Po Medě přichází Werich, druhá inscenace vytvořená pro Letní scénu Musea Kampa. Režie a choreografie se opět ujala Adéla Stodolová Laštovková, známé tváře se objevují i v hereckém obsazení. V obou inscenacích vystupují například Pavla Beretová, Daniel Šváb či Matouš Ruml. Hlavní roli Jana (a) Wericha ztvárnili hned dva herci, Vojtěch Kotek a Václav Kopta.
Proč právě Werich? Zakladatelka Musea Kampa Meda Mládková byla přítelkyní Jiřího Voskovce a také bojovala o záchranu Werichovy vily na Kampě. Tu získala do pronájmu v roce 2015 a vytvořila zde stálou expozici V+W. Po samotné Medě jde tak o dalšího významného obyvatele Kampy, kterému Museum Kampa chce inscenací vzdát hold.
Podobně jako inscenace Meda představuje i Werich hercův životní příběh. Vypráví jej mladší Jan (Vojtěch Kotek) a postarší Werich (Václav Kopta). Dva hlasy jednoho já, které spolu vzpomínají na prožité chvíle a komentují různé situace, ale které si i vyčítají a hádají se, zda šlo některé okamžiky prožít jinak, lépe.
Událostí, u nichž je možné polemizovat „co by, kdyby…“, se ostatně ve Werichově životě nachází požehnaně. Ve 33 letech musel spolu s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem narychlo opustit Československo, jelikož v seznamu „nepohodlných“ osob zastávali jedno z předních míst. Po válce se Werich i s rodinou vrátil, Voskovec přicestoval zpět rok po něm. Ovšem dlouho se nezdržel a v roce 1948 Jiří Voskovec opět emigruje. Na rozdíl od Wericha, který zůstává v Praze.
Následující období je pro Wericha plné paradoxů. V roce 1963 obdrží titul národního umělce, přitom během normalizace nesměl nikde vystupovat a měl i zákaz veřejně mluvit. V roce 1977 se pak jeho jméno objeví na seznamu signatářů Anticharty. Údajně však měl Werich podepsat pouze prezenční listinu a žádal o vyškrtnutí ze seznamu. Samotného shromáždění Anticharty se pak prý zúčastnil jen proto, aby mohl vycestovat do USA za Voskovcem.
Před Vojtěchem Kotkem, Václavem Koptou i jejich alternacemi (Jan Nedbal, Jan Meduna a Jan Vápeník) stál nelehký úkol. Ztvárnit silnou a dnes do jisté míry i idealizovanou hereckou osobnost. Ani Kotek, ani Kopta se však nesnažili převtělit do Wericha stoprocentně. Což na jednu stranu není na škodu – vyvarovali se tím hrozbě, kdy se snaha o maximální věrohodnost může zvrtnout do parodie. Na druhou stranu svou roli pojali možná až zbytečně příliš civilně (zejména Vojtěch Kotek) a v některých momentech bylo těžké Wericha najít a nevidět „jen“ Kotka / Koptu citujícího Werichovy slovní hříčky.
Na premiéře se rolí Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka ujali Daniel Šváb a Matouš Ruml, kteří se ukázali být skvělou volbou. Zejména Matouši Rumlovi divadelní prkna svědčí. Z celé trojice (Kotek-Šváb-Ruml) působil nejpřirozeněji. Jeho druhou rolí ve hře pak je Charlie Chaplin, kde využil své zkušenosti z inscenace Chaplin mladoboleslavského divadla. Přestože měl ze všech herců nejméně prostoru, dokázal nejvíce zaujmout.
Inscenaci tvůrci pojali jako poctu Werichovi, jakousi divadelní pamětní desku. Chronologicky, lineárně a občas heslovitě rozvíjí jeho životní příběh, aniž by se hlouběji dotkla problematických aspektů umělcova života. Jeho záletnictví, rozchod s Voskovcem i jeho rozporuplná úloha v komunistickém režimu je během představení jen nastěno a hned se zase vracíme k oslavě hereckého velikána. Jako by se tvůrci záměrně vyhýbali přehnané dramatičnosti.
Přitom Marek Cpin zvolil pro scénu melancholicky tmavomodrou barvu, která by určitou míru tragičnosti snadno snesla. Tmavomodré scéně dominovala velká loďka, jejíž tvar odpovídal papírové skládance. Jan i Werich v ní proplouvají svými vzpomínkami a životem, od raných let až k úplnému konci. Jednotlivé události ilustrovaly projekce promítané na zadní stěnu scény a doplňovaly tak děj. Nástup dvou největších hrozeb Werichova života, 2. světová válka a komunistický režim, ve hře doprovází varovné červené světlo a mrazivá hudba Petra Zemana.
Werich na Letní scéně Musea Kampa nepředstavuje hlubokou sondu do Werichovy duše, ač by se to dvojím obsazením jedné role nabízelo. Inscenace je tím, čím zřejmě chtěla být – prostou poctou jednomu z dlouholetých obyvatel Musea Kampa. Čemuž odpovídá i opatrné našlapování kolem Werichových stinnějších stránek.
DIVADLO: WERICH
Režie a choreografie: Adéla Stodolová Laštovková
Scénář: Daniela Sodomová
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Hudba: Petr Zeman
Choreografie: Linda Rančáková
Produkce: Tereza Nyklová, Eva Královcová
Producent: Daniela Sodomová, Mamon Art s.r.o.
Spolupořadatel: Museum Kampa
Foto: Petr Kadlec
Hrají: Vojtěch Kotek / Jan Nedbal / Jan Meduna, Václav Kopta / Jan Vápeník, Daniel Šváb / Jan Vlas, Matouš Ruml / Pavel Neškudla, Berenika Kohoutová / Pavla Beretová, Vanda Pilař Chaloupková / Tereza Marečková, Petra Kosková / Nina Horáková, Linda Stránská / Lenka Zbranková, Přemysl Pálek / Tomáš Smička
Radim Madeja / Vladimír Pokorný
www.letniscenamuseakampa.cz
