Od začátku května až do 15. července máme v pražské Ville Pellé možnost zhlédnout výstavu děl Malý Mikuláš a jiné… jednoho z nejvýznamnějších francouzských kreslířů a karikaturistů.
Jean-Jaques Sempé se proslavil svými kreslenými seriály pro časopisy jako Paris Match, obálkami pro The New Yorker a v neposlední řadě vdechl život postavám z příběhů Malého Mikuláše, které baví děti i dospělé už přes padesát let.
V přízemí vily nalezneme zhruba čtyřicet obálek zmíněného The New Yorkeru a některé komiksové kresbičky či výběry z alb Sempého ilustrací. Návštěvníci, kteří autora znají pouze díky jeho přínosu pro Mikulášovy patálie, budou mile překvapeni, že autorova umělecká orientace rozhodně není jednostranná. A to i přesto, že v jednom z doplňujících textů k výstavě je jeho citace pojednávající o nedostatku inspirace. Sempé tvrdí, že měl období, kdy nedokázal nic nakreslit i po dobu několika týdnů, přestože motivů bylo všude dost. Žádný se však nezdál dost vhodný a i když vzhledem k termínu odevzdání do časopisů něco stvořit musel, nebyl později schopen uvěřit faktu, že zásluhy za tak – dle jeho názoru – nekvalitní práci jsou připisovány právě jemu.
Co se týče motivů ilustrací, jedná se převážně o lidi, a to se vším všudy. Tužby, charaktery, mezilidské vztahy. Ilustrace dvou pánů, kteří obývají čtvrti různého typu (luxusní, plné mrakodrapů versus skromné satelitní městečko) jasně vypovídá o faktu, že všichni chceme to, co nemáme.
Každopádně Sempého práce ohromují neuvěřitelnou výstižností. Chodíte po místnosti a říkáte si „To by mě vlastně taky napadlo…“ Někdy se pobaveně ušklíbnete, jindy má ilustrace takovou moc, že vás skutečně nahlas rozesměje, protože danou situaci vystihuje naprosto přesně. Ne všechna vystavená díla však mají za účel návštěvníka výstavy vyloženě pobavit. Na světě jsou dvě města, která Sempé miluje a poskytují mu největší inspiraci; je to nespoutaná Paříž a New York, který nikdy nespí… například ilustrace černošské holčičky skákající přes švihadlo v nehostinně vyhlížející „betonové džungli“ člověka dokáže opravdu dojmout. Autor velmi dobře rozumí lidem. Některé kresby jsou provázeny komentářem, jiné jsou bez popisu a mluví čistě samy za sebe. A to stačí.
Zeď podél schodů je dekorována vtipnými projekcemi Mikuláše a jeho kamarádů – ty napovídají, že první patro bude právě těmto hrdinům věnováno. K nahlédnutí jsou zde knihy příběhů od prvního do posledního vydání Mikulášových patálií – Sváteční oběd, Návrat z prázdnin, Polívka nemá rád zmrzlinu…
Postavy z těchto knih jsou nezapomenutelné. Největší prostor samozřejmě patří postavám ze školy. Dohlížiteli Polívkovi. Nejlepšímu kamarádu Vendelínovi. Siláku Albínovi, s nímž není radno si začínat, protože když se naštve, umí dávat pořádné rány do nosu. Nafoukanému Augustýnovi, jehož tatínek je děsně bohatý a koupí mu, na co si vzpomene. Kryšpínovi, který je sice vždycky poslední ze třídy, ale má senzační žluté kolo a trénuje na Tour de France. Celestýnovi, který je ale šprt a mazánek paní učitelky. A dalším hlavním původcům laskavého humoru. Právě na kresbách dětí se nejvíce projevuje podivuhodná geometrie kreseb – spousta maličkých postav v obrovském prostoru. Tento styl lze pozorovat na většině Sempého prací. Může evokovat pocit, že autor nahlíží na lidi jako na malé a bezmocné bytosti. On sám to ale okomentoval: „Mé postavy nejsou mrňavé. To svět je veliký.“ A na to bychom těžko hledali protiargument.
Popisky pod každou kresbou jsou ve třech jazycích – v češtině, angličtině a francouzštině. Návštěvník má tak možnost porovnat například jména, která se ve většině případů výrazně liší (např. Kryšpín – Matthew – Clotaire) a má tak šanci uvědomit si náročnou práci překladatelů – v našem případě Tamary Sýkorové–Řezáčové, která se s precizností věnovala každému Mikulášovu příběhu.
Třetí patro je částečně věnováno časopisům, do kterých Sempé přispíval (do některých, jako v případě Paris Match, stále přispívá) ve formě ilustrovaných vtipů. Máte tak možnost vzít do ruky cizojazyčný magazín a cítit se jako Pařížan, který se po ránu zastaví v trafice a u kávy na Montmartru se usmívá nad Sempého smyslem pro detail. Kromě magazínů je zde také koutek pro děti – pokud máte chuť se na delší dobu zastavit u obálek New Yorkeru a máte po boku neposedné dítko, nahoře ho zabaví projekce animovaných filmů na motivy Malého Mikuláše, omalovánky s motivy Mikulášových spolužáků či dokonce psací stroje, kde hlavičky papírů vybízejí k popsání největšího průšvihu, který jste zažili.
Jako člověk, kterého Mikulášovy patálie provázely celé dětství, jsem nadšená ze zmapování Sempého života pomocí jeho děl. Na milovníka kvalitních ilustrací i laického návštěvníka výstava působí jako vřelé objetí. Lze dodat pouze jediné: Jeane–Jacquesi, děkujeme. Děkujeme moc!
