Jako milovníci fikčních světů jsme denně obklopováni množstvím příběhů vyprávěných na pokračování, ať už se jedná o literaturu, počítačové hry či dramatickou audiovizuální tvorbu. Pojem seriál si dnes většinou spojujeme především s těmi televizními počiny, ať už se jedná o sitcomy, minisérie nebo seriály s několika sériemi, které nám návazný a rozvětvený příběh vyprávějí v širokém časovém období několika let. Nicméně aniž bychom si to možná uvědomovali, seriály a seriálová vyprávění nejsou pouze záležitostí televize, která by do kin nezasáhla, ba právě naopak, dlouhodobě si drží dominantní postavení v kinech, co se týče návštěvnosti a komerčního úspěchu.
Filmový seriál a jeho vývoj
Důležité etapy ve kterých filmové seriály zažívají svůj největší rozkvět a úspěch, by se daly rozdělit na pět období. To první nastává v 10. letech, kdy byly filmové seriály hlavním nástrojem k tomu, jak lidi dostat do kin. Ačkoliv se seriály točily i ve Velké Británii nebo v Itálii, největší úspěch zaznamenaly v USA a Francii, o jejichž dobovém kontextu a důležitosti budu pojednávat níže.
Druhá etapa pak přichází v rozmezí 30. až 40. let, společně s popularitou komiksových dobrodružství. Už i tehdejší diváci si tak mohli do kina zajít na Supermana, Kapitána Ameriku nebo Batmana. Nicméně superhrdinové nebyli na plátně tím jediným tahákem. Velký úspěch zažívali také detektivky, sci-fi a dobrodružné žánry. Jednotlivé epizody byly tehdy většinou uváděné před hlavním programem, čili před tím, než byl promítán celovečerní film, měli diváci možnost zhlédnout epizodu s jejich oblíbeným hrdinou. Třetí vlna pak přichází v 80. letech, společně s rozmachem akčního filmu.
Tyto snímky pracují s polonávazným vyprávěním, jelikož každý jednotlivý film ze série vypráví samostatný příběh, nicméně těží ze stejné hlavní postavy, mnohdy i postav vedlejších, které se v návaznosti na úspěch prvního filmu objevují i v jeho pokračováních. Mají stejné vlastnosti, jisté skutečnosti se přenáší z předchozích dílů, nicméně v každém novém filmu zažívají nová dobrodružství, která se přímo nevážou na příběhy z filmů minulých. Typickým příkladem jsou například série jako Rocky, Rambo, Smrtonosná past, Smrtonosná zbraň, Sám doma nebo Indiana Jones.
Čtvrtá etapa se pak objevuje na začátku nového milénia. Začínají se adaptovat populární literární díla, jako například Pán prstenů nebo Harry Potter. A především začíná vznikat četné množství trilogií (které se kolikrát však dočkaly i vícero pokračování). Zmiňme například Piráty z Karibiku, Shrecka, Matrix, Bournea či nekonečné Rychle a zběsile.
Na etapu čtvrtou pak plynule navazuje etapa pátá, ve které se aktuálně nacházíme. Ta začíná roku 2008 s vydáním Iron Mana a příchodem Marvel Cinematic Universe. Tyto snímky sledují několik paralelních linií, jsou dlouhodobě plánované, figurují zde ,,marvelovské hvězdy”, které se v jednotlivých filmech navštěvují a společně sdílejí jeden filmový vesmír. A v návaznosti na tento způsob seriálového vyprávění se množství společností snaží Marvel následovat.
Dnešní filmová nabídka se tak skládá především z filmových seriálů různorodých typů. Při pohledu na žebříček nejnavštěvovanějších filmů za rok 2021 v USA je z top 10 celkem 9 filmů, které jsou buďto pokračováním série nebo jsou součástí filmového universa. A v tomto případě se tak nejedná o nic jiného, než o filmové seriály. Abychom ale pochopili, co stojí za jejich enormním úspěchem, musíme se vrátit zpátky na začátek.
