Racek: Sled nešťastných lásek až na druhé koleji

Čechovovy hry mají plno charakteristických rysů. Jeho postavy jsou znuděné životem, který vedou, a představují si, že je čeká lepší a zábavnější. Jeho hry nejsou obrazem vnějšího děje, ale vnitřního rozpoložení postav. Ty vzpomínají na minulost, upínají se k budoucnosti a nesnesou pomyšlení na trýznivou přítomnost. Ale nakonec chybí vůle k rozhodujícímu kroku a o lepším a šťastnějším životě se jen mluví. Stejně tak je tomu i v Rackovi, jehož poslední adaptaci uvedlo v režii dua SKUTR Divadlo v Dlouhé.

 Při inscenování Racka se plno režisérů drží toho, co je na Rackovi nejvýraznější a zdánlivě nejdůležitější. Sledují milostný řetězec, kdy žádná z postav neopětuje lásku, jež jí je projevována, a stejně tak neopětovaná je i její láska. Medvěděnko miluje Mášu, ta Trepleva, ten Zarečnou, ta Trigorina. Do toho se zamotávají i další postavy a vše vede ke zničení životů všech a Treplev, který se rozhodne pro sebevraždu, z toho nakonec možná vyjde nejlépe. Jenže nebyli by to SKUTR, aby si z tragického příběhu o smutných lidských osudech nevytáhli něco jiného…

Z hry o lásce, byť tato linka zůstává zachována, jen na ni není kladen takový důraz, je náhle hra o literatuře, divadle a herectví. O boji starého s novým, o hlásání nových forem a neschopnosti je prosadit. Treplevovým povídkám a hrám nikdo nerozumí, dokonce i Zarečná jej odmítá se slovy: „V posledním čase jste podrážděný, vyjadřujete se tak nejasně, prostřednictvím jakýchsi symbolů. Ten racek je asi taky symbol, ale promiňte, nerozumím tomu. Jsem moc jednoduchá a nechápu vás.“ Kromě toho se Treplev neustále dohaduje s matkou, slavnou herečkou, a osočuje ji, že hraje v nudných a rutinních věcech, jež nemají žádný smysl. Žárlí na jejího přítele Trigorina, kterému se daří na spisovatelském poli i na poli lásky, neboť mu odloudí Zarečnou. Je otázkou, co z toho Treplevovi vadí více.

Odkaz na nové formy v podobě výrazných hereckých gest, v nichž herci strnou jako sochy, vychází z Nižinského choreografie Faunova odpoledne. I on cítil potřebu nových forem, oprostit balet od baletní rutiny, najít takovou taneční gestiku, jež by však lépe vyjádřila, co se děje na jevišti. Jenže ve své době se setkal jen s nepochopením. Obdobně je vyčítáno i Treplevovi, že v jeho hrách nejsou živé postavy, tedy zavádí něco, na co nejsou diváci ani herci zvyklí. Na to reaguje slovy: „Živé postavy! Nutno zobrazovat život ne takový, jaký je, ani takový, jaký má být, ale takový, jakým se jeví v našich touhách.“ Nakonec jej nepochopení okolí dožene do krajností a zastřelí se.

Vlastně se o sebevraždu pokusí dokonce dvakrát a výstřel z pistole je napoprvé signálem pro přestávku a napodruhé pro konec hry. Ač mi druhá část přišla lepší, tragičtější, možná i měla větší spád, stále mi připadalo, že se vlastně opakuje to, co jsme již viděli.

Rozhovor s duem SKUTR: „Racek je divácky příznivým titulem, experimenty v Dlouhé nás teprve čekají…“

Ano, druhá část se sice odehrávala až po nějakém čase, kdy naplno vyplynuly tragické důsledky rozhodnutí jednotlivých aktérů – Máša se rozhodla zapudit svou lásku k Treplevovi a vzala si Medvěděnka, se kterým je akorát nešťastná a pije více než dříve. Medvěděnko zase ztratil iluze o své milé a také nevypadá kdovíjak šťastně.

Zarečná prožila románek s Trigorinem, ten se však vrátil k Arkadinové a Zarečná tak přichází, aby opět, tentokrát definitivně, zlomila srdce Treplevovo. Ale přesto se nemůžu ubránit dojmu, že jelikož tu o nešťastný sled lásek ani tolik nešlo, zacházelo se do zbytečných detailů. Je nicméně otázkou, zda bylo hru možné vůbec víc proškrtat a zároveň jí zachovat určitou celistvost a srozumitelnost.

Podle Lukáše Trpišovského nemají Čechovovy postavy vyhraněný charakter a jejich životy se skládají ze shluků prchavých vzpomínek a mihotavých vjemů. V Rackovi vidí jako důležité prostředí jezero, jehož hladina pableskuje. Stejně tak tančí odrazy světel i po scéně Jakuba Kopeckého, jelikož podlaha jeviště je potažena zrcadlovou fólií připomínající jezero. Díky sklápěcím sedačkám však scéna dost připomíná i divadelní hlediště. Postavy jsou často na jevišti všechny naráz a přihlížejí ději.

Skartované papíry, které mohou být nepodařenými a zničenými literárními pokusy Trepleva stejně jako sníh, zabírají celé jeviště. Podobně chlupatý a roztřepený je i kostým Niny Zarečné s impozantní pokrývkou hlavy nebo kabátek Iriny Arkadinové. U kostýmů ostatních převládají zemité barvy, jež částečně splývají se scénou. V Rackovi nechybí ani hudební leitmotiv, typický pro mnohé inscenace pod taktovkou SKUTRů, tedy slovanské folklórní písně.

V roli znuděné Iriny Arkadinové, jež marně hledá cestu k synovi, je výborná Klára Sedláčková-Oltová. Hostující Petr Jeništa toho jako Trigorin sice mnoho nenamluví, zato vynikne jeho zpěv. Hlavních rolí Trepleva a Zarečné se ujali mladí a talentovaní herci Pavel Neškudla a Marie Poulová, k nimž neváhám připojit ani Evu Hacurovou v roli Máši.