Po dvouletém období pandemie covidu přišla další událost, která asi nikoho nezanechala chladným. V médiích nyní často vídáme na místo lékařů třeba válečné psychology, nebo odborníky na bezpečnost. V tomto ohledu je však dobré připomenout i tlumočníky, ti se sice v médiích neobjevují tak často, ale jsou neméně potřební a celou situaci sledují v podstatě úplně z první ruky. Mnoho tlumočníků nyní zcela dobrovolně i na úkor osobního života pomáhá tlumočit v integračních centrech nebo přímo na hraničních přechodech. Právě k takovým patří i Karolína Sýkorová, tlumočnice, překladatelka a lektorka angličtiny a ruštiny, studující na Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Po vypuknutí konfliktu na Ukrajině se připojila k pomoci jako tlumočník–dobrovolník a v současné době se věnuje i výuce tlumočení pro dobrovolníky, kteří s tlumočnictvím nemají dostatečné zkušenosti.
Na úvod se nemohu nezeptat, jak ses dostala k tlumočnictví, potažmo k práci tlumočníka?
Vždycky mě hodně bavily jazyky a pořád jsem přemýšlela, co by se s tím dalo dělat, jestli bych se s nimi mohla živit. Během studia na gymnáziu jsem měla příležitost si tlumočení vyzkoušet a zjistila jsem, že mě to velice baví, ačkoliv to vůbec není tak jednoduché, jak se zdá, a že se to chci naučit.
Všichni si asi umíme představit, že věnovat se jazykům na takové úrovni není snadné, neodpustím si proto otázku, jak jsi se k těmto jazykům dostala, dovedu si představit, že angličtina je pro českou veřejnost hodně přístupná, ale jak tě napadla zrovna ruština?
S angličtinou jsem začala už v dětství, pak jsem se na gymnáziu učila ještě němčinu, posléze mě ale postihly zdravotní problémy a musela jsem se rozloučit se sportem, kterému jsem se do té doby věnovala. Měla jsem najednou hodně volného času a potřebovala jsem ho nějak vyplnit, a tak jsem se rozhodla udělat si mezinárodně uznávané jazykové certifikáty (certifikát CAE, pozn. red.) a začala jsem angličtinu i učit. To mi mohlo být nějakých patnáct. Pak jsem si řekla, že bych si mohla přibrat ještě jeden jazyk a volba na ruštinu padla úplně náhodně – díky mojí mamince – ta mi řekla, že ruština je strašně jednoduchá a já jsem jí naivně uvěřila.
To bylo asi hodně náročné, dovedu si představit, že to chtělo hodně času a energie se v podstatě sama ty jazyky naučit na takové úrovni. Tak mě napadá otázka, co pro tebe bylo asi takové nejtěžší, když jsi se jazyky učila?
Asi nejtěžší pro mě bylo a pořád vlastně i tak trochu je přestat se stydět. Vždycky jsem měla problém mluvit, pořád jsem měla pocit, že to není dokonalé. Bylo nutné naučit se přijmout ten fakt, že to nikdy nebude úplně na 100 %, ani v češtině vlastně nikdy nevíme úplně všechno, a to jsme rodilí mluvčí. Člověk na sobě zkrátka musí stále pracovat, je to v podstatě nikdy nekončící práce a vždycky se najde něco, co by se dalo zlepšovat.
A jak se ti podařilo tenhle pocit nedokonalosti překonat?
No, mně vlastně hrozně pomohly právě ty certifikáty a pak to, že jsem začala učit. Když člověk učí, nemůže se prostě stydět, byla jsem najednou v úplně jiné roli a musela jsem se s tím nějak vypořádat. Třeba moji studenti, jak mě znají, mi většinou vůbec nemohou uvěřit, že jsem také měla období, kdy jsem se bála mluvit anglicky, až tak, že pro mě byl problém si i objednat něco v restauraci, protože jsem se bála, že to řeknu špatně.
Dobře, takže říkáš, že nejvíc ti pomohly certifikáty, co bys tedy doporučila lidem, kteří si ten certifikát třeba chtějí udělat také? Existuje nějaká doprovodná, přípravná literatura?
Ty certifikáty jsou strašně specifická věc a podle mě je dobré tu přípravu na ně nějak rozdělit. Jednak existují speciální učebnice, které jsou zaměřené na slovní zásobu a gramatiku, a dá se na nich procvičit i strategie, jak ty testy vyplňovat, což je určitě dobré si nacvičit. Také je podle mě potřeba k tomu jako doplněk co nejvíc konzumovat autentický materiál, který je určený pro rodilé mluvčí. To znamená co nejvíc aktivně poslouchat nebo číst a přemýšlet nad tím. Třeba si vypisovat zajímavá slovíčka, nebo se o tom pro sebe snažit mluvit, aby se to zautomatizovalo a přešlo to z pasivní slovní znalosti do aktivní.
