Když adventní pošmourno podzimu nestačí, přidají se kapela post-hudba a trio Kittchen. Připraveni na lavinový příval melancholie? Bude stát za to.
Obrnění vínem proti úzkosti vcházíme do potemnělého a příjemně plného sálu Paláce Akropolis. Jedna žárovka, dva týpci v černém, jedna písnička za druhou bez zbytečných slov a gest. To je post-hudba – Dominik Zezula a Tomáš Havlen.
Jenom tohle stačí, aby se do nás zabodávala slova jejich písniček a ozvěna z nich v nás zůstala až do rána. O čem že to vlastně zpívají? „Nedávno jsem se bavil s jedním Švédem a říkám mu, že dělám písničky a že jedna se jmenuje Gramatika švédštiny. Vytřeštil na mě oči a zeptal se, jestli český indie kapely fakt píšou písničky o gramatice švédského jazyka. Řekl jsem, že jasně. Ale tahle písnička je prostě o lásce. Jako všechny ostatní,“ vypráví Dominik a začíná vzpomínat na Svitavy, kde vyrůstal.
Když padalo listí, psali jsme si každej den
o moderním umění, o divadelních hrách
a filmech, co chtěli jsme vidět.
(…)
A pak mi bušilo srdce pod javorem
ve starý zahradě ve Svitavách
Post-hudba se znovuzrodila letos na konci března. Kluci přišli s albem Není se na co těšit, které křtili (a zapomněli pokřtít) v Café V Lese. Z něj dneska večer zazní nejvíc písniček. Nezanevřou ale ani na starší věci. Třeba Remorkéry, při kterých nás pořád děsí, jak lidi stárnou, snídají kafe a k obědu jdou pít. Nebo Skořápky.
Bylo a nebylo
Všechno už vidím matně
Točím se dokola
Vsadím se o kilo
Že až mi bude špatně
Zase ti zavolám
Nezvedej to
Hlasivky si nakonec vyřveme, když umírá Letná a těch devět minut je možná naléhavějších, než by bylo třeba…
Není mi dobře!!!
A nechci se o tom bavit!!!
Seru na to!!!
Miluju tě!!!
Smrt Letný.
Pak přichází devátá večerní, a protože všechno vychází na minutu přesně, přídavku se nedočkáme. „Děkujeme, mrr, mrr, čas se naplnil.“
To už minimalistickou scénu post-hudby rozbíjejí videomappingy, nastupuje Jakub König alias Kittchen maskovaný v černé čepici pro kuchaře, kopřivnický rodák Tomáš Neuwerth a český producent Aid Kid a začínají hrát někdy ubíjející, táhlé, pomalé písničky.
Krok za krokem se vzdalujeme
Od toho, co nechali jsme za sebou
Naše milostný dopisy, naše nedopitý čaje, naše hypotéky
Co si ty věci bez nás počnou
Jakuba Königa můžete znát i z osmnáctičlenného hudebního kolektivu Zvíře jménem Podzim. Taky maluje a kreslí – vydal knížku komiksů, která se jmenuje stejně – Zvíře jménem Podzim. A jeho malby dokreslují i atmosféru koncertu.
Bejt znova zamilovaný
To je tak hezký
Všechny ty nefalšovaný chutě
A vůně
A dotyky
Ačkoliv se celým večerem táhne melancholie, do depresí nikdo v sále neupadá. Dokonce se přistihneme, že tančíme, zavíráme oči, kýváme hlavou a užíváme si každý další potemnělý tón. V deset večer to ale všechno končí a jsme odeslaní do náruče hladového města.
Pod Prahou, pod Prahou, kterou znáš
Je ještě jiná, větší
Trochu špinavá, trochu popraskaná
Trochu zaprášenější
Jako by nás poslední dvě hodiny, které jsme strávili v přítmí zdejšího sálu, měly rozebrat a pak – snad – zase složit dohromady. Dostaneme ledovou facku prosincové noci, ale do sluchátek na dobrou noc nám stejně zase hraje, jak si pustíme ticho a jdeme se projít a cesta se klikatí a že srdce by chtělo, ale hlava se bojí a my jdeme domů první, ale stejně je pozdě.
A co dál? „Zbejvá se neposrat, bouřka se blíží.“ A to je paradoxně ta nejveselejší písnička, kterou jsem dneska slyšela. „Je čas se rozloučit, je čas si zamávat.“ Dobrou noc. A krásné sny. Zítřejší budík bude bolet.
