Knižní prvotina čtyřiadvacetileté Terezy Šiklové s názvem Dokud dýchám, doufám… si prošla poměrně trnitou cestou, než ji vůbec mohlo spatřit čtenářské oko. Na knížku v kamenném knihkupectví jen tak nenarazíte, najdete ji ale na internetu. Stejně jako samotnou autorku, která se společně se svou přítelkyní věnuje audiovizuální tvorbě na různých platformách. Její fanoušci ji proto jako spisovatelku neznají. Příběh o mladé dívce, v jejímž srdci se usadila o mnoho let starší žena, je tak poměrně překvapivým dílem.
Když jste knihu psala, představovala jste si svého potencionálního čtenáře/čtenářku? Pro koho je kniha napsaná a kterého srdce se podle vás příběh dotkne nejsilněji?
Na úplném začátku jsem si představovala hlavní hrdinku Amélii, mladou osmnáctiletou dívku. A v ní jsem viděla i potencionální čtenáře a čtenářky. Ale spíše čtenářky, protože se můžou s postavou více ztotožnit a celkově ten příběh bude asi více zajímat dívky jejího věku. Taky budou knížku určitě vyhledávat ti, které osloví zápletka kolem vztahu. Nicméně, jak jsem postupem času příběh více a více rozšiřovala a doplňovala určité životní situace, došlo mi, že to vše by se mohlo stát úplně každému. Takže příběh se může líbit úplně komukoli, ať už mužům nebo ženám různého věku, tak i heterosexuálovi, homosexuálovi, … je to jedno. Kniha se může líbit zkrátka všem.
Kniha Dokud dýchám, doufám… je vaší spisovatelskou prvotinou. Dokázala byste o sobě říct, že jste spisovatelka?
Ne, neřekla bych to o sobě, protože když se řekne slovo „spisovatel“ nebo „spisovatelka“, osobně si představím třeba Stephena Kinga a J. K. Rowlingovou. Zkrátka známé spisovatele, kteří už mají na svém kontě strašně moc knížek, podle kterých jsou udělané i filmové adaptace. Zato já jsem vydala jednu knížku, takže kdyby mě někdo takhle označil, bylo by mi to hodně trapné. Já bych samu sebe nazvala spíše autorkou, to by mi úplně stačilo.
Kdyby vám přišla nabídka na zfilmování příběhu z knihy, přijala byste něco takového?
Upřímně, kdyby se to stalo, byla bych hodně překvapená, ale taky hodně nadšená. Popravdě si ale nejsem moc jistá, jestli by to v české režii bylo to pravé. Nad čím jsem ale přemýšlela, že by nemuselo být špatné knížku přeložit do angličtiny a nabídnout ji do zahraničí. Úplně největší pecka by byla, kdyby se k ní dostal Todd Haynes, který režíroval film Carol. Po takové nabídce bych asi odpadla.
Spousta vašich fanoušků vás zná především jako YouTuberku a streamerku z Twitche. Proč nejsou tyto vaše aktivity zmíněny v medailonku v knize a ani nikde u internetových knihkupců? Jde o záměr?
Nad tím, zda tyto informace uvedu, jsem hodně přemýšlela. A nakonec to není nikde záměrně. Když si vezmu působení na Twitchi, kde jsme teď s přítelkyní hodně aktivní, tak to, jak se tam prezentuji, je dost jiné, než jak se doopravdy chovám. Dá se říct, že na Twitchi jde o show. Snažím se diváky pobavit a pak z toho vznikají chvíle, kterými bych se nerada prezentovala. Takže i z tohoto důvodu jsem to nikde neuváděla. Někoho by to mohlo předem odradit, což by byla škoda. Ale zase na druhou stranu si myslím, že kdybych někoho více zaujala a ten člověk by si o mně chtěl najít bližší informace, není problém se podívat na můj Instagram, kde mám i přímo odkaz na Twitch. Takže kdyby někdo chtěl, může si to dohledat a zkrátka si na mě udělat svůj názor.
Narušilo vám intenzivní psaní negativním způsobem váš denní režim nebo vztah?
Původně jsem většinu času do psaní vkládala, když jsem dojížděla do práce a z práce. Jedna cesta trvala skoro dvě hodiny, a protože se v autobuse nedalo nic moc dělat, začala jsem psát. Pak mě psaní začalo hodně bavit, takže jsem se mu začala věnovat i o víkendech. A to už začalo přítelkyni trošku vadit, takže jsme sem tam měly trošičku roztržky, ale nakonec to zvládla a pochopila to.
