Že netflixový seriál Black Mirror je novodobým kulturním fenoménem, asi není nutno nikomu vysvětlovat. Po celém světě jej sledují miliony lidí a jeho úspěch vynesl jeho tvůrce Charlieho Brookera mezi hvězdy světové televizní produkce (a také mu zajistil cenu Emmy).
Zajímavější otázkou však je, proč je zrovna Black Mirror tolik oblíbené. Abychom to zjistili, musíme se vrhnout do hloubi jeho dějové i tematické výstavby a svým způsobem tak napodobit, co seriál dělá s naším světem – právě jako Black Mirror obnažuje vnitřnosti společnosti, jež zaostává za svým vlastním technologickým pokrokem, podíváme se i my do jeho vlastních útrob.
Hlavním z důvodů popularity Black Mirror je bezpochyby jeho samotné tematické zasazení. Známe mnoho seriálů, které jsou datovány do budoucnosti, avšak je jen poměrně omezené množství těch, které si za svůj čas určily budoucnost velmi blízkou. Obdobně je to i s technologií, která tvoří hlavního dějového hybatele seriálu – sice předchází tu, kterou zatím známe, ale ve většině případů ani zdaleka ne o tolik, aby působila nerealisticky. Ve skutečnosti tomu je u spousty dílů právě naopak a působí realisticky až moc, což je důležitá součást psychologického působení seriálu.
Ač se jednotlivé díly Black Mirror od sebe mírně (a v poslední, nedávno vyšlé sezóně i více, o čemž budu psát níže) žánrově liší, vesměs si uchovávají prvky psychologického nebo „ledničkového“ hororu (jako ledničkový horor – fridge horror – se typicky označují takové hororové aspekty, které nejsou na první pohled hned patrné a dojdou vám až půl hodiny poté, co seriál skončí, když si z ledničky spokojeně berete něco k večeři a při tom uvažujete nad právě zhlédnutým dílem).
Ostatně sám Charlie Brooker během rozhovorů o psaní a natáčení třetí sezóny uznal, že většina předcházejících dílů stavěla na dynamice, kdy se hlavní postava dostává do nějaké pasti, ze které není úniku. Můžeme si to ukázat na příkladech: v epizodě Shut Up and Dance vzniká past tak, že hlavní postava je informována o kompromitujících materiálech, které o ní byly natočeny webkamerou jejího vlastního notebooku, a následně vydírána neznámou organizací k rozličným věcem, které by jinak nikdy nespáchala, aniž by se jí nabízela v podstatě jakákoliv možnost úniku. Naopak v Be Right Back tvoří onu past nepřekonatelná duševní závislost hlavní postavy na jejím milenci, ačkoliv už je po smrti, a zoufalé upínání se na vzpomínky na něj.
Tento princip je důležitý, neboť velmi snadno vytváří žádoucí drama a zároveň působí naprosto přirozeně, především proto, že naprosto přirozený je. Náš svět nabízí podobných – ač obvykle méně technologických – pastí nespočetné množství a je velmi pravděpodobné, že se prakticky každý z nás někdy s nějakou z nich setká. Skutečnost, že si po spoustě dílů Black Mirror říkáte „bože, to by se mi mohlo stát taky,“ je zcela záměrně konstruovaná. A ano, mohlo. Pamatujte na to, až zase někdy budete dělat něco podezřelého na internetu a nebudete mít zapnuté VPN.
Právě tato realističnost je základem pro hororový efekt Black Mirror – až na pár výjimek by se většina věcí, které jsou v jednotlivých dílech seriálu popisovány, opravdu mohla stát (a někdy se už dlouho dějí jako například události znázorněné ve výše zmiňovaném Shut Up and Dance). Když si izolujeme několik hlavních technologií, které se v Black Mirror opakovaně vyskytují (virtuální realita, umělá inteligence, kopírování myslí, přepisování a čtení vzpomínek, robotizace), zjistíme, že na všech z nich se v současné době pracuje a minimálně tři z nich jsou momentálně ve stavu prudkého a obtížně kontrolovatelného vývoje.
Způsob, jakým Black Mirror někdy předvídá budoucnost, je poměrně děsivý. Tak děsivý, že se nad ním pozastavoval i samotný Brooker.
Když v roce 2015, čtyři roky poté, co byl vydán proslavený úvodní díl Black Mirror, vyšlo najevo, že tehdejší britský premiér David Cameron vkládal svůj, hm, lotosový stvol do mrtvé prasečí hlavy, nešlo v podstatě o nic jiného než bizarně zábavné spojení seriálu a reality, kterému se většina fanoušků pousmívala.
