Zmáčknout spoušť. Cvak. Trochu jasu, kontrast, ať bílá bílou je. Fotografie letí na Facebook, přidávám ji na Instagram, posílám do tiskárny. Za tři, dva, jedna – už ji vidí svět. A je ze mě fotograf! Jak ale vypadalo mé první rande s analogem?
Projíždím nekonečný pás čtverečkových fotografií, srdíčkuju fotky ostatních, prohlížím tuhle „online galerii moderní doby“ při cestě v tramvaji.
Zastavím se u fotky, která se mi zdá trochu jiná. Lehce zastřená, lehce máznutá. Asi nějaký filtr, říkám si. Ale pod fotkou se dočtu: #filmisnotdead #analog #35mm
Aha. Takže to fotili takovým tím foťákem, který mamka dostala v osmnácti a teď ho schovává pod postelí? Ten, který nemá žádnou paměťovou kartu, ale dává se do něj film, na který se vejde jen 36 fotografií. Ten, který nemá žádný automatický režim a musí se dlouho ostřit a nastavovat. A to ještě někde vyvolávají? To ještě fakt existuje?
„Když si zapíšete předmět Praktický fotožurnalismus, zavedeme vás do temné komory, kde si budete filmy sami vyvolávat. Naučíte se o fotografii přemýšlet, protože nemůžete jen bezmyšlenkovitě cvakat – každé cvaknutí něco stojí. Přivoníte k základům fotografického řemesla,“ slibují u nás na fakultě.
Seznamka
První schůzky bývají opatrné, nešikovné a rozklepané. Jeden neví, co od druhého čekat, sklápí zrak při prvním doteku a usilovně přemýšlí, jak jednat, aby nic nepokazil. Moje první rande s analogem nebylo jiné. Ale nejdřív jsem musela najít ten pravý.
„Se Zenitem můžete leda tak někoho bouchnout po hlavě, když vás přepadne v tunelu. Trhá filmy a fotit se s ním moc nedá, budete se spíš trápit. Doporučujeme fotoaparáty s expozimetrem,“ radí docent Láb. Aha, takže ta těžká cihlička po mamince není to pravé?
Zavítám tedy do prodejny blízko Václavského náměstí. Tolik starých foťáčků, objektivů, blesků! Prodejce přede mě položí tři možné kandidáty. „Tady už vcelku moderní Minoltu prodáváme
i s velkým bleskem za skvělou cenu, ještě máme Yashicu a Prakticu, ta je asi nejoblíbenější. Račte si vybrat.“
„A co vlastně znamená ta skvělá cena? Slušnou zrcadlovku dnes pořídím tak za dvacet tisíc,“ vzpomínám si na dlouhé večery s různými fotografickými e–shopy.
„Minolta i Yashica za devět set. Praktica je asi o tisíc dražší,“ usmívá se prodejce.
„Vážně?“ zírám na něj nevěřícně. Při prohlížení nezbytných filmů ale pochopím. Jeden se nedá koupit pod stovku. A pak se ještě musí vyvolat, to taky něco stojí.
Vybírám tak trochu podle vzhledu, tak trochu podle ceny, tak trochu podle citu. Za chvilku už držím Yashicu. „Můžu si první snímek udělat tady?“ ptám se nadšeně. Cvak. Ale jen jeden. S filmem musím šetřit, zbývá už jen 35 políček.
Oťukávání
Téma pro první film je jednoduché – můj den. Takže s sebou moji novou těžkou krásku budu všude tahat. Do tramvaje – nebude snímek rozmazaný?, do hospody – nebude tam málo světla?, do postele – jak se fotí vleže?, do kuchyně – hlavně ji neumazat!
Jsem vážně nervózní. Jak se asi bude chovat, když jedno kolečko pootočím trochu víc, jak dlouho se jí musím dívat do očí, aby zaostřila správně, kolikrát mě ještě nechá zmáčknout tlačítko na jejím hřbetu?
A povede se to vůbec? Co když otevřu poklop, vyvolám film a na filmu – prázdno? Ale čert to vem! Cvak. Tak hezký zvuk.