Přemýšlela jste, že byste ji do psaní nějakým způsobem zapojila?
Největší problém byl, že jsem nemohla najít žádného beta čtenáře, a tak jsem poprosila ji. Přečetla si prvních pár kapitol a řekla mi k tomu svoje. Já za to byla moc ráda, takže když jsem danou část přepsala, dala jsem jí to znovu. Ona se na mě ale jen překvapeně podívala s dotazem, jestli to má jako číst znovu. Na to jsem ji ubezpečila, že je to jiné. To už mi ale řekla, že to nebude číst znova šestkrát, když já si to nějak trošku změním. Když jsem pak chtěla, aby mi sdělila názor na další kapitolu, odvětila mi, že si to přečte, až to budu mít hotové a nebudu to už přepisovat. Takže tohle nevyšlo.
Konzultovala jste s ní příběh i přesto, že beta čtenářka nevyšla?
V rámci tohoto příběhu ani ne. Ale mám v hlavě další náměty, které jsem s ní probírala. V jednom z nich mám zápletku s policií, a jelikož vystudovala bezpečnostně právní činnost, tak jsem se jí ptala na různé věci. Takže v tomhle případě jsem se na ni obrátila, ale co týče Dokud dýchám, doufám…, tak ne.
Proč jste příběh zasadila zrovna do prostředí koní? Máte k nim nějaký bližší vztah?
To je docela vtipné, protože celý příběh mě vlastně napadl strašnou náhodou. Prostě se mi zdál sen a v něm se mi přehrála scéna, kdy mladá holka přijela na koni na farmu, kde potkala učitelku s malými dětmi. Ta dívka se do ní zamilovala, ony se pak nějak pohádaly a dívka na tom koni zase odjela. A to bylo celé. Já se nad tím vůbec nezamyslela, proč vlastně koně a proč jsem z Amélie neudělala třeba fotbalistku. Vycházela jsem čistě jenom z toho snu a ani mě nenapadlo se nad tím nějak víc zamyslet. Byl tam kůň, fajn, tak bude zkrátka jezdit na koni.
A to už jste psaní knížky plánovala, nebo to bylo ještě před tím?
To bylo právě úplně na začátku, kdy jsem ani já sama nevěděla, že budu něco psát. Prostě se mi zdál sen, já se ráno probudila a byla jsem celkem naštvaná, protože jsem nevěděla, jak to skončilo. Potom jsem nad tím začala přemýšlet a na konci dne mě napadlo, co se mohlo stát předtím v tom snu, jak to mohlo směřovat k té farmě a jak to mohlo třeba vyústit. Pamatuji si, jak jsem si říkala, že to je fakt dobrý, takže jsem se rozhodla si to napsat sama pro sebe. Postupem času se ale začal příběh vyvíjet v něco většího, a tak jsem si řekla, že když už takhle píšu, mohla bych z toho rovnou udělalt knížku. Takhle to celé vzniklo, úplná náhoda.
Konzultovala jste úseky z dostihových závodů s některým žokejem? Nebo jsou prožitky hlavní hrdinky Amélie při závodech vaše čistá představivost?
Celé jsem si to vymyslela, takže doufám, pokud to bude číst někdo od koní, že mě neroznese na kopytech. Na rovinu, já o koních moc nevím, takže jsem se snažila vyhýbat všemožným pojmům. Když už jsem tam něco dala, našla jsem si to předem na Googlu. A co se těch dostihů týče, napsala jsem kus příběhu s tím, že se dostih jede na pět kol. Teprve když jsem to měla hotové, jsem dohledala, že dostih se jede jen na jedno velké kolo. Ale mně se tam hodilo těch pět a také jsem byla trošku líná, takže než abych to celé přepisovala, přidala jsem přímou řeč, kde Amélie svým rodičům vysvětluje, jak bude závod probíhat. Že bude na pět kol, na menším okruhu a podobně. Takže jsem si prostě vymyslela svoje vlastní pravidla.
Kniha je v jedné ze svých tří částí psaná z pohledu čtyřicetileté ženy. Konzultovala jste s někým tuto pasáž?
Ne a upřímně to bylo strašně těžké. Příběh je z větší části z pohledu Amélie a mně samotné, když jsem knížku psala, bylo kolem dvaceti, takže jsem k ní měla strašně blízko. Zároveň jsem jí propůjčila určité svoje chování a lehce jsem se s ní dokázala sžít. Ale pak přišla na řadu starší Rosemary a já se ve svých dvaceti letech snažila dostat do role čtyřicetileté ženy, která je zcela odlišná od Amélie a jejím protipólem. Rosemary je elegantní, vyspělá učitelka, která než něco udělá, pořádně si to předem rozmyslí, a je tím pádem úplně jiná než Amélie, která je často nerozvážná a ztřeštěná. To bylo pro mě opravdu náročné.
