- Reklama -

Tomáš Klus, kluk s kytarou hrající holkám zamilované písničky o čtyřech akordech, už dávno není kluk s kytarou. Je to táta, manžel a kytaru vyměnil za filharmonii. Klusymfonií zakončil své koncertní turné v pražské O2 areně. A i na ten klus došlo. Ale o tom až později.

„Konečně si můžu zahrát s muzikantama,“ prohlásil elegán v modrém saku a – dokonce – v botách. „Obdivuju jejich odvahu jít do toho s někým, kdo neumí noty, houslový klíč píše zásadně obráceně a jeho písničky mají v průměru 3,5 akordu.“ Tuto výzvu přijala Janáčkova filharmonie Ostrava. A odvedla skvělou práci. 

O nové slušivé kabáty Tomášových písniček se postaral Jan Lstibůrek. Na deskách Cesta do záhudby, Hlavní uzávěr splínu a Racek jsem vyrůstala. Ty nové sice znám, ale neposlouchám. A o to víc mě mrzelo, že celý koncert byl postavený právě na novějších skladbách. Ale začal dobře – písní Markétce, kterou jsem do teď považovala za jakousi milostnou baladu. Tomáš ale zvážněl: „Je to vzkaz mé sestře. Její smrt – moje první konfrontace s pomíjivostí – byla také prvním impulsem, abych se vydal hledat bájný Novalisův modrý květ.“ Ze starších písní zazněl ještě Trigorin z desky Racek – dle mého nejpovedenější píseň večera. 

Po vážnějším začátku si Tomáš rozepnul sako, „já vím, že se to nedělá,“ a přešel k písním, které mi už tolik neříkají. I když musím uznat, že to, co s nimi filharmonie „provedla“, jim rozhodně prospělo. A i to, že párkrát spletl text, vůbec nevadilo, protože nejenom jeho dlouholetý hudební parťák Jiří Kučerovský, ale i filharmonie s ním byla dokonale sehraná.

Koncert trval přes dvě hodiny, Tomášovým příznivcům se ze sálu ale příliš nechtělo. Nadšeně vítali i jeho (občas nadbytečné) „kázání“ o životě, o tom, jak bychom spolu měli mluvit a odpouštět si i o klimatických změnách. 

I když všechno bylo už z povahy věci o něco formálnější než na Tomášových obvyklých koncertech, ani tady nezanevřel na oblíbené improvizace a haptické vjemy mezi (a s) diváky. „Můžu se tu posadit? Říkám si, že by si to měli trochu naladit. Dělám si srandu, mám tu super bandu.“ A tak se to nesympatické formálno dost rychle proměnilo ve spontánní otevřenost. Ta nakonec vygradovala, když jedna slečna při závěrečném dlouhotrvajícím standing ovation došla až k pódiu, aby poprosila o zahrání songu Marie. „Jako vážně? Fakt to chcete kazit touhle písničkou?“ znejistil Klus, zatímco si několik houslistek sundalo boty. „No tak jo,“ svolil nakonec, boty odhodil taky a seskočil z pódia. Marie se pak stala hrou na honěnou, kdy Klus klusal a pelášil, aby slečně utekl. 

A to by mohl být konec. Hudebníci ale ještě pokřtili novou desku Klusymfonie. A to manšestrovými knoflíčky, žádné šampaňské. „Děkujeme vám! A pakliže se vám naše vystoupení líbilo, tak je to vaše vina! Tak už netleskejte, vždyť jsem drsňák…“ 

Tomáš Klus @ O2 arena, Praha