Páternosterem až na střechu Lucerny! Čtvrté patro – vystupte. Přichází černá hodinka a půl s kapelou Zrní. Pražský hrad se koupe v červáncích, pivo v dlaních, vítr jemně fouká, sluníčko zapadá. Romantika.
Jsme ale vůbec na střeše? Připadám si tu spíš jako ve „střechovém obýváku“. Stage tvoří koberec a lampičky a stovka svíček. Zpěvák Jan Unger si sundává boty, směje se, že ještě čekáme na kytaristu, protože si odskočil na záchod – což vskutku neotřele zahajuje koncert – a pak už páni muzikanti vysílají do vzduchu první zrnka hudby.
„A tuhle písničku věnujeme zacházejícímu slunci, protože jsme romantický kluci,“ usmívá se zpěvák. Nejenom my – posluchači, ale i písně kapely Zrní se na střeše Lucerny cítí jako doma. Mám dokonce pocit, že tu musely vzniknout. „Venku zapadá daleko slunce / okna sou vyflákaný v tomhle baráku / tři patra, pelech dole, nahoře záchod všude / vyteklý svíčky…“ zpívá se v songu Igor Pelech, nasvícené tváře mžourají do zapadajícího slunce a svíčky opravdu začínají téct… Robotická ruka bagru zase v dálce tančí na slova písně Silnice od ní: „Některé domy ustupují strojům / některé mraky se rozplynou a nic.“
Kromě svíček a barevných světýlek na scéně neonově září i silueta postavy s červeným srdcem. „Tento večer zahajuje sérii koncertů, které odehrajeme na místech spojených s Václavem Havlem. Od sametové revoluce totiž uplyne 30 let,“ vysvětluje frontman.
Při písních jako Pokraj nebo Když se ztratíš nám je líto, že nemůžeme tancovat – asi bychom střechu mohli rozdupat. Celý playlist kluci dobře sestavili – pomalejší písničky (které rozhodně převažují už z povahy kapely) se střídají s rychlejšími a ve výběru se neomezili jenom na nejnovější alba Spící a Jiskřící, ale zaznívají i oblíbené songy z ostatních desek.
A i když nejsem rosnička, rozhodně nesmím opomenout, že počasí kluci objednali víc než skvělé. Ve vzduchu visí jaro a koncertuje nejenom kapela, ale i západ slunce, svítící měsíc, hvězdy a tma. Kdyby pršelo, bouřily blesky a fičel vítr, jistě by to taky mělo svoji poetiku, nehrálo by jim to ale moc do karet.
Blíží se přání na dobrou noc a s ním pomalejší songy Do vody a Dva. Elektřina kolabuje, přichází černočerná chvíle. Kapela ale nezastavuje, zpívá a hraje nehledě na naprostou tmu, kterou rozbíjejí jen plamínky svíček a celé střecha Lucerny si pobrukuje s nimi. „Vím jenom, že jsme my dva, spolu se držíme a držet se budeme…“ Potutelně se usmívám a říkám si, že když občas vypadne proud, je to to nejlepší, co se může stát. Páternosterem zpátky do svítícího ruchu velkoměsta. Přízemí – vystupte.