Seriály let desátých v USA
Roku 1912 v Americe začal vycházet první americký filmový seriál na pokračování s názvem What happened to Mary. Abychom pochopili dobový kontext filmových projekcí, je nutné si uvědomit, že tehdy ještě v Americe nebyl etablovaný celovečerní film. Do kina se tehdy chodilo na různá pásma, která se skládala z vícera krátkometrážních snímků, různorodých žánrů. Příchod filmového seriálu tak znamenal jedinečnou příležitost, jak diváky pravidelně vracet do kina, jelikož v té době ještě nebylo tolik filmových hvězd, které by dokázaly návštěvnost utáhnout pouze na základě jejich jména na plakátě.
Zároveň k atraktivitě filmových seriálů přispělo i to, že jednotlivé epizody uváděné v kinech vycházely také jako novelizace v novinách. Divák si tedy ráno v novinách přečetl souhrn děje jedné epizody libovolného seriálu, načež se mohl rozhodnout, že by přesně tohle rád viděl tentýž večer na plátně. Intermedialita byla tak nedílnou součástí filmových seriálů, což lze pozorovat i dnes. Spousta superhrdinských filmů má vlastní videohry, komiksy vyprávěné podle filmů ale i televizní seriály, které rozvětvují dějové linky vedlejších postav z filmů.
V rozmezí let 1912-1915 v USA vychází nespočet seriálů o 12 až 22 epizodách a většina byla postavena na modelu jedné epizody týdně. Každá filmová společnost ročně vyprodukovala minimálně dva seriály, na každý půlrok jeden, a vytvářela si vlastní seriálové hvězdy. Nejznámější představitelkou jest Pearl White, která hrála v řadě populárních seriálů té doby. Nejčastějším námětem těchto seriálů byla dívka v ohrožení, kterou se od začátku první epizody až do té dvacáté druhé snaží někdo zabít. Seriály tak fungovaly na principu neustálého odkládání událostí, krkolomných zápletek a především šokujících cliffhangerů na konci jednotlivých epizod.
Tyto seriálové hvězdy však nikdy nepřesáhly seriály samé a jejich jména v samostatných filmech tolik nerezonovala. Což je opět něco, co nám dnešní dobu může připomenout. Úpadek filmových seriálů v USA pak nastává roku 1915, kdy se ukotvuje celovečerní film a výše zmíněná filmová pásma již postrádají na významu. Ze seriálů se tak na nějakou dobu stává pouze jakýsi doplněk k filmům celovečerním, které přebírají otěže nad návštěvností biografu.
Francouzské seriály desátých let a jejich odlišnost od USA
Tradice filmových seriálů ve Francii je pak odlišná od té americké. Filmové seriálové vyprávění je zde totiž velmi úzce vázáno na tradici toho literárního. Jelikož ve Francii byli velice populární autoři jako Alexandre Dumas, který byl se svými Třemi mušketýry skutečným mistrem vyprávění na pokračování, protože právě například Tři mušketýři vycházeli po kapitolách, nikoliv jako hotové romány, jak je známe dnes. Popularita tohoto stylu vyprávění se pak pochopitelně přenesla i na filmová plátna a největším zlomem se stal seriál Fantomas (1913-1914), který je adaptací stejnojmenné literární předlohy.
Další velkou odlišností bylo také to, že jednotlivé epizody byly uváděné jako samostatné filmy, čili to, že jste do kina zašli například na Fantomase IV a neviděli jste epizody předchozí, nijak neovlivnilo váš zážitek, jelikož jejich návaznost byla pouze částečná a nevyžadovala bezpodmínečnou znalost událostí z předchozích epizod k pochopení děje.
Nicméně i přes tuto odlišnou narativní tradici si francouzští tvůrci z Ameriky přebrali výše zmíněnou návaznost na dobový tisk. A narativní model Fantomase také nebyl tím jediným, který ve Francii dominoval. Jelikož neméně důležitý seriál Les Vampires (1915-1916) vyprávěl jeden souvislý příběh, který mnohem více vycházel a reagoval na události z předchozích epizod než právě Fantomas. Ve Francii tak v té době vycházely dva typy seriálového vyprávění. První byl tedy takzvaný polonávazný model (Fantomas) a druhý představoval model filmových románů (Les Vampires).
