Po mnoho let byly ženy viděny pouze jako matky starající se o domácnost. V mnoha případech byly jejich skutky přehlíženy či dokonce zapomenuty. Pojďme si nyní připomenout několik žen, které nelze z historie vymazat. 

Anna Politkovskaja (1958–2006)

Narodila se do rodiny sovětských diplomatů, kteří pracovali v New Yorku pro Organizaci spojených národů. Vystudovala žurnalistiku na Moskevské státní univerzitě a pracovala v několika denících, např. Aeroflotu nebo Novaja gazeta. Ve svých článcích se nebála vystoupit proti autoritativním tendencím ruské vlády a její zkorumpovanosti. Podávala zásadní zprávy z obsazeného Čečenska, které se snažilo o nezávislost. Rovněž se zajímala o válku na severním Kavkaze. Mnoha lidem byla trnem v oku, ve snaze umlčet ji byla zastřelena ve výtahu svého domu v Moskvě. 

Astrid Lindgren (1907–2002)

Švédská autorka povídek, divadelních her, poezie, filmových a divadelních scénářů ale hlavně knížek pro děti. Její postava Pipi Dlouhé punčochy se stala ideálem pro mnoho dětí a zároveň postrachem rodičů. Pipino jasné NE nebylo jen takový vrtoch. Ukazovalo čtenářům, že mají být samostatní a přitom myslet na ostatní. Astrid do Pipi promítla volnost svého dětství a své životní postoje. Byla aktivní podporovatelkou práv dětí a zvířat. Za svůj život obdržela několik cen, z nichž nejvýznamnější je Cena Hanse Christiana Andersena. Mezi její další významná díla patří: Děti z Bullerbynu, Karkulín ze střechy nebo Bratři Lví srdce. 

Božena Němcová (1820­–1862)

Česká obroditelka, kterou k samotnému češství přivedl až její manžel Josef Němec. Byla múzou a vzorem mnoha český spisovatelů. Ve svých knihách zobrazovala ženy jako samostatné a hrdé osobnosti, což bylo na tu dobu velmi neobvyklé. Kromě jiného se stala i sběratelkou lidových pohádek, báchorek, říkadel a lidových zvyků. V osobním životě nebyla příliš šťastná. Často se se svým manželem stěhovala a trpěla nedostatkem peněz. Po opětovných manželských hádkách odešla do Litomyšle, kde se snažila živit v nakladatelství Antonína Augusty. Na sklonku života se však ke svému muži vrátila. Příčina úmrtí byla nejspíše rakovina spojená s tuberkulózou. Její vydanou povídku Babička jí přišli předat na smrtelné posteli. Rovněž je také autorkou Divé Báry, Pohorské vesnice či V zámku a podzámčí.   

Coco Chanel (1883–1971)

Módní návrhářka, jejíž kariéra překvapivě začala v klášteře, kde byla vychovávána od svých dvanácti let. Společně s ostatními dívkami se zde učila šít, ovšem výběr látek byl omezený. Všechny její kousky byly ušity ze stejné černobílé látky jako šat jeptišek. V dospělosti se živila jako švadlena a po večerech vystupovala jako zpěvačka s přezdívkou Coco. Toužila přenést aristokratickou módu mezi střední vrstvy a zároveň umožnit každé ženě cítit se v šatech komfortně. Položila základy sportovního oblečení a na trh přivedla košilové šaty. Ne nadarmo se jí přezdívá královna módy.  

Dana Zátopková (1922–2020)

K atletice se poprvé dostala při studiu na gymnáziu v Uherském Hradišti. Byla všestranně nadaná sportovkyně. V průběhu druhé světové války a krátce po ní se věnovala házené, kde získala titul mistryně Československa roku 1949. Její dominantou byl však hod oštěpem. Na svých prvních olympijských hrách v Londýně (1948) skončila sedmá. O čtyři roky později, na hrách v Helsinkách, vybojovala zlatou medaili, ve stejný den jako její manžel Emil Zátopek. Se svým manželem neměla společné jen sportovní nadání, ale i datum narození. Kromě svých úspěchů na olympiádě se stala několika násobnou mistryní Československé republiky a dvojnásobnou mistryní Evropy. Překonala i světový rekord z roku 1958, který činil 55,73 m. Po ukončení kariéry se od roku 1962 věnovala trenérské činnosti.  