Máš třeba nějaký tip na knihy nebo spisovatele?
Já jsem jako první knihu v angličtině přečetla Matyldu od britského spisovatele Rolanda Dahla a pak jsem četla ještě Harryho Pottera. To je třeba kniha, ke které jsem si našla cestu až když jsem si ji přečetla v angličtině, v češtině mě vůbec nebavila. V angličtině to pro mě byla výzva a naučila jsem se specifická slova, jako třeba ropucha, nebo koště. V současnosti čtu hlavně knihy do školy, na nic jiného už mi moc nezbývá čas.
Pojďme se teď trochu posunout, ráda bych se tě vyptala ještě na tlumočnictví. Teď je díky situaci na Ukrajině tlumočnictví hodně v kurzu a přiznám se, že simultánní tlumočení opravdu obdivuji, takže mě zajímá, co třeba vnímáš na tlumočnictví jako nejobtížnější?
Pro mě asi přijmout ten fakt, že člověk nikdy nebude expert na to, co tlumočí. Tlumočník vždycky dělá všechno pro to, aby se na překlad dobře připravil, zjišťuje si informace o osobě, kterou má překládat, musí si nastudovat terminologii a téma, které bude překládat, ale nikdy není možné mít znalosti jako vědec, nebo lékař, kterého překládá. Důležité je najít most mezi tím, kolik toho člověk potřebuje vědět, aby byl schopen tlumočit. Když budu překládat držitele Nobelovy ceny, musím tomu dát dostatek času, abych věděla, o čem mluví a sama pak mohla předat jeho znalosti posluchačům, pro které je překlad určen.
To zní hodně časově náročně…
No, to je právě otázka, já mám takovou tendenci se vždycky připravovat hodně dlouho, ideálně několik dní, nebo třeba i týdnů. V praxi to tak ale úplně nejde, jednak proto, že by člověk nemohl dělat nic jiného a ani ta práce není tak honorovaná, aby se na to člověk mohl připravovat třeba měsíc. Zase je třeba nalézt rovnováhu mezi tím, kolik času do toho investovat, aby to tlumočení bylo kvalitní a zároveň aby mu ta příprava netrvala úplně dlouho.
Pak jsou ale asi tlumočnické akce, na něž se připravit nedá vůbec. Asi jako teď, když jsi poměrně záhy po vypuknutí konfliktu na Ukrajině jela jako tlumočník–dobrovolník na hraniční přechod. Jak ti tahle zkušenost přišla do cesty?
V podstatě hned, když ten konflikt začal, jsem na svých sociálních sítích uveřejnila nabídku, že mohu tlumočit po telefonu „pro bono“ mezi češtinou a ruštinou. Zároveň jsem se zaregistrovala do několika dobrovolnických organizací, ale ty byly hodně zavalené prací, takže se mi nikdo z počátku neozýval. Sama jsem proto hledala cesty, jak se zapojit a v jedné facebookové skupině, kterou jsem sledovala, se přímo od několika dobrovolníků objevil inzerát, že hledají někoho, kdo by mohl tlumočit. Odpověděla jsem, že bych se na několik dní mohla připojit a hned ten večer jsme vyjeli na hranice.
To zní vlastně jako naprostá „hurá akce“. Měla jsi třeba pocit strachu, když jste tam jeli?
Ze začátku ani ne, tolik mi to nedocházelo. Dolehlo to na mě, až když jsem byla v autě na cestě tam, hlavně když jsme se blížili k ukrajinským hranicím. Vzpomněla jsem si na záběry v post–apokalyptických filmech, když vidíte, jak se všichni snaží utéct a jenom hlavní hrdina jde opačným směrem. Nechci říct, že bych si připadala jako hrdina, to vůbec ne. Spíš jsem si připadala jako někdo, o kom by si divák řekl: „Co tam děláš? … Tam nemáš co dělat, okamžitě jeď pryč!“ To byl moment, kdy to na mě začalo dopadat, viděla jsem, že se to opravdu děje a že to nebude legrace.
A když jsi tam dorazila, jak to tam vypadalo a co byla tvoje náplň práce?