Jak a kdy vznikal název a obálka knihy? Kdo vše vytvořil?
Obojí mě docela děsilo, protože jsem byla zhruba v půlce příběhu a pořád nevěděla, jak se knížka bude jmenovat, ani jak bude vypadat její obálka. A pak se to stalo, nějaké vnuknutí nebo tak něco, a najednou jsem si řekla: ty jo, Dokud dýchám, doufám…, to by nemuselo být špatné. Prostě mě to zničehonic napadlo a ten název se mi hned strašně zalíbil, protože vystihuje všechno, co se v té knížce děje. Obě hlavní hrdinky totiž pořád v něco doufají a mají nějakou naději. Co se obálky týče, ta mě napadla taky během psaní. Když jsem ale svůj nápad přednesla nakladatelství, hned mi řekli, že s tím bude problém. Že sice mají přístup do fotobanky, ale že už předem mi můžou říct, že nic podobného nenajdou. Díky Twitchi jsem ale poznala jednu strašně šikovnou holčinu, Kateřinu Kracíkovou, která krásně maluje. A tehdy mi přítelkyně navrhla, abych ji oslovila. Tak jsem Katce napsala a ona byla pro. Takže obálka je čistě její práce.
Vaši fanoušci na Twitchi v diskusi psali, že dívky na obálce nesedí s vizuálním popisem postav v knize. Souhlasíte s tím?
Nesouhlasím s tím, protože přesně takhle jsem si je představovala, když jsem příběh psala. Snažila jsem se, aby jejich popis co nejvíce odpovídal. A tím, že jsou obě hlavní hrdinky vyobrazeny na obálce, jsem chtěla čtenářům pomoct, aby si je mohli lépe představit, kdybych je v knize moc dobře nepopsala. Ale asi to nevyšlo, protože mi pak lidi psali, že jsou spíš jako matka s dcerou, já s přítelkyní a podobně.
Kniha anglickými názvy a jmény postav napovídá, že se příběh neodehrává v našem prostředí. Čtenář si přesto při četbě může představit českou kotlinu, do které příběh hravě zapadá. Je to špatně? Je v knize něco, kvůli čemu nemůže být příběh ryze českým?
Stejně jako v případě koní jsem se moc nezamýšlela ani nad tím, kde by se příběh mohl odehrávat. Prostě jsem si vymyslela fiktivní město Whaimvill a vesnici Karlessoin. Celkově se příběh odehrává ve fiktivní zemi. Takže pokud si čtenář chce představit Ameriku nebo právě Česko, je to na něm. Ale osobně si nedokážu moc představit, že by se děj v knížce odehrával u nás, když vím, jaká je tu společnost a jaké jsou tady problémy s rovnoprávností a manželstvím homosexuálních párů. Přijde mi to zkrátka nemyslitelné.
Proč jste si vybrala anglické názvy a jména? Nebyly vám postavy kvůli tomu vzdálené?
Ani ne. Upřímně, na začátku se měla Amélie jmenovat úplně jinak a měla mít české jméno. Chtěla jsem ale, aby všechno ostatní mělo anglické názvy a jména, aby ještě více vyniklo, jak je jiná a odlišuje se. A to nejen menšinovou orientací, ale třeba i tím, že byla šikanovaná, když se nebála postavit proti tomu, co se jí nelíbilo, a že celá ta zkušenost ji výrazně změnila. Jenže než knížka vyšla, začalo mi to připadat divné, a tak jsem ji nakonec přejmenovala na Amélii.
Kniha vypráví příběh dvou žen, které si k sobě hledají cestu navzdory všem překážkám. Čtete sama knížky o lásce mezi ženami? Pokud ano, která vám přirostla k srdci?
Určitě, mám takové příběhy ráda. Mám dvě hodně oblíbené knížky, ke kterým se ráda vracím, a to Tipping the Velvet od spisovatelky Sarah Waters a Carol neboli Cena soli od Patricie Highsmith. Obě knihy končí happy endem, a to se mi na nich hrozně líbí. Z každé té knihy jsem si vlastně vzala něco, co se mi líbilo, a zakomponovala to do své knihy. Takže v tom byla i taková dávka inspirace.
