. Tentokrát s představením Karkulka aneb Jak se do lesa, tak se z lesa těžko. Tato inscenace pracuje s klasickým příběhem o červené karkulce trochu jinak. Hlavní hrdinou se v tomto pojetí stává právě les samotný. Studenti ve svém minimalistickém pojetí vytvořili les z do kruhu uspořádaných dřevěných třísek umístěných na otočném kotouči. Do lesa vchází drobná jednoduchá loutka karkulky a my sledujeme, co se bude dít dále. V temném lese toho číhá spousta. Nemůžeme ani vědět, kdy propukne lesní požár nebo odkud se vynoří bludička. Po celou dobu představení nás provázejí pouze zvuky vyluzované lesem a jeho obyvateli. Musíme přijmout depersonalizaci, abychom se do světa ponořili. Pokud to podstoupíme, užijeme si nádherné vizuální představení, kdy se nám vybaví veškeré noční návštěvy lesa. Tísnivá atmosféra, strach, pocit, že za každým stromem něco číhá. Ke všemu ty podivné, nesnesitelné zvuky. Tak přesně takové bylo i představení. Studenti dokázali, že příběh Červené Karkulky nám může přinést ještě ledacos nového.

Závěrem celého představení se opět slova ujali Fekete Seretlek. Pro diváky připravili kabaret živé folk-elektronické hudby, s využitím zvuků nejrůznějších materiálů. Hudebně-vizuální podívaná, která pracuje s motivy Andersenových příběhů, je skvělým završením festivalu. Fekete Saretlek všem předmětům přiradili specifickou hudební roli a tak vzniká mozaika, která zaručeně vtáhne. Základem je cit pro rytmiku, což nikomu ze souboru nechybí a tak představení plyne bez zádrhelů. Člověku je až líto, že jeho vlastní realita není tak propracovaná jako toto představení. To, co je v normálním světě svícen nebo třeba papír, je zde živá bytost.

Co tedy festival nabídl?

Především loutky a hudbu. Ukázal, jak i tradiční materiály a témata mohou stále přinášet novou inspiraci. Program byl opravdu nabitý skvělými umělci a energii, se kterou započal, si zachoval až do konce. Velké plus je jeho mezinárodní obsah, kdy se tak diváci mohou dostat k nejnovější zahraniční tvorbě. Velká škoda je, že se bohužel kryl s dalším velmi dobrým loutkařským festivalem Přelet nad loutkářským hnízdem. Nezbývá než jen do budoucna doufat, že si organizátoři lépe rozmyslí datum konání. Troufám si totiž tvrdit, že v takovém případě by byla účast mnohonásobně větší než na většině programu tento rok.