Masivní marketingová kampaň kolem výstavy díla umělce Bohuslava Reynka ve Valdštejnské jízdárně je od svého počátku hojně propírána v médiích. Aby ne. Obří billboardy kolem silnic, účast kardinála Dominika Duky na zahájení výstavy a velká slova jako REVOLUCE, RESTART, REINKARNACE, svedly nejednoho člověka k tomu, aby se do jízdárny vypravil a zjistil, že se uvnitř skrývá skutečný Reynek, skromný, přesně tak skromný, jak neskromný je jeho PR tým.
Mám pramálo zájmu psát o tom, kdo to byl Bohuslav Reynek, protože napsáno už bylo dost. Tak alespoň ve zkratce. Říká se, že to byl génius, na kterého jsme měli zapomenout. Byl to český grafik, básník a duchovně velmi založený člověk, který žil v letech 1892 až 1971, povětšinou na svém statku v Petrkově (dnes u Havlíčkova Brodu).
Dokud jsem nezahlédla billboardy u silnic, neměla jsem o jeho existenci ani potuchy. Možná, že přesně pro lidi jako já byla mediální masírka určena. Díky mocnému nástroji Googlu (Bůh žehnej jeho správcům) jsem zjistila, kdo byl Reynek a jaké náměty ryl pomocí suché jehly za tmy a svitu svící do měděných destiček. V naprosté většině to byly náměty biblické, s Ježíšem v čele.
A protože je mi tento židovsko-křesťanský fenomén velmi blízký, chtěla jsem poznat víc. Variací na téma ukřižování, kalvárie, Mariiny péče o umučeného syna a ostatních biblických příběhů, nabízí výstava většinu. Reynkův Kristus a jeho příběh působí na grafikách velice poeticky. Je v nich krása, něha i bolest. Reynek prý tvořil téměř výhradně v noci a stejně jako on, i návštěvníci výstavy mohli za slabého světla spatřit jedinečný talent, kterým jeho tvorba oplývá.
Kočky a kohouti jsou moji bratři
Bohuslav Reynek byl znám tím, že víc, než společnost lidí, vítal společnost zvířat, což rozhodně neznamená, že neměl lidi rád. Ke zvířatům se choval s úctou a považoval je za své bratry. Jeho vztah k nim by se dal lehce přirovnat ke vztahu, jaký měl s faunou sv. František z Assisi.
Zvířata doprovázejí i biblické hrdiny, jako například na grafice Job s vlaštovkami, která mi nejvíc utkvěla v hlavě. To, s jakou pokorou a skromností Reynek žil, je pro mě hlavním důkazem toho, proč o něm mluvit jako o géniovi. Svou neotřelou tvorbu nikomu necpal, nesnažil se být umělcem za každou cenu.
Reynek prostě žil, tvořil a krmil prasata. Svá díla rozdával kamarádům a nebo za pár korun prodával. Mezi jeho přátele patřili Josef Čapek, František Halas nebo Vladimír Holan. Kromě grafiky se věnoval i poezii a překladatelství. Díky své znalosti francouzštiny se seznámil se svojí ženou, francouzskou básnířkou Suzanne Renaud, když pracoval na překladu její sbírky básní Ta vie est lá… (1923).
Pokud jste do této doby Bohuslava Reynka neznali, doporučuji vám napravit to. Není pro všechny. Rozhodně ne pro ty, kteří díky kampani čekali kdovíjakou senzaci. Během návštěvy Valdštejnské jízdárny jsem poslouchala názory ostatních návštěvníků a nutno říci, že někteří byli poměrně zaskočeni tím, že z 330 vystavených grafik je drtivá většina náboženského charakteru.
Já byla nadšená. Potemnělé místnosti s fotkami samotného umělce v nadživotní velikosti během tvorby a života na statku dodávaly na atmosféře. V zajímavě řešeném interiéru jakoby Reynek shlížel na všechnu tu popularitu, které se mu dostalo, a říkal si: „hmmm“. Novinářům měl prý ve zvyku odpovídat jednoslabičně – zájem o svou osobu vůbec neprožíval.
S jakým výrazem by se díval na tu pompéznost kolem můžeme proto lehce odhadnout.
Chcete-li se o Reynkovi dozvědět víc, pak zkuste publikace Kdo chodí tmami, nebo Korespondence.