Evita Peron (1919–1952)

Už v dětství se Eva Peron chtěla stát filmovou hvězdou, aby nemusela žít v chudobě. Ve svých patnácti letech se přestěhovala do Buenos Aires, kde uplatnila svůj talent a krásu na jevišti i v rozhlase. Eva ovšem nezapomněla na to, z jakých poměrů přišla a snažila se pomoc lidem, kteří takové štěstí jako ona neměli. Jako manželka argentinského prezidenta Juana Perona dopomohla ženám vydobýt si volební právo a bojovala se sociální nerovností. Byla navržena do funkce viceprezidentky, kterou však musela odmítnout, jelikož se jí do cesty postavila rakovina děložního hrdla, na kterou v roce 1952 zemřela.      

Ester Ledecká (1995)

Stala se první ženou, která na jedněch olympijských hrách získala dvě zlaté medaile v různých disciplínách. První zlato získala za super obří slalom v alpském lyžování a druhé hned den nato v paralelním obřím slalomu ve snowboardingu. Stala se tak hvězdou celých zimních olympijských her v Pchjongčchangu (2018).  Je několikanásobná mistryně světa ve snowboardingu. V roce 2018 ji byla udělena medaile za zásluhy a rovněž ocenění Sportovec roku.

Frida Kahlo (1907–1954)

Chybělo málo a svět by nikdy nepoznal jednu z nejslavnějších malířek dvacátého století. V šesti letech prodělala dětskou obrnu, na kterou málem zemřela. Pozůstatkem po této nemoci jí zůstala kulhavost, se kterou bojovala celý život. V osmnácti letech přišla další rána osudu, kdy při havárii autobusu utrpěla vážná zranění, která ji připoutala na lůžko. Ve snaze ulehčit Fridě trápení, jí její matka vyrobila stojan, u kterého mohla malovat v leže. Jen co se trochu zotavila, nechala si své obrazy zhodnotit mistrem Diegem Riverou. Ten si zamiloval nejen obrazy, ale i Fridu. Páru se humorně přezdívalo slon a holubička. Za svůj život Frida namalovala stovky autoportrétů, na nichž se obklopuje zvířaty, která chovala. 

Grace Hopper (1906–1992)

V roce 1943 nastoupila do námořnictva Spojených států a začala pracovat jako programátorka na úplně prvním počítači Mark I. Pomocí jejího softwaru se podařilo rozšifrovat zprávy, které se dostávaly ze Spojených států k nepříteli. Grace napsala řadu programů jak pro Mark I, tak pro jeho nástupce Mark II. a III. Vyvinula první kompilátor pro programovací jazyk známý jako A-0. V roce 1986 jí byla udělena hodnost kontradmirál v záloze jako vůbec první ženě v historii. Nikdy se ovšem nedočkala důchodu, jelikož neexistovala žádná jiná odbornice svého druhu.     

Hatšepsut (cca 1508–1458 př. n. l.)

Po smrti svého manželan Thutmose II. se ujala panování nad Egyptem jako regentka. Po šesti letech si přivlastnila titul faraona. Stala se tak úplně první ženou faraonkou. Jelikož se mezi lidem těšili větší vážnosti muži, nosila Hatšepsut mužské oblečení a při slavnostních ceremoniálech si nasazovala falešný vous. Vedla válečné výpravy do Nubie, Palestiny i do země Punt. Nechala vystavět svatyni a zádušní chrám v Der el-Bahrí, který je přilepen na horský masiv. Po smrti však mělo být její jméno zapomenuto, a to z důvodu pomsty Thutmose III. 

Lella Lombardi (1941–1992)

Jediná žena v historii Formule 1, která kdy dojela bodovací pozici. Průpravu získala v otcově řeznictví, kde rozvážela maso. V pouhých devatenácti letech vyhrála Šampionát Formule 850. První pokus na šampionátu Formule 1 dopadl fiaskem. O rok později však přijela na šampionát se zcela novým autem, ale hlavně se zkušeným manažerem a sponzorem. Ve Velké ceně Španělska roku 1975 se díky adekvátnímu zázemí ocitla na šestém místě. I přes všechny své úspěchy, píli a snahu dala stáj přednost raději závodníkům z řad mužů. Lella Lombardi však nepřestala závodit do konce svých dní.  

