Swing se vrací neboli o štěstí: tento způsob pojetí inscenace zdá se mi poněkud nešťastným

Studio Ypsilon uvedlo novou inscenaci, jíž mapuje osudy swingu, ale také promýšlí, co swing je a jak je možné jej chápat v dnešní době, kdy se opět dostává ke slovu. Swing Studio Ypsilon provází po celou dobu jeho existence, ať už se jedná o inscenaci Encyklopedické heslo XX. století nebo celoswingovou inscenaci Swingový večer takzvaný na přidanou z roku 1970. Současná hra má být reflexí spojení swingu a štěstí nejmladší generací souboru, ale i bardy Ypsilonky, jako je Miroslav Kořínek, Jan Jiráň nebo sám režisér této hry Jan Schmid.

Swing, jako hudební styl, se formoval od konce 20. let minulého století, největší slávu sklízel pak ve 30. a 40. letech – ve světě i u nás. Mezi swing a Bennyho Goodmana si můžeme klidně dát rovnítko, nesmíme však opomenout ani Dukea Ellingtona, Franka Sinatru, Glenna Millera nebo Ellu Fitzgeraldovou. V Čechách se pak o rozvoj swingu nemalou měrou zasloužili Jiří Traxler, R. A. Dvorský či Karel Vlach.

V době vrcholu swingu se rozjívená móda dvacátých let umírňuje – válečná atmosféra ani žádným velkým výstřelkům nenahrává – a šaty se stávají opět prudce elegantními. Pro ženy byly šaty jejich největší chloubou, často si je nechávaly šít na zakázku. Módními ikonami se staly Marlene Dietrichová nebo Greta Garbo, v českých poměrech Adina Mandlová a, dnes tolik propíraná, Lída Baarová. Pánové pak nosili obleky, motýlky a klobouky a byli učinění šviháci ve stylu Freda Astaira nebo Oldřicha Nového.

Tímto poněkud zdlouhavým úvodem jsem se chtěla dostat k tomu, co mě na celé inscenaci nejvíc zklamalo, a to byly kostýmy. Místo krásných a elegantně oblečených herců se na pódiu octla různorodá směs kostýmů, ze které jsem měla pocit, že k jejich výběru došlo stylem „co fundus dal“ a na koho se nedostalo, přišel v civilu (pánové Čížek, Bohadlo a Večeřa).

Tematicky a elegantně oblečená tak byla pouze Markéta Plánková v roli Hvězdy a Jiří Štědroň jako Sinatra. Hned za nimi by se umístil Arašíd Martina Janouše, jelikož měl ale mátově zelený oblek se zlatě flitrovaným motýlkem, je to spíše k pláči. Pokud by vás to však nerozbrečelo, nastupuje Martin Bohadlo v mikině a kapsáčích. Vzpomínku na Daniela Švába v kostýmu Harlekýna jsem se pro jistotu rozhodla úplně vytěsnit.

I přes toto úvodní zklamání, zapříčiněné mým předsudkem, že swing = elegance sama, se inscenace rozjížděla poněkud slibně. Diváky čekalo vysvětlení, co je to swing a jak se utvářela jeho historie, což doprovázely hudební ukázky.

Aha, takže to bude takové edukativní hudební pásmo napříč swingovou historií. Tahle teorie šla s příchodem Harlekýna na scénu do kytek, nemluvě o označení menuetu za předchůdce swingu (protože menuet má tři doby, přidáme jednu a máme swing), což způsobilo, že mi obočí vylétlo až do stratosféry.

Od té chvíle jsem se v inscenaci naprosto ztratila. Historie se mísila s mravními ponaučeními, zda je nutné za slávu platit tělem, prapodivnými pubertálními projevy (skandování „pusu, pusu, pusu!“ určené dvěma z herců, když jeden druhému pochválil přednesenou repliku) a s úvahami o štěstí, které se však z mého pohledu nedobraly své pointy.

Herci přecházeli ze svých rolí do svých osobností, svěřovali se, co pro ně osobně znamená štěstí a do toho všeho jakoby naprostou náhodou vchází Miroslav Kořínek s variabilním hostem, kterým tentokrát byl sám režisér Jan Schmid. Pánové se společně pokoušeli zazpívat Werichovu píseň začínající na „ně“, slova se však nevybavila všechna a úplně to nevyšlo. Dojem, že si herci ani režisér nevšimli, že premiéra proběhla už před týdnem a my se ocitli uprostřed zkoušky, ve mně v tu chvíli narostl do obludných rozměrů.

Následovala scéna, v níž herci s pomocí mobilní aplikace přímo na jevišti nazpívali Goodmanovo slavné Sing, sing, sing, jehož hudební podkres se linul ze zmíněného mobilního zařízení. Herci nehrají, nýbrž si hrají. Zrádná myšlenka, jež mi v tu chvíli proběhla hlavou. Tuto scénu jsem považovala za závěrečnou, nicméně přišla ještě jedna a se zvoláním „Volná zábava!“ se sálem rozezvučely latinskoamerické rytmy. Proč? Nemám nejmenší ponětí. Překvapeně jsem zašeptala svému garde „Od teď volná zábava? A co to bylo do teď?“

Podtrženo, sečteno musím bohužel konstatovat, že tato hra pro mě byla velkým zklamáním. Naneštěstí jsem měla úplně jiná očekávání, která samozřejmě tím pádem nebyla naplněna. Ani celkem povedené hudební vsuvky nezmírnily můj smutek nad promarněnou šancí na skvělou inscenaci, jež by snad mohla konkurovat i té v Národním divadle. Pro mě osobně se elegance swingu vytratila neznámo kam a zbyl pouze jakýsi zmatek, kterému jsem neporozuměla.

Ze sálu jsem odcházela ve značných rozpacích a ze všeho nejvíc jsem toužila pustit si film Hollywood Hotel, ve kterém nejznámější song Bennyho Goodmana zaznívá.
Poslouchám ho i teď. Poslechněte si ho i vy.