Já jsem byla na hraničním přechodu v Uble a tam to bylo velmi dobře zorganizované. Slováci a částečně i dobrovolníci z Česka tam připravili stany, ve kterých se dobrovolníci pohybovali a pomáhali potřebným. Taky tam už byli zástupci různých humanitárních organizací. V praxi to fungovalo tak, že pokud uprchlíci neměli vlastní auto, tak je přímo z hranic do našeho dobrovolnického tábora dovezla auta slovenských hasičů. Následně jsme jim my jako dobrovolníci pomáhali s tím, co bylo zrovna třeba, ať už šlo o pomoc s kufrem, nebo zajištění odvozu a do jisté míry jsme fungovali i jako psychická podpora, protože celá ta situace pro ně samozřejmě byla náročná.
Ano, to si asi nikdo nedokážeme úplně představit, jak náročné to pro ně muselo být. Setkala jsi se s tím, že když jsi na ně začala mluvit rusky, vadilo jim tento jazyk používat, když to je jazyk země, která je vlastně v současnosti utiskuje?
Musím říct, že s tímhle jsem se v podstatě nesetkala. Bylo samozřejmě patrné, že nejsem rodilá mluvčí ruštiny a ti lidé byli obecně rádi, že se s někým domluví, nikdo neodmítl se mnou mluvit rusky.
Objevil se případ, že by rusky někdo neuměl a byla jsi nucena místo ruštiny použít angličtinu?
Asi dva takové případy se objevily, ale to byli lidé, kteří na Ukrajině byli jako studenti z úplně jiných zemí a na Ukrajině zrovna v té chvíli studovali, takže neuměli ani ukrajinsky ani rusky. Pokud ale někdo mluvil rusky, tak se mi nestalo, že by se mnou mluvil raději anglicky než rusky.
Je tedy ukrajinština hodně podobná ruštině?
Já nejsem Ukrajinštinář, takže na to nedokážu úplně dobře odpovědět. Na Ukrajině je ale spousta rusky mluvících obyvatel, pak jsou ale oblasti, kde se mluví hlavně ukrajinsky. Stalo se mi, že i když se mnou někteří mluvili ukrajinsky, rozuměla jsem jim velmi dobře a téměř všechno a některým jsem nerozuměla skoro vůbec. Předpokládám, že to záviselo na tom, z jaké oblasti Ukrajiny pocházeli. Nějaká podobnost mezi těmi jazyky je, ale nejsou si tak blízké jako například čeština a slověnština. Vycházím z toho, že my Češi většinou chápeme význam toho, co říkají Slováci, zatímco od svých ruských přátel vím, že pro pochopení významu ukrajinštiny se musí třeba víc doptávat, aby si byli jistí. Ten rozdíl je větší, než bychom asi obecně čekali, protože zvláště u nás v Čechách panuje obecný dojem, že ty jazyky jsou stejné, asi hlavně proto, že mají až na drobné odchylky stejné písmo, ale skutečnost je trochu jiná.
Ještě by mě zajímalo, jaká v tom uprchlickém táboře panovala nálada?
Na dobrovolnících byla už trochu znát únava, ale pořád se snažili být pozitivní. Samozřejmě, že všichni mají hrozný pocit z toho, co se děje, ale snažili se to na sobě nedávat znát. Já jsem se snažila být pozitivní a když už ne pozitivní, tak aspoň konstruktivní ve smyslu: „Tady si můžete vzít toto.“, „Tady máte jídlo.“ A tak. Uprchlíci to, myslím, měli úplně stejně, byla na nich patrná únava, vyčerpání a bylo vidět, že mají strach, co bude následovat, ale bylo jasné, že maminka s dětmi se nemůže úplně zhroutit, že je třeba jít dál. Celkově to ale byla zvláštní atmosféra.
Samozřejmě, strast uprchlíků je nyní hodně skloňována, mě by ale zajímalo, jaké je to pro ty samotné dobrovolníky? Neslo to nějaká negativa a jak časově náročné to bylo?
Já jsem tam nakonec byla jenom na jeden den, ačkoliv jsem tam původně zamýšlela být na delší dobu. Nicméně, jedním z negativ, které jsem zpozorovala, byla určitě organizace. Já byla hlavně v té Uble, tam to fungovalo velmi dobře a všechno tam bylo pěkně koordinované, ale chvilku jsem byla i na přechodu Velké Slemence a tam ta organizace a koordinace byla taková nepřehledná, často se stávalo, že nikdo nevěděl, kam má jít. Dalším negativem bylo, alespoň pro mě, zjištění, jakou má člověk vlastně nad tím uprchlíkem moc. Uvědomila jsem si, že nikdy nejsme schopní na 100 % uprchlíkovi zajistit naprosté bezpečí. Všechno to záviselo na dobrovolnících, bylo třeba předpokládat, že i lidé, co přijeli, aby uprchlíky odváželi z hranic někam dál, mají ty nejlepší úmysly. Tenhle pocit pro mě byl docela náročný, protože jsem ideálně chtěla vědět, jak dopadli, že v pořádku dojeli. Musela jsem se najednou spolehnout na lidi, které jsem nikdy před tím neviděla. Což byl i jeden z důvodů, proč jsem ty hranice nakonec poměrně záhy opustila.