Malála Júsufzaj (1997)

Když v roce 2008 začal sílit vliv Tálibánu na území Svátu, rozhodla se BBC Urdu popsat tento vliv pomocí románu. K tomu projektu hledali dívku, která by si anonymně vedla blog na internetu. Mnoho rodin mělo z tohoto kroku strach, a tak učitel jedné z místních škol Ziauddin Júsufzaj nabídl ke spolupráci svou dceru. Následující léto byl vytvořen dokument o Malálině životě a samotná Malála byla nominována na Mezinárodní dětskou cenu míru. V roce 2012 byla cestou do školy střelena do hlavy dvěma Tálibánci. Díky rychlému převozu do nemocnice Malála útok přežila a stala se přední aktivistkou za vzdělání. V den svých 16. narozenin přednesla proslov na půdě OSN o důležitosti vzdělání. Je nejmladší držitelkou Nobelovy ceny za mír.     

Maria Montessori (1870–1952)

V roce 1896 se stala jako první žena doktorkou medicíny v Itálii. Poté začala pracovat na Univerzitní psychiatrické klinice v Římě v oblasti výchovy mentálně postižených dětí. Nepoužívala však typické didaktické metody. Její praxe vycházela z pozorování dětí, aby zjistila, jak se samy učí novým věcem. V roce 1907 otevřela Dům dětí, kde učila dle svých metod. Žáci se v jejích hodinách učili praktickým věcem, například prostřít stůl nebo utírání prachu. Podporovala tak svou myšlenku, že ruka je nástrojem ducha. Práce rukou je základem pro pochopení věcí, jevů, rozvoj myšlení a řeči. Hlavním krédem její pedagogiky se stala prosba jednoho z žáků: Pomoz mi, abych to dokázal sám. Obohatila svět o nové hračky, které rozvíjely mozek a myšlení. Metoda Montessori je dodnes používána na tisících školách.   

Marie Curie (1867­–1934)

Jelikož se Marie Curie narodila v době, kdy v Polsku měly ženy zakázáno studovat, navštěvovala proto potají Létající univerzitu. Marii ovšem nebavilo stále se skrývat, a tak se rozhodla studovat Sorbonnu v Paříži. Během studií ji uchvátila práce s kovy a magnety. Brzy na to si uvědomila, že některé nerosty vydávají silné paprsky a ve tmě světélkují. Objasnila, společně se svým manželem, tento efekt pomocí teorie radioaktivity. Během výzkumu se jim podařilo nalézt dva nové prvky: polonium a radium. V roce 1903 jí byl jako první ženě udělen doktorát z fyziky a v témže roce jí byla udělena Nobelova cena za fyziku. O osm let později k ní přibyla i Nobelova cena za chemii. Marie Curie si plně neuvědomovala účinky záření na lidské zdraví. To vedlo k propuknutí leukémie, na kterou v roce 1934 zemřela. Dodnes zůstávají její zápisy i nástroje radioaktivní.   

Rita Levi Montalcini (1909–2012)

V dětství jí zemřela chůva na rakovinu a to jí dalo tak silný impulz, že se rozhodla stát se lékařkou. Po absolvování Turínské univerzity se začala věnovat výzkumu v oblasti neurologie. Nástupem fašismu v Itálii byla nucena praxi opustit a prchnout do Belgie. Ani zde jako židovka nebyla v bezpečí, jelikož Belgii brzy zabrali nacisté. Její další kroky vedly zpět do Itálie. Během skrývání se a útěků neměla přístup do laboratoře, tudíž si vytvořila provizorní ze svého pokoje. Vedle postele si postavila operační stolek, na kterém pitvala kuřata a pod mikroskopem zkoumala jejich buňky. Jako skalpel jí posloužily naostřené šicí jehly. I v takto ztížených podmínkách se jí podařil objevit nervový růstový faktor. Rovněž za svou práci v oblasti neurologie získala Nobelovu cenu za medicínu.