Letnice: Nečekaná návštěva v pokojné vesnici

57

Jak to dopadne, když do zapadlé vesnice, kde lidé chodí bez mrknutí oka po vodě, mluví se sochami a kámen se v něm štípe pomocí kouzelné píšťalky, vpadne nové století se svou snahou všemu dát ten správný řád? Co se stane, pokud se potká pintlich akurátní ambiciózní mladý úředník, který zastupuje zájmy velké Rakousko-uherské říše se světákem a mužem mrtvým, ale opět vzkříšeným, který se navrací do svého zapadlého rodiště? Může ještě dnešní čtenáře zaujmout téma přelomu 19. století do dlouhého století dvacátého? Tak přesně tyto otázky vám zodpoví literární debut Miroslava Hlauča. V knize během jednoho týdne zbývajícího do Letnic se toho totiž v malé vesnici Svatý Jiří uděje víc než za celou dobu její historie a nová doba vkročí nakonec i sem.

Na začátku knihy se ocitáme v zapadlé vesnici jménem Svatý Jiří a hledíme na ni očima místního faráře Metoděje třiadvacátého. Zvláštní jméno je první z podivností, se kterou se na stránkách knihy setkáváme. Ve vesnici je totiž zvykem, že každý místní farář pro symbolické pokračování úřadu přebírá jméno Metoděj a číslo určuje kolikátým je v pořadí od dob toho prvního. Farář je postava, která ve vesnici podrobně zaznamenává každou odchylku. Zprvu jako příchozí zaznamenával všechny zvláštnosti místních – od chození po vodě, mluvení se sochami, zázraků jako lámání kamene pomocí píšťalky, chytání ryb na říkanky – a to nejsme u konce výčtu všech božích zázraků, kterým toto místo oplývá. Časem si však na tyto zvláštnosti zvykne a rád o vesnici prohlašuje, že je poslední místem, kde Bůh skutečně přebývá. Později zapisuje pro nezainteresovaného pozorovatele naopak zcela běžné věci, jako je třeba to, že si stará obyvatelka vesnice při přechodu rybníka smáčela boty. Jak se v dalších větách ukazuje, jde o neklamné znaky přicházející velké změny.

Vesnice si pokojně žije svým svérázným způsobem života a její klid jen jednou za dva roky naruší návštěva notáře z vedlejšího města, který má za úkol opsat místní matriku. I když ze zvyku místních nepoužívat  jméno opakovaně, pokud je jeho nositel stále mezi živými, mu jde hlava kolem, když jeho následkem si v matrice čte jména jako Oddyseus, Hermés nebo třeba Mojžíš. Vesnici z jeho strany nehrozí žádné nebezpečí, protože zdejší horské klima miluje a snadno se nechá opít místní pálenkou. Jenže jak se říká: přílišný klid věští velké nebezpečí, chystá se i na tuto vesnici zdánlivá katastrofa v podobě příjezdu mladého notáře, který se tak snadno obalamutit místními nenechá. Je velkým zastáncem pokroku a německého přísného řádu, který kromě vesnice Svatého Jiří už ovládl celou Rakousko-uherskou říši. Jako na zavolanou se ale přesně v tu chvíli ve vesnici zjevuje údajně mrtvý občan vesnice Oddysseus Pastýř. Díky jeho obeznámenosti se světem líných řek, jak Hlaučko pojmenovává všechen okolní prostor mimo vesnici Svatého Jiří, se zdá být ideálním odvratitelem hrozící katastrofy. Jako správný hrdina se Oddysses nejprve zdráhá svůj úkol přijmout, když se ale setkává s Julií, která je schovankyní jeho bratra Tomáše, je definitivně rozhodnut. A tak začíná velká příprava vesničanů na chystanou notářskou návštěvu. To nejdůležitější je naučit vesničany rozlišovat mezi tím, co je ve světě pokroku považováno za zázrak a co se naopak se považuje za řádné a normální jednání. Svérázní vesničané se tak snadno ale změnám nehodlají přizpůsobit a tak nezbývá, než sáhnout po kompromisu. Když nejde změna úplná, je ji třeba alespoň předstírat. Jak celá tato situace dopadne, se nehodí prozrazovat, aby případní čtenáři nebyli ochuzeni o čtenářský zážitek z absurdních a pikantních momentů, které povedou k rozuzlení zdánlivě prekérní situace. Pouze prozradím, že svoji roli sehrají andělé, ukradený poklad, magické houbičky a také láska. 

