„Mami, tati, pojedu na vejlet a pojedu do Rumunska.“ Abychom se s kamarádkou odreagovaly a nebyly týden rozpláclé na pláži, zrealizovaly jsme cestu plnou dobrodružství, které bychom si kolikrát klidně i odpustily. V následujícím článku vám budu vyprávět, co se nám přihodilo po cestě do naší destinace.
Babička mě vybavila mačetou a v průběhu výletu jsem zjistila, že mi strčila do boční kapsy krosny ty huňaté ponožky, o kterých jsem jí stokrát říkala, že si je brát nebudu. Nakonec jsem za ně byla hrozně vděčná – ale to bych předbíhala. Parťáka mi dělala Káťa, která je potetovaná, tak jsem si říkala, že kdyby bylo nejhůř, upozorním naše nepřátele na její kérky a třeba to zabere.
Protože jsme si myslely, že z Vídně do Rumunska to bude levnější než z Prahy do Rumunska, vyjížděly jsme z Wien Hauptbahnhof. Posléze jsme zjistily, že to byla největší blbost. Jednosměrná jízdenka nás stála nekřesťanské peníze – rovnejch 187€! Což je jak all inclusive v Řecku. Tato varianta nás samozřejmě hned po zjištění ceny jízdenky také napadla, ale zopakovaly jsme si, že jedeme za dobrodružstvím, protože válet se na pláži umí každý malý pívo. Vyplázly jsme tak poslední peníze, které jsme měly. Upozorňuji – první den výletu. Proto jsme hned po koupi jízdenek volaly mamkám, jestli by nám nepůjčily nějakou kačku.
Po velkých komplikacích a sedmihodinovém čekání na spoj frčíme vláčkem vstříc našemu rumunskému cíli. Po tom, co nás málem vyhodila vlakvedoucí, která nám vyhrožovala policií, když si nevystoupíme, a to jen proto, že je vlak přeplněný, jsme si dali společně s ostatními neposlušnými cestujícími pivo v plechu, kterých měla turecká výprava dostatek pro všechny. Usadily jsme se na zem naproti záchodu a ačkoliv záchodový odér vanoucí našim směrem nebyl nejpříjemnější, noví přátelé z Turecka rozložili karty a přiučili jsme se nové karetní hře.
Cesta se najednou zdála být mnohem snesitelnější a utíkala dost rychle na to, abychom se s nimi v Budapešti rozloučily.
Byla hodina po půlnoci, proto jsme využily volných sedadel a sobecky si zabraly celé kupéčko, abychom měly kam natáhnout brka. Zuly si boty a otevřely okno, aby to tam hezky luftovalo. Docela krátce po odjezdu z Budapešti za námi přicupital vlakvedoucí. Na první pohled milej chlap středního věku. Povídá „Tikets plís,“ tak jsme mu ty lístky ochotně podaly s již jasnou představou klidného spánku. Jenže tahle představa se nám nad hlavami rozplynula jako v animáku, jakmile dodal: „Rezervejšn plís“.
Naše výrazy mu daly jasně najevo, že úplně nechápeme, o co jde. Ukázala jsem mu tedy ještě jednou jízdenku a všechny možný lístečky a účtenky, které jsme k ní dostaly. Dokonce i slevu 10 % do McDonaldu, jenže ani s tím spokojený nebyl. Načež zrudnul, jeho hlas zvýšil frekvenci tak o 30 % a maďarsky nám dával rozkazy, kterým jsme pochopitelně nerozuměly ani slovo. A tak se pouze domníváme, že to byly rozkazy. A protože jsme s Káťou obě holky od rány, začaly jsme mu odpovídat česky. Dnes nevím, proč jsme to dělaly a muselo to vypadat docela komicky. V tu chvíli nám to úsměvné ovšem moc nepřipadalo. Byly jsme na vejletě sotva dvanáct hodin, již čtyřikrát nám byla málem něčím přerušena cesta, navíc jsme měly posledních 19,50 € na další týden dovolený a nejhorší mi tenkrát přišel fakt, že jsme neuměly maďarsky a nemohly se tedy z této prekérky vykroutit.