Hlavní odlišností od USA je ale to, že ve Francii mají seriály mnohem větší a prestižnější kulturní status díky své hodnotné estetice. Mnoho významných filmových tvůrců 30. let se k francouzským seriálům 10. let otevřeně hlásilo a uvádělo je jako hlavní zdroj inspirace. Z toho důvodu pak také vzniklo mnoho celovečerních adaptací právě těchto filmových seriálů. Což se o seriálech v USA říci nedá, byly totiž pokládány za esteticky nehodnotonou nízkou zábavu pro dělnickou třídu. A velký podíl na onom vysokém kulturním statusu mají samotní režiséři těchto filmových seriálů, protože se jedná o velké autorské režiséry jako například Abel Gance, Germaine Dulac nebo právě Louis Feuillade, na kterého ještě přijde řeč. To se s Amerikou nedá srovnávat, jelikož tehdejší seriáloví režiséři nikdy nevybočovali a nepřesáhli bublinu seriálové tvorby.
Tato nesmírně úspěšná a dodnes opěvovaná éra francouzského seriálu končí s nástupem dvacátých let a především koncem první světové války. Francie byla válkou zasažena mnohem více než USA a filmový trh utrpěl velké rány, Amerika převzala otěže a stala se nejmocnější filmovým monopolem. A jelikož v té době byl hlavním tahákem celovečerní film, Francie již svými seriály Americe konkurovat nemohla.
Louis Feuillade
Pokud se chceme bavit o vývoji filmových seriálů, a především jejich autorském otisku, jméno Louise Feuillade bude v rámci němé kinematografie pravděpodobně to nejdůležitější. Původním povolání žurnalista se roku 1905 dostal do filmové společnosti Guamont, která byla v té době společně se společností Pathé Fréres tou největší ve Francii. Tam Feuillade začal psát filmové scénáře a zanedlouho se dostal i k režii, u které už zůstal, drtivou většinu scénářů si ale nadále psal dál. Zároveň se pak v pozdějších letech stal i uměleckým ředitelem celé společnosti, kde působil až do roku 1918.
Během jeho gaumontského tažení natočil nespočet snímků, celkově se pak k jeho jménu připisuje něco kolem 600 filmů, většinou krátkometrážního rázu. Jeho tvůrčí produktivita a především žánrová pestrobarevnost je dodnes fascinující. Nejdříve točil série, které byly v první polovině nultých let minulého století díky Meliésovi velmi populární, od nich se následně přesunul ke komedii, nebál se však ani historických či realistických témat. Nejvíce se však divákům vryl do paměti právě díky kriminálním seriálům ze zločineckého prostředí, které lze považovat za předchůdce thrillerového žánru, který pak později nejvíce zpopularizoval Alfred Hitchcock.
Svůj cit pro seriálové vyprávění si Feuillade nejdříve vyzkoušel u komediálních skečů, ve kterých bylo hlavní postavou dítě Bebé. Takových komediálních cyklů natočil nespočet, než se tedy přiklonil k oněm slavných seriálům z kriminálního prostředí.
Takovou svatou trojici, která je v souvislosti s Feuilladem a jeho krimiseriály nejčastěji spojována, tvoří již zmiňovaný Fantomas, Les Vampires a Judex. Ačkoliv všechny vypráví o zločineckém prostředí a boji proti němu, každý z nich je od těch dalších lehce odlišný a originální. Všechny ale nesou jasný stylistický a estetický rukopis.
Feuillade u těchto seriálů využívá dlouhých a pečlivě inscenovaných statických záběrů. S herci scény dlouho zkoušel předem, což tehdy nebývalo zvykem. Zbytečně nestříhal do velkých detailů k upozornění na důležitou věc, namísto toho tuto skutečnost divákovi sdělil v onom dlouhém záběru vcelku. Z tohoto pohledu jsou jeho vyjadřovací prostředky dodnes fascinující a jeho inscenace herců v prostoru je takřka učebnicová. A o to víc když víme, že tyto snímky jsou plné akce, kterou si většinou pojíme se zběsilými střihy. Nicméně Feuillade dokázal tyto akční scény udělal strhující a napínavé v dlouhých a statických záběrech.