První schůzka v temné komoře – vyvolávání filmu
Cedulka Fotolaboratoř. Jedny dveře, chodba, druhé dveře a velká místnost přede mnou. Tmavě modré kachličky, temno, zvláštní přístroje, kanystry s chemikáliemi. O tomto zákoutí naší fakulty jsem donedávna netušila. Teď přijde chvíle pravdy. Nervózně vyndám fotoaparát z pouzdra. Na spodní straně malý černý čudlík – stisknu ho, abych uvolnila film. Pak už vytáhnu maličkou kličku a začnu namotávat. Chvilku to trvá – celý film přeci jenom měří přes metr. Až cítím, že to už dál nejde, odvážím se otevřít tělo fotoaparátu. Vyndám ruličku. A co teď?
Fotograf František Géla nás všechny obchází s vytahovačem konce filmů, udělá pár nacvičených pohybů, povytáhne konec pásky, který zastřihneme, a teď už můžeme namotávat na plastovou, a hlavně úplně suchou cívku. Ale! To už musíme zhasnout. A je tma. Úplná. Připadám si nemotorně – podobně jako tenkrát na Neviditelné výstavě. Paradox. Pro fotografování jsou oči tak důležité, přitom při samotném vyvolávání fotek je světlo mnohdy na škodu, nevidím ani na špičku nosu.
Ztěžka a popaměti se pokouším nahmatat okraje cívky a cik-cak pohybem film dostávám dál a dál. Až dojdu na konec (kde sakra je?!), vezmu nůžky, plastovou krabičku odstřihnu, cívku s navinutým filmem zavřu do vývojnice. A můžeme rozsvítit. Konečně.
Teď přichází alchymie. Do odměrky naliju vodu o teplotě přesně dvacet stupňů a k ní přidám vývojku v poměru 10:1. A tenhle roztok už přeliju do vývojnice, se kterou budu půl minuty pomaličku otáčet a dalších zhruba devět minut ji přesně jednou za minutu překlopím. Až tohle meditativní „šejkrování“ skončí, všechnu tekutinu vyliju, vývojnici ještě proliju vodou a pak už zaliju ustalovačem. Ten tam nechám asi deset minut. Takže vývojka – přerušovač – ustalovač. Začínám v tom mít trošku zmatek.
„Prosím, nechte svá ekologická srdce přede dveřmi laboratoře, vyvolávání fotek je proces velmi náročný na vodu,“ vysvětluje docent Láb, když vyndáváme cívky s vyvolaným filmem do vaničky na stole, kde se filmy budou alespoň deset minut za stálého přísunu vody prát. Vody je to hodně, ale asi ne víc, než když se sprchuju.
Vypráno? Tak teď už film musíme jenom vysušit. Ale ne ručníkem – ve vedlejší místnosti se nachází dost velká skříňka – sušička, kam filmy v celé jejich délce pověsíme. „Čí je ten film s tím člověkem ve spoďárech?“ ptá se kdosi, když vytahuje cívku s mým filmem z lázně. Zčervenám, zavěsím film na háček a musím běžet, pro suchý film se stavím večer.
O pár hodin později…
V podvečer se do temné komory vracím. Odemykám dveře, teď tu stojím sama, přístroje se tváří zlověstně. Trochu jako z hororu. Ale nemám strach – protože jsem neskutečně zvědavá, jestli se dílo podařilo. Už tu visí jen poslední film, ten můj. Rozstříhám ho na několik pásků, které postupně zkoumám proti světlu. Ono z toho vážně něco bude!
Rozstřihané pásky založím do speciální fólie, uklidím po sobě a budu čekat na zvětšování fotografií. Další schůzka v temné komoře mě totiž čeká až za týden. Každé první rande spočívá v doufání, modlení se a nejistotě – stejně jako vyvolávání fotografií.
Druhá schůzka v temné komoře – zvětšování fotografií
Konečně! Dneska moje první fotografie spatří světlo světa. Budeme zvětšovat. Na negativu – na tom filmu, který jsme minule vyvolávali – je černá a bílá převráceně. Takže nejen, že fotky dostanu z filmu na fotopapír, ale také docílím toho, že to, co se teď zdá tmavé, bude světlé a naopak.
K tomu mi pomůže zvětšovák. Žárovka, rámeček na negativ, červená fólie, objektiv a hodiny.
S tím teď budu několik hodin válčit a bitvu nevyhraju – ale to teď ještě nevím, rozhlížím se tu jako dítě v hračkářství.