Myslíte si, že příběhy, ve kterých jsou popisovány lesbické postavy a jejich vztahy s okolím, často obsahují stereotypy? Pokud ano, existuje nějaký stereotyp, který vám osobně vadí, že se stále objevuje v literatuře, ve filmech a podobně?
Myslím si, že jich je strašně moc. A mně stereotypy o lesbách vadí prostě všechny. Třeba když jsem o sobě zjišťovala, že jsem na holky, tak jsem začínala vyhledávat filmy, kde byly lesbické postavy. Jako první jsem naštěstí našla takové, které končí dobře a mají vcelku pěkný děj. Ale pak jsem objevila ty, kde bylo hodně drama. Kdy byla například jedna vdaná, takže se tam řešil manžel, nebo že jedna byla z velmi věřící rodiny, které se to nelíbilo, nebo jedna z nich umřela. Samé zvraty, které se ve filmech hodně opakovaly. A já jsem si vždycky říkala, proč to tam je, ten příběh je jinak pěkný, tak proč musí jedna z nich umřít. Takže takové stereotypy mi hodně vadí a vlastně jsem si nedávno řekla, že na takové filmy koukat nebudu, protože jsou vesměs stejné a už mě to nebaví.
Vytvářela jste vědomě nečekané situace, které jsou svým způsobem šokující, a právě nabourávají zažité scénáře nebo způsob chování?
Asi bych řekla, že jsem se z toho snažila vymanit. Například když šla Rosemary s Amélií do divadla, nikdo neřešil, že ona, známá učitelka z Karlessoinu, má vedle sebe cizí mladou holku. Nikdo za Rosemary nepřišel a neptal se, s kým tam je. Nikdo to neřešil, a tím jsem zažité konvence snad trošku nabourala. Protože na vesnici, kde se každý zná, každý někoho řeší a zajímá se. Ale v mém nikdo nepřišel a nikdo to prostě neřešil.
Řekla jste si při psaní někdy: tohle už je moc? Pokud ano, u čeho konkrétně?
Ano a kupodivu to bylo hned v první kapitole, kde si Amélie prochází šikanou a je hodně zbitá. Původní verze byla ještě o něco víc brutální. Mám pocit, že měla i něco zlomeného, ale to už mi přišlo moc. Bylo mi jí líto, a tak jsem scénu přepsala, aby to nebylo takové drsné. Ale jinak si celkově myslím, že ne.
Chybí v knize něco, co jste tam moc chtěla dát, ale nebylo to vhodné nebo to nakonec nedostalo svůj prostor?
Kniha má tři části a hodně jsem chtěla více rozepsat druhou část z pohledu Rosemary. Ale právě proto, že pro mě bylo strašně těžké všechno popsat, jsem od toho nakonec ustoupila. Celá druhá část měla být velmi podobná té první, aby se čtenář s Rosemary dostatečně seznámil a věděl, jaká je. Teď je z toho ve finále spíš takový doplněk, který zároveň uvádí část třetí. Ale původně jsem se chtěla více rozepsat; třeba jaké měla dětství, co bylo předtím, než se stala učitelkou, a až pak se postupně dostávat k farmě, kde se obě linky hlavních postav prolínají.
Jaká část se vám psala nejhůře? Kniha obsahuje poměrně dost erotických scén, nebyly to právě ony?
Ty byly kupodivu úplně v pohodě, ale nejhůř ze všeho se mi psala část z pohledu Rosemary, protože pro mě bylo opravdu náročné vžít se do čtyřicetileté ženy, kterou jsem ještě nebyla. Takže jsem se musela vnitřně zklidnit a představit si, že to jsem já. A to bylo náročné.
Při psaní erotických scén jste se spíše než na explicitní popisy fyzického aktu zaměřovala na psychickou stránku a s tím spojené prožitky. Nepřemýšlela jste, že byste čtenářům nabídla i něco nečekaného v oblasti sexu?
Upřímně si myslím, že v dnešní době internetu se každý může podívat, jak takový milostný akt probíhá. V knize jsem ani nechtěla používat výrazy, které by mi osobně byly nepříjemné, protože si knížku přečetlo dost mých blízkých. Kdybych z toho udělala porno povídku, bylo by mi to opravdu hodně nepříjemné, a navíc by se to do příběhu nehodilo. Proto jsem se zaměřila spíše na pocity a na navození atmosféry. Myslím, že i pro čtenáře je to lepší, protože si může sám představit, co se mezi nimi děje. Podle mě je zajímavější číst o pocitech a prožitcích během styku než holý popis fyzického aktu.
