Slovo „lyrika“ je odvozeno od řeckého pojmenování veršovaného zpěvu doprovázeného hrou na lyru. Začátky poezie byly s hudbou spjaty a jsou dodnes. Mnoho českých i zahraničních interpretů často zařazovalo do své tvorby zhudebněné básně. Příklad za všechny je hit Vladimíra Mišíka Stříhali dohola malého chlapečka, skladba podle básně Josefa Kainara.
Je to logické propojení poezie a hudby. Zvláštní a specifickou kategorií jsou básnické sbírky vydané samotnými hudebníky. V letošním roce vyšly hned tři takové – sbírka Kráky od Davida Stypky, Ostrov, co chutná jako pomeranče od Kateřiny Marie Tiché a Ztracení kamarádi od Martina Kyšperského. Co vede muzikanta k tomu, že vydá básnickou sbírku a některý z textů zhudební? A co vlastně najdeme ve zmíněných sbírkách?
Sbírka Kráky od geniálního muzikanta Davida Stypky vyšla posmrtně a k vydání ji připravila Stypkova kolegyně a kamarádka, písničkářka Kateřina Marie Tichá. Některé básně mohli čtenáři najít už dříve na Stypkově instagramovém profilu. Většina z nich je reakcí na aktuální situaci, zapsanou myšlenkou, postřehem. Najdete tady také reakci na první covidové dny, politickou situaci u nás, ale i osobní prožitky a příběhy. Každou báseň uvádí krátký claim a datum vzniku – sbírka je tak zajímavou sondou do jednoho roku jednoho člověka. Kniha okamžitě vzbudila ohlas, do hodiny byla vyprodaná a i z dotisku už zbývá jenom pár kusů. Nejsilnější báseň s názvem Děkuji zhudebnil a zařadil na své poslední album už zmiňovaný Vladimír Mišík. Jeho jednoduché provedení, pouze za doprovodu španělky, představuje báseň zase v jiném, posunutém světě.
Svou sbírku vydala také zpěvačka Kateřina Marie Tichá. Ostrov, co chutná jako pomeranče, tedy místo, které symbolizuje štěstí. Kniha obsahuje básně z období několika let a také několik úryvků písňových textů, včetně skadby Divoká.
Poslední zmiňovanou je sbírka Ztracení kamarádi od zpěváka, kytaristy, herce a samozřejmě frontmana kapely Květy, Martina Evžena Kyšperského. Na každé dvojstraně je jedna báseň a jeden sen. Spousta básní ze sbírky je zhudebněna, jen se zatím nedostala na žádné z alb. O vztahu mezi hudbou a poezií jsme si s Martinem i krátce popovídali.
Jak vnímáte vztah mezi hudbou a poezií?
Když se mi nelíbí text, tak písničku nedokážu poslouchat. Hudba dokáže hodně změnit kontext, a tak mi nevadí jednoduché věci. Ani mi nevadí, že vůbec nevím, co chtěl autor textu říct – udělám si v hlavě vlastní příběh. To se děje taky v případě, kdy si pouštím věci v cizím jazyce. Vyrostl jsem na textech, dělají z písniček literaturu. Protože ty formativní věci, to byl Vladimír Mišík zhudebňující české básníky, totéž dělají The Plastic People of the Universe, byť s velmi odlišnou hudbou. Ale třeba taky Pink Floyd nebo Lou Reed. Takže když se to spojí a obojí má sílu, je z toho velká věc.
Poznáte na „první dobrou“, která myšlenka bude básní a která písní?
Většinu nápadů zkouším zpracovat jako texty k písním. Přijde mi to jako výzva. A přitom sám jsem čtenář poezie dost vášnivej. Ale toužím se víc realizovat v hudbě. Když jsem během covidu doma uklízel, našel jsem sešity s texty k písničkám a došly mi dvě věci. Jednak že všechno podstatný jsem zkusil zhudebnit, byť zdaleka ne vše vydal. A pak taky to, že hodně škrtám a přepisuju. Dělám to odjakživa a výsledek je pak proces dlouhého úsilí. Olina Stehlíková mi nabídla, jestli ty texty nechci vydat v knížce a já řekl, že to rád zkusím. Všechno se musí vyzkoušet, to je důležitý.
Čím je text předurčen k tomu stát se písní? Je to pouze technická stránka – rytmus, přízvuk – nebo se jedná o něco „vyššího“?
Myslím, že jen rozhodnutím toho, kdo ho tak chce pustit ven. Hodně zpěváků texty jednoduše deklamuje. Pak nemusí mít ta slova žádné technické parametry, pouze se vám to musí zdát tak důležitý, že s tím jdete do světa. Na druhé straně jsou lidé, kteří umí třeba textovat na objednávku, ne banálně, a k tomu ovládají řemeslo a je to tam pak cítit a taky to je skvělý. Já občas píšu text do hotové hudby. Dělal jsem to pro Lenku Dusilovou, Jablkoň, Romana Holého… a je to situace, kdy máte myšlenku, ale musíte ji zároveň vyplnit do křížovky.
Vladimír Merta ve své úvaze o hudbě a poezii píše: „Posluchač plave v textu unášeném neznámou melodií, občas se utápí v celku dojmů.“ Může být tak báseň způsobem, jak vyjádřit víc, nebo jak vyjádřit myšlenku intenzivněji?
To je subjektivní. Básně hltám nejraději sám, ani nechci chodit na jejich čtení. Číst je z knížky v klidu je nejsilnější zážitek. Ale zase s hudbou to jednak zasahuje daleko více lidí a pak taky vzniká nějaký další rozměr, protože ty tóny útočí na emoce přímo, hlava je ani neanalyzuje, jak to dělá u textu. Takže účinek je stejně silný jako u četby, jen jiný.