Když ale Čína přišla se svým systémem na hodnocení svých občanů podle sociálního statutu, úsměv pomalu zmrzl na rtech. Mimochodem, epizoda Nosedive ze třetí sezóny, ve které se podobný systém vyskytuje, je jednou z těch, při jejichž sledování pociťuje člověk akutní potřebu se zabít. Jiný díl, The Waldo Moment, kde se komediální televizní figura modrého medvěda bez reálného programu či ideálů angažuje v politické soutěži, navíc velmi výrazně připomíná prezidentskou kampaň současného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Člověk se pak logicky musí sám sebe ptát, jaká další epizoda se stane skutečností.
Zásadní je také způsob, jakým je Black Mirror vystavěno ze strukturálního hlediska. Volba antologického formátu je perfektní, neboť seriál je svým způsobem až příliš temný a rozmanitý, než aby mohl unést stálou skupinu postav a jednolitý příběh. Kdyby se v každé epizodě opakovali (anti)hrdinové, divák by se velmi rychle znudil, neboť stále se kupící neštěstí a utrpení by z postav nejspíše učinilo dvourozměrné vesmírné fackovací panáky. Antologie umožňuje, aby si s každým dílem diváci zamilovali nové postavy a znovu a znovu s nimi trpěli, protože jejich vývoj tímto způsobem nikdy nezačne stagnovat.
Charlie Brooker se svými společníky původně uvažoval nad systémem, kde by každou epizodu uvedla stejná postava, čímž by se z antologie v podstatě stal rámcově koherentní soubor anekdot. Ve finále je ale dobře, že se rozhodli proti tomu – ačkoliv by to zajišťovalo jistou míru narativní elegance, zároveň by to efektivně znemožňovalo širší pestrost příběhů, protože by musely být všechny zařazeny do stejného světa. Rozhodnutí proti tomuto systému naopak umožňuje, aby se každý příběh odehrával jinde a jindy (ačkoliv Black Mirror stále činí množství odkazů na sebe sama – ve skutečnost poslední díl čtvrté sezóny, o které budeme mluvit za chvíli, obsahuje odkaz na jeden každý předcházející díl seriálu).
Když to všechno spojíme dohromady, vyjde nám pečlivě připravená výstavbová struktura, která umožňuje Black Mirror odrážet to, co kritizuje nejen tematicky, ale i strukturálně. Právě takové rozložení seriálu dává potřebnou flexibilitu, aby skutečně prozkoumal svou základní premisu ze všech stran. Tu Charlie Brooker shrnul takto: „Pokud jsou technologie droga – a působí jako droga – jaké jsou přesně její vedlejší účinky? Tento prostor – mezi rozkoší a nepohodlím – je, kde je Black Mirror, můj nový seriál, zasazeno. Ono černé zrcadlo z titulu najdete na každé zdi, na každém stole, v dlani každé ruky: chladnou, lesklou obrazovku televize, obrazovky nebo smartphonu.“
Premisa i výstavba jsou temné a temné byly i první dvě série Black Mirror – počet dobrých konců jednotlivých epizod by se dal spočítat na jedné ruce bez prstů. V prvních letech druhého desetiletí nového tisíciletí prodchnutých nadšením ze stále rychleji se zlepšující technologie to byl mírně řečeno šok.
Od sezón jedna a dva ovšem uplynulo poměrně velké množství času, kdy se ve světě Black Mirror nic nedělo. Britský Channel 4, na kterém se původně vysílalo, nejevil zájem o pokračování série, což nakonec vyústilo v odkup seriálu Netflixem v roce 2015, dva roky po konci druhé sezóny. O rok později vyšla třetí řada.
S ní se Brooker snažil vybočit ze standardního námi již popsaného schématu, jakého se epizody Black Mirror až doposud obvykle držely, tedy vytvoření pasti bez možnosti úniku, do níž se postava chytí a následně je jí smetena. Tyto snahy vyústily ve větší experimenty s formou a dějem, ačkoliv tematické i atmosférické ladění zůstalo v podstatě nezměněno.
