Mezinárodní filmový festival Kamera Oko Ostrava zažil letos svůj již v pořadí patnáctý ročník. Kamera Oko se řadí k těm menším filmovým festivalům, nicméně to mu nijak na kvalitě neubírá. Kromě bohatého filmového a doprovodného programu nabízí navíc možnost nasávat jedinečnou industriální atmosféru města. Letošní rok jsme měli jedinečnou možnost ve dnech 15. – 19. 11. zakusit specifický genius loci ostravské kulturní scény hned na několika festivalových místech. Těmi byly budova bývalého obchodu Bauhaus, nyní galerie Plato, bývalá městská jatka, nyní taktéž součástí galerie Plato, Etáž, jedna z budov v areálu vysokých pecí v dolních Vítkovicích – nyní kino a kavárna, Minikino v centru města a dočasná koncertní síň v prostorách City Campus Ostravské univerzity. 

Pro mne osobně byla návštěva letošního ročníku festivalu moje vůbec první. A hned zkraje musím konstatovat, že jsem rozhodně neodjížděla zklamaná. Vybírat si bylo možné z několika programových sekcí a občas to bylo opravdu velké dilema, čemu dát přednost, protože téměř každý bod programu působil opravdu zajímavě. Strávila jsem v Ostravě filmem, hudbou a přednáškami naplněný intenzivní čas, a ještě teď ve mně doznívají nedávné prožitky. 

Mimo hlavní soutěžní filmy oficiálního výběru byly dalšími sekcemi snímky v rámci krátkometrážní soutěže, program speciálního kurátorského výběru, sekce Industry programu a audiovizuální program. Velkým bonusem navíc (pro letošního rok) bylo uvedení česko-francouzského snímku Anexe s živou hudbou. Na festivalu nechyběly ani význační hosté. Jedním z nich byl oceňovaný polský kameraman Jacek Petrycki. Ten zde přednášel o možnostech, jak pracovat s archivními dobovými materiály v rámci celovečerních snímků. Demonstroval řešení na vlastním projektu točícím se okolo událostí při demonstracích v Polsku v roce 1970. Seznamoval návštěvníky s postupem, jakým vystavěl mosty mezi skutečnými archivními záběry a fikčními rekonstrukcemi tehdejších událostí. Úplně jiný koncept přednášky měla kameramanka Veronika Donutková. Její přednáška byla motivací pro všechny, kdo pocítili někdy touhu vzít kameru do ruky. Byla odpovědí na otázku, zda se může člověk stát filmařem i bez studia vysoké školy. 

Čím bizarnější koncept, tím lepší film. Tak se dá asi nejsnáze vystihnout myšlenka oficiálního výběru snímků. Top bizáru rozhodně obsadil snímek Lidská vlna 3. Kamera si z diváka vyloženě dělala dobrý den. V jedné chvíli mizely lidem obličeje, o několik minut později se zase lidé vznášeli ve vzduchu a jen tak si nezúčastněně prolítali kolem hlav skupiny lidí, které bychom mohli označit za hlavní hrdiny. Celému snímku kromě kamery dodával schizoidní atmosféru téměř donekonečna se opakující motiv, kdy jedna z postav se náhodně ocitá na různých místech, kde upadá do spánku a po probuzení prosí všechny okolo, zda by jej mohli odvést domů. Věta, kterou si z filmu jistě zapamatuje, vás učí, že cítit se trapně můžou jenom multimilionáři. A o těch uslyšíte vícekrát až do té míry, že začínáte mít dojem, že vlastně sledujete podivný hon na jejich lezení, a kromě nich ještě přízračného domu pro panenky, který se tak jmenuje, protože v něm bydlí člověk, který nepracuje. 

