Budu upřímná. Oficiální popis akce, který nás láká na „příležitost vidět díla ruských mistrů, která se naskytne jednou za život“, dost přehání. Je možná pravda, že ne každý z nás bude mít možnost se podívat do Treťjakovského galerie v Moskvě, kde obrazy jinak visí, ale pokud tuhle příležitost propásnete, do konce života toho určitě litovat nebudete. Výstava je velmi krátká a spíše připomíná historickou hodinu s názvem Ruští umělci 1867–1914. Ale na druhou stranu, proč se nepodívat, jak vlastně vypadal Čechov nebo Dostojevskij?
Myšlenka výstavy je jasná. Pavel Treťjakov (1832–1898) byl ruský mecenáš a patron umění, který za svůj život nahromadil slušnou sbírku děl a založil po sobě pojmenovanou galerii v Moskvě. A právě některé obrazy z jeho sbírky můžeme vidět poprvé v Londýně. Nejde tedy ani tolik o to, kdo obraz namaloval, jak to bývá u výstav zvykem, ale kdo je na obraze. Treťjakov nasbíral portréty významných uměleckých osobností, které hýbaly Ruskem v 19. století a na začátku 20. století (než přišla 1. světová válka, která kulturní vývoj Ruska v podstatě zastavila).
Portréty jsou rozděleny do pěti sekcí: kritici a spisovatelé, včetně Tolstého, Dostojevského a Turgeněva, divadlo, skladatelé a muzikanti, podnikatelé a mecenáši a básníci. Začněme tedy hned od začátku a rovnou od velikána, Fjodora Michajloviče Dostojevského. Jak vlastně vypadal ten, kdo napsal jedny z nejlepších knih vůbec, jako je Zločin a Trest, Idiot nebo Bratři Karamazovi?
Dostojevského portrét je vlastně dost zarmucující. Vidíme člověka, který sedí v tmavé místnosti s hlavou odvrácenou od diváka a propadlými tvářemi. Není se čemu divit, v roce 1872, kdy byl portrét namalovaný, měl za sebou už několik let nucených prací v pracovním táboře na Sibiři a několik let vynucené vojenské služby. Jeho těžký život zachytil Vasilij Perov naprosto věrohodně.
Ne všechny portréty jsou temné a plné zármutku. Například německá pianistka Sophia Menter, profesorka klavíru na petrohradské konzervatoři a jedna z nejlepších klavíristek svého času, se pohodlně opírá o svůj klavír a kouká divákovi přímo do očí. Její úsměv nenapovídá o milém úsměvu, ale spíš hravě říká „nech mě už konečně zase hrát na můj klavír!“.
Stejně přímo se na nás kouká i Ivan Morozov na obraze od Valentina Serova z roku 1910. Ivan Morozov byl velký mecenáš uměleckých moderních děl s velkou vášní pro francouzského umělce Henriho Matisse. Tahle vášeň je pak hezky vidět na jeho portrétu, kde je obraz Bronze eu Fruit v pozadí za důstojnou postavu Morozova.
Sice jsem na začátku řekla, že tahle výstava není ani tolik o těch obrazech samotných, jako o osobnostech na nich vyobrazených. To jsem trochu kecala, protože kdo se pozorně dívá, může sledovat, jak se umělecký styl vyvíjel. Respektive jak Dostojevskij byl namalován v duchu realismu typickým pro 70. léta 19. století a naopak, jak Morozov je namalován v duchu impresionismu.
Máte zbytečných 20 minut v centru Londýna a 6 liber na pozbytí? Máte aspoň základní znalosti ruských figur z minulého a předminulého století? Pokud ano, tak se na to běžte mrknout. Když už nic jiného, aspoň je to hezká připomínka toho, že Rusko není jen politika, ale kdysi to bývala kolébka nejlepších spisovatelů a umělců vůbec.