Zhasneme bílé žárovky, prostorem se rozprostře jen tlumené červené světýlko z různých rohů místnosti. Vidím špatně, ale úplná slepota mě nezachvátila. Takové červené světlo fotografiím nevadí, neosvítí je. Kdyby se ale někdo omylem opřel o vypínač, fotky se zničí.
Objektiv zvětšováku funguje podobně jako objektiv fotoaparátu. Nastavím clonu, zaostřím a také musím určit čas, po který se promítaná fotografie bude exponovat na citlivý fotopapír. Tady přicházejí experimenty, musíme provést takzvanou proužkovou zkoušku. Na zvětšováku nastavím dvě vteřiny, osvítím kousek papíru – zbytek mám zakrytý – nastavím čtyři vteřiny, osvítím další kousek papíru a takto budu pokračovat až do osmi vteřin. Papír vyvolám a posoudím, jaký čas bude nejlepší.
A jak vypadá samotné vyvolávání? V podstatě potřebuju tři nádoby. Jednu s pozitivní vývojkou, druhou s vodou a třetí s ustalovačem. Po promítnutí fotografie ze zvětšováku vložím fotopapír do pozitivní vývojky, nechám ho tam minutu a půl, zatímco budu netrpělivě pozorovat, jak se fotografie vybarvuje. Pak ho rychle přendám do vody a poté se bude asi deset minut koupat v ustalovači.
Ve finále fotku přesunu do vany s vodou, kde ji nechám pořádně vyprat. Fotka je hotová – čeká ji už jenom sušička.
Zní to možná jednoduše, ale realita je jinde. Amatérsky jsem podcenila proužkovou zkoušku, pracovala jsem rychle, zkrátka jsem na všechno moc spěchala. A ono to nevyšlo. Fotky byly moc světlé.
Druhé rande v temné komoře nevyšlo úplně podle představ. Svůj protějšek ještě neznám dokonale, nevím, jak se bude v různých situacích chovat a ani přesně nevím, jak se mám chovat já, aby byl výsledek co nejlepší. Ale všechna poprvé mají svoje kouzlo – které se už nikdy nebude opakovat.
Intimní schůzka v temné komoře – zvětšování fotografií podruhé
Jsem ale holka tvrdohlavá a jednoduše se nevzdávám! Další den zavítám do temné komory sama. Dnes je to schůzka vyloženě intimní – jsem tu jen já, zvětšovák a ještě dostatečně velký balíček fotografických papírů. V potemnělé místnosti se o samotě necítím úplně komfortně, ale rychle si zvyknu, i když ty zvuky z venku znějí zlověstně.
Opakuju stejný postup jako včera, daleko větší důraz ale kladu na proužkovou zkoušku. Chvíli se s tím trápím, pak mám pocit, že už to vypadá docela obstojně. Začnu tedy slepě opakovat už zažitý postup. Když to vyšlo u jedné, vyjde to i u druhé – no ne? No… ne.
Zvládnu sice vyvolat celý film, z fotek mám opravdu až dětskou radost, ale pořád to není ono. Pro změnu jsou moc tmavé. „Černé jako bota…“ – jak řekla paní docentka. Někdy se prostě ani druhé rande tak úplně nevydaří.
Pokus – omyl, omyl, omyl
Žiju v instantním světě plném nul a jedniček. Chci všechno hned
a dokonale. Co se pokazí na začátku, to upravím na konci v počítači. Nemám trpělivost. Hodina je dlouho, dvě nekonečno a tři věčnost. Ale každá láska prý něco naučí…
Analog mi dovolil nahlédnout pod pokličku neplýtvání, poukázal na to, že kvantita neznamená kvalita. Podrazil mi nohy a zdůraznil, že na poprvé všechno vyjít nemusí. Ani na podruhé. Ani na potřetí. Trpělivost. Pokus – omyl. Omyl. Omyl. Takže ještě jeden pokus.
Nemám ráda první rande. Mám ale pocit, že analog – ta stará těžká krabička – bude láska na celý život. A ta vždycky začíná nějakým poprvé. „Sakra, vy tu máte nějakýho chlápka v trenýrkách!“ zírá na mě pan docent.
„No jo, to bylo tenkrát ráno, když…“ Ale to už sem nepatří.