Co následovalo po dopsání knihy? Jaká byla cesta k jejímu samotnému vydání?
Tak to je kapitola sama o sobě. Proces hledání vydavatele trval skoro rok. Oslovila jsem všechna možná nakladatelství, ale dlouho trvalo, než někdo odpověděl. A když už odpověděli, tak si vzali dva a více měsíců na posouzení toho rukopisu, což pro mě bylo strašně moc. Sice chápu, že čas potřebují, protože jim rukopisů chodí hodně, ale z mého autorského pohledu je několikaměsíční čekání na odpověď, která ani nemusí přijít, náročné. Ale nakonec se na mě usmálo štěstí a v nakladatelství Čas to vyšlo.
Když vás nakladatelé stále odmítali, přemýšlela jste, že byste od vydání upustila a nechala si příběh zkrátka jen pro sebe?
Vůbec, ale dost mi pomohlo, že jsem si v mezičase, kdy jsem čekala na odpovědi, přečetla hodně článků od autorů, které nakladatelé také pořád odmítali. A z nich vycházelo, že mám prostě vydržet. Že by byla škoda, když už jsem tomu dala tolik času, hodit knihu do šuplíku a nechat to jen tak. Takže i když už mě to opravdu štvalo a docházely mi síly, zkoušela jsem to pořád dál.
Proč není kniha k dostání v kamenných prodejnách, ale jen u internetových knihkupců?
Tak to netuším, protože jsme se s nakladatelem domlouvali, že zajistí distribuci do všech různých knihkupectví. Takže když jsem potom vyrazila do kamenného knihkupectví a ta kniha tam nebyla, celkem mě to překvapilo. Počítala jsem, že tam zkrátka bude. Chtěla jsem si s ní udělat fotku, jakože: dívejte, to je moje knížka! No, jenže ona tam nebyla. Teprve pak mi došlo, že jsem se na to vlastně nikdy nezeptala.
Zasahovalo vám nakladatelství nějakým zásadním způsobem do vašeho rukopisu?
Vůbec, protože jsme se hned ze začátku s editorem domluvili, že nechci, aby do toho nějak extra zasahoval. Takže jediné, co mi navrhl, jestli bych to nechtěla trošku zkrátit, že by to příběhu mohlo prospět. Což udělala a příběh zkrátila opravdu hodně – a opravdu mu to prospělo. Ale jinak jsme vše ponechali tak, jak jsem si to vymyslela.
Dokázala byste o sobě říci, že jste propadla psaní?
Určitě, protože pro mě jde o relax. Ale kdybych se teď vrátila o pár let dozadu, kdy jsem byla na střední škole, a řekla bych si, že napíšu knížku, tak se sama sobě vysměju. V té době jsem měla absolutní averzi ke všem slohům. Z tohohle důvodu jsem si říkala, že to není reálné. Pak jsem ale zkusila něco napsat a šlo to. Taky jsem zjistila, že mi psaní i hodně pomohlo, protože tehdy jsem se zrovna nacházela v takovém psychicky náročnějším období. A když jsem ten příběh dopsala, strašně se mi ulevilo. Měla jsem úplně čistou hlavu.
Splnila jste si napsáním knihy svůj dětský či aktuální sen?
Ten z dětství, protože jsem byla velkou čtenářkou a příběhy z knih mě vždycky fascinovaly. Třeba Harry Potter od J. K. Rowlingové. Série má sedm dílů a Harry v nich postupně stárne, takže i příběh se stává hororovější, napínavější a dějí se v něm drsnější věci než v prvním Kameni mudrců. To mě strašně fascinovalo. Říkala jsem si, že bych chtěla něco takového také napsat, že by to bylo super. Jenomže jsem byla malá, nic jsem nezažila a ani nevěděla, o čem bych měla psát, takže to přirozeně vyšumělo. Na střední škole mě slohy nebavily a měla jsem k nim averzi. Takže psaní knihy mě ani nenapadlo. Ale pak se stala ta náhoda a já mám před sebou na stole svoji knížku.
Plánujete do budoucna další psaný projekt?
Určitě, protože se psaní stalo mým novým úžasným koníčkem. A jak už jsem zmínila, je to pro mě relax. Baví mě to a nejvíc se mi na psaní líbí ta volnost. To, že mi do toho nikdo nekecá, že si sama můžu vymyslet, co chci, a že můžu propustit uzdu své fantazii. Takže to se mi líbí a určitě bych chtěla do budoucna ještě něco napsat a vydat.