Les Vampires
Pokud vás tedy fascinující svět filmových seriálů desátých let uchvátil, a chcete probírané kousky vidět, nejlepší bude začít právě u zmiňovaných Les Vampires, které má na svědomí Louis Feuillade. Proč? Jednak je to z praktických důvodů, jelikož jsou digitálně restaurované a lehce dostupné. Mnoho seriálů z té doby takové štěstí nemělo, protože drtivá většina je nekompletní nebo nedochovaná vůbec. Další výhodou může být i nepravidelná stopáž, jelikož snímky se pohybují svou délkou od 20 až do 60 minut. Úvodní epizody jsou kratší, což je pro diváky kteří s němým filmem moc zkušeností nemají více než vstřícné, než si na odlišný styl vyjadřování zvyknou. Celkově je epizod 10, které dohromady čítají 417 minut. A na co se v nich tedy můžete těšit?
Příběh se točí okolo zločinecké organizace, která si říká Vampýři. Ovládají francouzské podsvětí, vraždí, loupí a tahají za nitky společnosti. Na jejich stopě je však investigativní novinář Phillipe Guerande, který se vzápětí stává nepřítelem Vampýrů číslo jedna. Phillipe si následně svým konáním vytváří velké množství nepřátel, s kterými není radno si zahrávat.
Není tak nouze o množství akčních honiček, šílených zvratů, převleků a šokujících odhalení. Mnohdy vás také překvapí, jak moc je seriál morbidní. Lidé se vyhazují z okna vlaku, aby si pak následně někdo vedle kolejí tuto mrtvolu odnesl domů, vraždí se pomocí otráveného prstenu, zabíjí se otráveným perem, dávají se bomby do cylindrů a tímto výčet nekončí.
Seriál je fascinující především pro svou narativní složku, která nevyužívá krkolomných cliffhangerů na konci jednotlivých epizod. Na konci každé epizody je zápletka dořešena, ale dané události mají přesah do dalšího dění. Způsob narace je na svou dobu neotřelý a i dnes působí svěže, ačkoliv mnohé zvraty jsou překrásně bizarní. A jelikož je hlavním padouchem organizace, nikoliv jednotlivec, v každé epizodě se tak setkáte s novými a smrtelnými Vampýry.
Strhující je samozřejmě i formální a stylistická stránka. Jak už bylo řečeno, Feuillade byl mistr inscenování v prostoru, což je zde krásně vidět. Hned u první epizody při scénách s tajnými chodbami v domě, do kterého přijel Phillipe vyšetřovat, budete žasnout nad originalitou a vynalézavostí. Ačkoliv je seriál fikční, je nasnímán opravdovým způsobem a velice věrně zachycuje tehdejší prostředí. Obrazová stránka využívá virážování, čili pokud je zrovna noc, obraz je zbarvený do modra nebo třeba zelený při denních exteriérech. Dlouhé statické záběry, precizní a tajemná mizanscéna a explicitní herectví v mnohém předběhly svou dobu. Není proto překvapením, že seriál pro jeho estetické kvality obdivovala francouzská avantgarda a surrealisté.
Seriálu byla v době vydání vyčítána glorifikace násilí a především kriminálního života, nicméně i přes to si získal kultovní status. Především hlavní Vampýrka nesoucí jméno Irma Vep, je jedna z nejkultovnějších postav dějin filmu. Tato postava je také pokládána za předobraz filmových femme fatale, jelikož Phillipa svádí s nečestnými úmysly. Ztvárnila ji famózní Musidora, která se následně stala velkou francouzskou hvězdou.
Feuillade tento seriál natočil v návaznosti na úspěch Fantomase, poté co se vrátil z první světové války. Jeho válečná zkušenost se pak promítla do temnosti a krutosti Vampýrů. Roku 1916 pak natočil svůj další velký seriál s názvem Judex, v jehož centru stojí amatérský detektiv vyšetřující zločiny.
Doufám, že vás tento článek nalákal k sledování Les Vampires či jiných seriálů, jelikož po jejich zhlédnutí a znalosti dobového kontextu si uvědomíte, že desátá léta mají s dnešní dobou z hlediska kinematografie a jejich fenoménů mnohé společného a kinematografie se v určitém ohledu odehrává v cyklech, které se v jistém ohledu opakují.