Nakonec se ukázalo, že pro cestu do Rumunska potřebujeme mít v každé zemi, kterou projíždíme, zakoupené rezervace na sedadla, ačkoliv jedeme ve stejném vlaku po celou dobu. Abych to upřesnila: Když jsme vyjížděly z Rakouska, rezervaci jsme sice na sedadlo měly, ale ani za mák by nás nenapadlo, že v takovým Maďarsku ona rezervace už neplatí. Chtěl tedy po nás zakoupení rezervace po dobu cesty Maďarskem zpoplatněné 10€ za kus. Ale jak jsem zmínila, jsme holky od rány, proto jsme protestovaly podruhé. Řekly jsme to teda ne, máme sotva na chleba a ještě abychom si kupovaly rezervačky v každém státě. Systém tam mají opravdu zajímavý. Byla jsem připravená na punkový podmínky v Rumunsku, páč s nimi je obeznámený každý člověk, který zadá do Googlu klíčová slova „cestování v Rumunsku“. Ale že se budu muset rvát už v Maďarsku, mě nenapadlo. Bůh ví proč.
Nakonec jsem se neprala, protože si na nás pan vlakvedoucí pozval posilu – vlakové policajty. Byla to komedie. Leckterý kolemjdoucí se zastavil a pozoroval tu švandu, kterou jsme bavily spolucestující. Chtěli nás vysadit z vlaku, což se nám nelíbilo, protože byla jedna hodina ráno, a když jsem se koukla z okýnka, tak kromě toho, že jsem tam nic díky tmě neviděla, věděla jsem, že jsme někde úplně jinde, než bychom ve skutečnosti chtěly vystupovat. Zaplatily jsme teda za každou rezervačku 10€. A protože jsme obě dohromady měly zmiňovaných 19,50€, o chybějících padesát centů jsme žádaly divačku, která nás s chutí pozorovala po celou dobu „představení“. Kino taky nevysílá zadarmo, navíc jsme nebyly zas tak drahý, za tu srandu jí to, myslím, jistě stálo.
Horší bylo pomyšlení na to, co budeme dělat u průvodčího v Rumunsku. Obrat někoho o padesát centů nebylo sice tak těžké, jenže nyní bylo naše „konto“ na nule, tudíž nám k zakoupení dvou místenek chybělo dvacet eur. Ony myšlenky jsme se rozhodly nechat na později a šly spát. Za pár hodin jsme byly vzbuzeny řevem linoucím se vagony. Otevřela jsem oči, vykoukla z okna a zjistila, že vlak stojí a ze tmy mi prudce svítily pouliční lampy do očí. Nebudu kecat, bála jsem se nejvíc za ten náš výlet a bědovala si, že jsme se v tom Maďarsku nenechaly vyhodit.
Teď budeme určitě unesené, znásilněné, a kdyby se mi poštěstilo vrátit se domů, od rodičů bych jistě slyšela: „Já jsem ti to říkala, mělas zůstat doma!“ Rychle jsem vzbudila Káťu a dobrých dvacet sekund jsme na sebe vyděšeně zíraly. Křik se mezitím přibližoval k našemu vagonu. Rozhrnuly jsme záclonky, abychom se ujistily, že panikaříme a o nic vážného nejde. V tu chvíli se ve dveřích objevili tři chlapi a svítili nám baterkami do obličeje. Tenkrát mi přišlo, že z našeho vyděšení značně těžili ke svému pobavení, a tak nás nechali nějakou tu minutu čekat, než nám řekli, co po nás chtějí. Dnes se již domnívám, že nás se situací obeznámili vcelku hned, když pronesli: „Passkontrolle!!“ Jo, nebudu lhát, ulevilo se nám maximálně.
Podaly jsme jim pasy a byly jsme šťastné, že nejenže jsme přežily „přepadení“, ale také jsme nemusely ukazovat žádnou rezervaci míst. To nás ovšem čekalo o pár hodin později, již v Rumunsku. Měly jsme ale velké štěstí, že jsme narazily na milého vlakvedoucího. Se slzami v očích jsme mu dramaticky vylíčily nejen naši finanční situaci, ale také jsme mu v té panice začaly vyprávět náš příběh. A protože byl na celý vlak sám a angličtinu moc neovládal, nechtěl se s námi dohadovat. A tak jsme díky jeho vstřícnosti po šestnácti hodinách dorazily do Brašova.
Ponaučení č. 1: Nespoléhat na to, že kratší cesta se rovná levnější cesta.
Ponaučení č. 2: Předem si zjistit ceny jízdenek a různé varianty. Popřípadě si zařídit různé slevové kartičky, které možná zpoplatněné jsou, ale ve finále se vám s nimi koupě jízdenky vyplatí víc.
Ponaučení č. 3: Samozřejmě už by mne nikdy nenapadlo jet vlakem na dovču, aniž bych si zjistila, jak je to s rezervacemi míst.
Ponaučení č. 4: Celní kontrola nemusí nutně znamenat přepadení.
Ponaučení č. 5: Když už nemáš co jiného nabídnout a pokoušíš se vykomunikovat sebekomplikovanější situaci s chlapem – breč!