Vzniklo z toho několik skvostů, včetně divácky a kriticky nejoceňovanější epizody San Junipero a velkolepého finále Hated in the Nation. Obě svým vlastním způsobem poskytují divákovi uspokojení s osudem postav, což je něco, co v předcházejících epizodách (cíleně) chybělo. Na druhou stranu ale třetí sezóna také poskytovala dvě – co se týče peripetií postav – z nejbrutálnějších epizod, konkrétně již zmiňované Nosedive a Shut Up and Dance. Právě tato diverzita, kdy si Black Mirror udrželo svou temnotu a syrovost, ale zároveň ji promísilo s pozitivněji laděnými epizodami, takže divák nebyl sledováním zcela zdevastován, zajistila, že se třetí řada stala nejkvalitnější ze všech.
Se čtvrtou sezónou se proto Brooker rozhodl postoupit ještě o něco dále a ještě více seriál žánrově diverzifikovat. K romanci a klasickému hororu tak přibývá komedie, detektivka, opakující se romance a antologie uvnitř antologie. Důvodem k takovému odlehčení je podle Brookera skutečnost, že svět se od doby, kdy Black Mirror začal psát, změnil. Právě probíhaly americké volby a Brooker podle svých slov netušil, v jakém stavu se svět bude nacházet ve chvíli, kdy se epizody budou vysílat. Více nadějnosti do seriálu přidal částečně právě proto, že si nebyl jist, jaký zájem o čistý nihilismus se v takovém světě bude vyskytovat.
Do určité míry měl pravdu. Opakování nihilistického ladění Black Mirror pořád dokola by v delším časovém horizontu funkční téměř určitě nebylo. Na druhou stranu ale čtvrtá řada dodává naděje snad až moc. Polovina z epizod skončí alespoň svým způsobem dobře, což je na poměry Black Mirror skutečně velmi vysoké číslo.
Kdybych měl ohodnotit čtvrtou sezónu jako celek, byl bych nucen říci, že je ze všech řad seriálu nejhorší. To však samo o sobě mnoho neznamená, neboť Black Mirror je i v kontextu ostatních vysoce kvalitních televizních seriálů posledních let jednou z absolutních špiček, takže jeho nejhorší série je pořád vynikající a zdaleka lepší než naprostá většina všeho ostatního, co můžete v kině či v televizi vidět.
Problém čtvrté řady tkví dle mého názoru primárně v tom, že je vnitřně trochu příliš nekonzistentní. USS Callister, Arkangel a Hang the DJ jsou individuálně velmi silné epizody, ačkoliv ani jedna z nich (z mého pohledu) nedosahuje kvality skvostů předcházejících sérií, jako bylo Fifteen Million Merits, White Christmas, Nosedive, Shut Up and Dance, San Junipero a Hated in the Nation.
Epizoda Crocodile je bezpochyby nejslabší Black Mirror epizodou vůbec, což je škoda – její nápad s aplikací přístrojů na přehrávání vzpomínek v oblasti pojišťovnictví zkombinovaný s detektivním příběhem je solidní, avšak herecké výkony jsou nevalné a chování postav jen velmi obtížně uvěřitelné. Hraní si se vzpomínkami navíc bylo poměrně důkladně vytěženo již kdysi dávno v první sezóně, v díle The Entire History of You, která je emočně daleko silnější.
Černobílý díl Metalhead opět přináší odvěkou otázku umění, zda forma sama o sobě stačí ke skvělému dílu, avšak bohužel na ni odpovídá záporně. Černobílá stylizace je sice zajímavá a přispívá k celkovému beznadějnému vyznění epizody, avšak sama o sobě prostě nemůže zakrýt jistou tematickou vyprázdněnost. Black Mirror je tak populární pro chytrost a neotřelost svých epizod. Na Metalhead není nic chytrého ani neotřelého. Je to jen řemeslně velmi dobře zpracovaný postapokalyptický příběh s vraždícími roboty.
Black Museum, finále čtvrté řady, je sice samo o sobě dílem přijatelným, ale podle mého názoru jako finále série proti Hated in the Nation neobstojí. Ač symbolicky uzavírá celou antologii, neboť je samo antologií tří drobnějších příběhů, nemá mocný společenský přesah předchozího finále, ani jeho složitý a nepředvídatelný děj. Vlastně jde jen o poměrně prostý příběh pomsty jednoho člověka na druhém, který sice jistě má v rámci celého seriálu místo, ale ne jako jeho zakončení.
Nechápejte to tak, že čtvrtá sezóna Black Mirror by byla špatná, to určitě ne. Jen bohužel pro svou experimentalitu nedosahuje na precizní vybroušenost sérií předcházejících. Zda je lepší zachovávat stále stejnou formu a držet linii kvality, či být ochoten zariskovat a vsadit spíše na kreativitu forem, je však na úplně jinou diskuzi.