Film Portréty přízraků je výše zmíněnému podobný diváka matoucí prací s kamerou. Není to ale psychedelický fantasmagorický výlet, ale soukromá audience v režisérově a kameramanově hlavě a vzpomínkách. Bere diváka na prohlídku historie Brazílie, jejich kin a svého života. Na plátně sledujete, jak se prolínají dobové záběry z války se záběry z režisérových dřívějších filmů a fikčních soudobých scén. Když navíc sleduje scénu, ve které taxikář mluví o své super schopnosti mizet a následně zíráte na prázdnou sedačku s volantem, který se sám otáčí, je to filmový zážitek, který vás minimálně překvapí. Stejně tak film Madam Kenopsia, ve kterém vystupuje žena posedlá hlídáním anonymních interiérů, vypovídá něco o vkusu pořadatelů festivalu. Ostatně sám organizátor oficiálního soutěžního výběru divákům nejednou zdůrazňoval, že filmy vybírá se záměrem ukázat snímky, které v České republice nevznikají a zároveň jejich promítáním od obecenstva čeká komentář, proč tomu tak je. Takže pro ty, co si libují ve výstředních výplodech lidské kreativity, je návštěva tohoto festivalu splněný sen.

Ostatně o vkusu organizátorů a poroty hovoří také sám za sebe vybraný výherní snímek z pásma krátkých filmů čerstvých absolventů nebo studentů filmových škol. Tím se stal krátkometrážní snímek Trip, který byl vizuálním zfilmováním, jak už sám název napovídá, psychedelické zkušenosti. Na celé této soutěžní kategorii je pro filmové festivaly netradiční skutečností, že soutěžní snímky si každý soutěžící kameraman vybírá sám. Klíčem k výběru je zvolit pro danou chvíli ten pro autora nejdůležitější a nejvíce formující moment. Ale Kamera Oko není pouze o hraných filmech. Své si zde užijí i milovníci filmů animovaných. Vybrat jste si mohli z přehlídky pásma krátkých animovaných filmů různorodého charakteru nebo z animovaných filmů celovečerních. Jako jeden z nejlepších animovaných filmů hodnotím Dceru. Měl přesně vyváženou míru „pohádkovosti“ a závažnosti. Vizuálně poutavé dílko o emočně složitém vztahu otce a dcery. Vyvrcholením celého festivalu byl ale snímek Anexe. Ten alegoricky pojednává o současném i minulém dění, kdy se agresor rozhodne anektovat území sousední země, vnutit jí svůj jazyk, pravidla a vlastně vymýtit původní kulturu a národnostní chápání. Šlo o velkolepý projekt připravený díky Erasmu+ spolupráci mezi francouzskými školami a ostravským Wichterlovým gymnáziem. Scénář k filmu napsal belgický spisovatel Stanislas Cotton, režie se ujala česká režisérka japonského původu Haruny Hocoop, která je známá převážně díky svým dokumentárním filmům. K ruce si přizvala českou kameramanku Janu Hojdovou a na kostýmech pracovala Petra Lemonnier. Film navíc nebyl vyprávěný pouze obrazem a textem. Důležitou vyprávěcí složkou tvořila živá hudba pod taktovkou Jacquese Merciera, který dirigoval mezinárodní smyčcový orchestr složený z českých, německých a francouzských hudebníků, většinou z řad studentů. 

Hudba nakonec netvořila jen vrstvu jednoho z filmů. V rámci programu festivalu byla možnost navštívit hudebně světelné show v galerii Plato Bauhaus. Absolutně nejlepším hudebním zážitkem byla spolupráce EXPANDCOLLAPSE & ISAMA ZING & AE ORE s názvem Ignition, což byla audiovizuální show vytvořená na míru kinu v galerii Plato Bauhaus. Divák navíc vše mohl nasávat z pohodlné pozice v leže, takže o to byl celkový zážitek mocnější. Velká škoda, že se prostor galerie plánuje za dva roky bourat. Ale možná je to o tom, že ty nejlepší věci musí jednou skončit, aby si je člověk pamatoval v jejich dokonalosti.

A jaké je tedy moje celkové resumé celého festivalu? Především je škoda, že není festival více přístupný mimoostravským lidem. Nikde nepotkáte stánky s festivalovým jídlem nebo jiné služby potřebné pro návštěvníky odjinud. Na druhou stranu si právě díky této „uzavřenosti“ festival udržuje komorní atmosféru. Ale pokud vás tato skutečnost neodradí, a naopak toužíte po velmi specifickém kulturním zážitku, který čerpá nejen z nabízeného programu ale také z prostor, kde se program odehrává, tak neváhejte další ročník festivalu navštívit. Ostrava ostatně rok od rok prodělává velký kulturní boom a její bary a hospody stojí taktéž za návštěvu.