A fyzická stránka, tam to bylo nějak náročné?
Byla tam strašná zima (smích). Fyzicky náročné je to ale vlastně taky. Je to samozřejmě únavné, ale v ten okamžik si člověk nechce připustit, že by se měl jít najíst, nebo jít spát, protože má pocit, že se bez něj všechno zastaví. Tak to samozřejmě není, ale mně obecně dělá problém tenhle pocit nějak potlačit a tady mi to samozřejmě také nešlo.
Chápu, jak se tedy stalo, že jsi se pak přesunula docela rychle zpět?
Hlavním důvodem mého poměrně brzkého návratu byl pocit, že v Čechách, konkrétně v Integračním centru v Liberci, se kterým jsem byla už v kontaktu z dřívějška budu potřebnější než na hraničním přechodu. Na hranicích se ti lidé vždycky nějakým způsobem domluvili, ale v Čechách začínala mnohem složitější úřední agenda. Integrační centrum mě samo oslovilo, ještě když jsem pobývala na hraničním přechodu a říkala jsem si, že jako student tlumočnictví se v něm budu více hodit.
Jaká je pracovní náplň v Integračním centru, měla jsi tam třeba i nějakou úřednickou práci?
V Integračním centru každý příchozí cizinec absolvuje takové kolečko stanovišť, které se skládá z Policie, Odboru azylové a migrační politiky, Úřadu práce a pojišťoven a ke každému stanovišti náleží tlumočník. Já tam funguji jako tlumočník–dobrovolník, mým úkolem je uprchlíkům tlumočit, co říkají na jednotlivých stanovištích.
Co konkrétně se s uprchlíky řeší?
V první řadě se řeší ubytování, v případě nouze jsou přímo v té budově umístěna lůžka, pro případ, že by někdo dorazil v noci. Přes den to je jednodušší, ubytování řeší hasiči, kteří přímo mají databázi hotelů, nebo jiných ubytovacích center, které uprchlíky mohou ubytovat. Dalším důležitým místem je pro ně stanoviště cizinecké policie, protože každý cizinec se musí zaregistrovat, aby o sobě dal vědět, že se na našem území nachází.
Jak dlouho celá agenda asi trvá?
V prvních dnech to bylo celkem náročné, protože to ještě nebylo tak dobře zavedené. Tvořily se i dlouhé, několikahodinové fronty. Teď už je to lepší, celý proces zabere zhruba půl hodiny, a i fronty už nejsou tak dlouhé.
Určitě jsi za dobu, co v Integračním centru pomáháš, slyšela mnoho příběhů. Neodpustím si tedy otázku, jestli jsi od některého z válečných uprchlíků slyšela nějaký příběh, co tě opravdu zasáhl?
Já se obecně snažím ty příběhy hodně filtrovat a naschvál zapomínat, abych se udržela při smyslech. Jeden takový příběh ale byl. Setkala jsem se s paní, která utíkala se svými třemi dětmi z jedné ukrajinské oblasti, kde to bylo hodně špatné. Tři dny v kuse bez přestávky řídila, neměla s kým se prostřídat, takže když potom dorazila na místo, bylo vidět, že už je hodně vyčerpaná a dezorientovaná. Zároveň neměla s sebou ani dost jídla a pití, protože veškeré peníze v hotovosti dala za benzín a na jídlo už jí nezbylo, protože platební karta jí nefungovala. Takových případů je hodně, ale tenhle mi zrovna hodně utkvěl v paměti, i proto, že na ní byla hodně vidět síla mateřského pudu a vědomí, že je třeba se o děti postarat za každou cenu.
Řekla bys, že tohle byl nejhorší moment celé téhle zkušenosti?
Mně na celé té zkušenosti přijde spíš nejhorší to zjištění, že jsou věci, na které už je člověk malý pán, že by chtěl pomoct ještě víc, ale z nějakého důvodu už nemůže. Příběhy jsou náročné, na těch hranicích to v tomhle ohledu bylo ještě horší. Vidíte tam maminky, které sobě a svým dětem zabalily celý svůj život do dvou kufrů. Po nějaké době jsem si už na to zvykla, ale v prvním momentu to bylo hodně tíživé. Sama jsem máma, a ačkoliv se podobné myšlenky, jak už jsem říkala, snažím co nejvíce eliminovat, někdy nad tím samozřejmě uvažuji i takto, a to mi na tom asi nakonec přijde jako to nejhorší.