Vedle hlavního příběhu o osudu vesnice se paralelně odvíjí příběh milostného trojúhelníku. Jejími protagonisty jsou schovnkyně Júlie, Oddysus a Juliin opatrovník Oddysseův bratr Tomáš. Zatímco se Tomáš marně několik let pokouší posunout svůj vztah s Julií z opatrovnictví do partnerství, jeho navrátivší bratr Juliinu lásku získává okamžitě a bez vlastního přičinění. Oba protagonisty spojuje to, že jsou znalí života v údolí líných řek a nemilují poprvé. Příběhy jejich minulých lásek se čtenáři odkrývají v retrospektivních vzpomínkách. 

Knihu lze chápat hned několika možnými pohledy. Na jedné straně je oddechovým čtením se sérií groteskní a fantaskních příhod, které se dějí jenom v zaostalém světě. Jenom ve světě bez civilizace si mohou každou neděli ráno na návsi vedle sebe hrát vlčata a děti. Zde se nabízí druhý možný způsob chápání, a to jako kritika pokroku a civilizace. Tento pohled ale narušuje fakt, že se nakonec svět zaostalý, i ten pokrokový, propojí a zdrojem komičnosti je právě způsob, jakým se ono propojování děje. Knihu je také možné vnímat jako příběh lásky, která je vždy jiná než chceme, a nelze vynutit. Právě díky mnohosti vrstev, kterými lze na knihu pohlížet, se Hlaučo řadí způsobem psaní k moderním autorům. I když postmodernita už možná trochu vyšla z módy. 

Co se dá Hlaučovi vytknout v souvislosti s protagonisty, je nestejný prostor, který jim na stránkách knihy věnuje. Samozřejmě, že vedlejší postavy vždy budou popsány detailněji, přesto se nelze ubránit tomu, že zejména vesničani, o jejichž záchranu v knize jde, jsou vylíčeni hodně ploše. Jejich konání se scvrkává na pár výstupů, kde je sledujeme očima jiných postav a nikdy se na děj nepodíváme jejich očima. Jsou spíše pasivně vlečeni, jako postavy, které ději přidávají jeho magičnost, ale nemají prostor aktivně děj formovat. Naopak postavy hlavní mají dokonale propracovanou psychologii a dozvídáme se veškeré motivy jejich jednání, stejně jako máme možnost vstupovat do děje skrze jejich aktivní konání a pohled. 

Po jazykové stránce je kniha přístupná nejširšímu spektru čtenářů. Jazyk je volený neutrální a na občasná německá slova a věty na něm není nic zvláštního. Pro ty, kteří německy neumí, jsou všechna slova a věty bezprostředně přeloženy vždy v poznámkách na konci každé stránky. Celé vyprávění se odvíjí v er formě, až na vnitřní myšlenky postav a dialogy. Co snad může některé čtenáře odradit, je rozsáhlost celého díla. Kniha má totiž skoro 400 stran. Místy ztrácí na tempu, kterým se vyprávění ubírá, když se jazyk snaží přesně popsat zrovna se odehrávající scenérii. Jako jiná díla magického realismu je celá kniha něco mezi pohádkou a románem. Přítomno je téměř černobíle rozdělení na dobro a zlo, kdy zlo je personifikovaná civilizace. Zlo zde není po zásluze potrestáno, ale zesměšněno, a vše nakonec téměř pro všechny postavy skončí šťastně.

PŘEHLED RECENZE
Příběh
8
Práce s jazykem
6
Originalita
9
kniha-letniceKniha Letnice je příklad toho, že i Češi jsou schopni napsat dobrou knihu v žánru magického realismu. Miroslav Hlaučo si pro svůj literární debut vybral téma, které nepatří mezi současné trendy a tak svoje čtenáře bude dost možná sbírat spíše po jednotlivcích než po tuctech. Střet doby zastaralé s modernitou není téma, o které by dnešní čeští čtenáři měli velký zájem, přesto kniha dokáže čtenářům nabídnout řadu důvodů, proč po ní stojí za to sáhnout. Hlaučo je autor, který sází na důmyslnou psychologii postav, která se mu na stránkách knih daří velmi mistrně vystavět. Sem tam si dovoluje poznámky týkající se genderového rozdělení, které mohou působit trochu zastarale, ale nejde o žádné dogmatické názory, kvůli kterým by se citlivější čtenáři měli cítit dotčeni. Naopak díky převládající humornosti vyprávění, absurdnosti mnoha scén a mísení reality s magičností se vám kniha bude číst lehce a s úsměvem na rtech.