Je to jako když krajinou uhání vlak, já sedím v něm, čtu si a nevím, kam jedu. Na okamžik se zamyslím, vzhlédnu a podívám se přes špinavé okno přímo do slunce, které na mě až nepříjemně svítí. Začínám se potit. Stočím tedy pohled zpátky do studánky písmen, ale už vidím jen sluneční paprsky. Rychle zamrkám na své spolucestující. Nakonec ale přeci jen věnuji další pohledy světlu za oknem. Máloco se mu totiž vyrovná. Životu.