V sedmadvacátých knižních tipech vám přinášíme jedenáct knih, které vám zajistí zábavu během dlouhých podzimních a zimních večerů. Najdete zde sbírku povídek, severské kriminálky, příběh pro milovníky koček, fantasy ze sekce young adult i díla českých autorů.
PETER NEWMAN: TULÁK
Vizuálně lákavá obálka Tuláka vás vítá ve světě, který už prošel svojí apokalypsou. Vládnoucí bytosti byly svrženy, na jejich místo nastoupila temnota, která sem prosákla z jiného světa. Lidé otročí a rvou se o skývu chleba, všude vládne chudoba a strach a je nebezpečné otočit se k někomu zády. Tulák mlčky putuje potemnělou krajinou, setkává se s mnohými lidmi a tiše střeží obrovské tajemství. A když říkám tiše, berte mě vážně. Hlavní postava vám toho moc nepoví. Mluví všichni okolo, když zrovna neumírají v bolestech. Kdo je tajemný cizinec, jaké nebezpečí mu hrozí a proč by před ním měli všichni utíkat, se dozvíte na stránkách knihy.
Z knihy je cítit, že je autorovou prvotinou kvůli nedostatku pořádné soudržnosti. Scény jsou působivé, násilí je věrohodné, ani němá postava ničemu neškodí. Jen tu chybí nějaké pojítko, co chaotický děj splete dohromady. Tenhle fakt nic nemění na tom, že si knihu užije každý zapálený fanoušek fantasy, sci-fi i jejich podařeného mixu.
SIRI PETTERSENOVÁ: ÓDINOVO DÍTĚ
Hlavní hrdinkou knihy je Hirka. Není kouzelnice, jediné osiřelé dítě nebo vyvolená bohy. Má problém. Chybí jí to, co by z ní v jejím světě udělalo plnohodnotnou bytost. Je Ódinovo dítě. Už samotný název napovídá, že autorka čerpala svoji inspiraci ze severské mytologie (jak to mají všichni v poslední době rádi) a vyplodila fantastický příběh, kterému nechybí ani milostná zápletka. Problém může nastat u čtenářů, co nevládnou tak bohatou fantazií. Autorka totiž operuje s mnoha cizími slovy, svébytnou magií a historií světa, kterou moc blíže nevysvětluje. Nečekejte tedy Tolkienovské mapy, slovníky a obsáhlá pojednání, která vám pomůžou zjistit, “co se tady proboha děje…” Budete se s tím muset popasovat sami. Když na to najdete odvahu, projedete více než čtyři sta stran v průběhu několika dní a budete je hltat.
Musím pochválit nakladatelství Host za krásný a kontroverzní přebal knihy s useknutým ocáskem. Když ji vidíte vystavenou na poličce, rozhodně vás zaujme.
PAVEL SKOPAL: FILMOVÁ KULTURA SEVERNÍHO TROJÚHELNÍKU
Kniha jak dělaná pro fajnšmejkry se široce zabývá filmovou kulturou na území českých zemí, Polska a východního Německa od konce druhé světové války do roku 1970. Zabývá se vlivem sovětského vzoru na lokální kinematografii. Kniha je rozdělena na několik částí – první se zabývá koprodukcí uvedených zemí, druhá srovnává jejich kulturní politiku a třetí přibližuje filmovou kulturu v Brně, Poznani a Lipsku.
Jestli chcete rozvíjet své znalosti na poli kinematografie nebo jen historie naší země, přináší Pavel Skopal zajímavý úhel pohledu na tehdejší události. Text doprovází také dobové fotografie a grafy, které pomáhají orientaci v rozebírané problematice. Jedná se rozhodně o odbornější literaturu na akademické úrovni, přesto by neměla odradit laičtějšího čtenáře, protože je napsaná velmi čtivě.
INGRID DESJOURSOVÁ – JEJÍ ŽIVOT V OČÍCH PANENKY
Potížista, cynik a mizogyn Marc je po vážné autonehodě přidělen k mravnostní policii. Při vyšetřování jednoho případu se setká s jemnou dívkou Barbarou, jež pečuje o svou slepou matku. Zasvětila život nerudné, zahořklé ženě, která jí oplácí jen výčitkami a nadávkami. Jedinou útěchou je pro ni sbírka panenek. Už brzy si půjde koupit vysněný nový kousek, překrásnou porcelánovou panenku jménem Sweet Doriane.
Marca vyvádí Barbařin bezelstný pohled z míry. Její křehkost ho dojímá a zasáhne natolik, že je znovu schopen uvěřit v budoucnost. Zároveň je však přesvědčen, že Barbara je chybějícím kouskem skládanky, figurkou, kterou musí manipulovat, aby odhalil psychopata, jemuž je na stopě.
Ingrid Desjourosová čtenářům naservírovala vynikající sondu do duše psychicky narušeného člověka. Manipuluje nejen s postavami, ale i se samotným čtenářem a překvapí vás, jak lehce si dokážete oblíbit člověka, který je ve svém nitru zrůda. A možná se budete nějaký čas vyhýbat panenkám…
MICHAL PŘIBÁŇ – VŠECHNO JE JENOM DVAKRÁT
Novinář Pavel Klimeš se na prahu středního věku rozvádí, ztrácí rodiče a snaží se najít nové životní cesty i cíle. V tísnivé bilancující atmosféře se uchyluje ke vzpomínkám na kamarády, s nimiž v dětství trávil každé léto na horské chatě v Krkonoších. Na společné dovolené tehdy jezdíval i otcův kolega Milan Knot, který však v polovině 70. let podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Po roce 1989 Pavel získává Knotův svazek a někdejšího rodinného přítele v novinách veřejně odsoudí. S odstupem pětadvaceti let se však v případu objevují pochybnosti a nesrovnalosti. Přibáňův román není jen další reflexí normalizačního období; postihuje i postupné zrání generace aktérů listopadových událostí.
Nabízí uvěřitelný děj, dobově velmi povedeně vykreslený. Postavy jsou příjemně čitelné, dialogy nejsou zbytečně překombinované a přehnané. Jedná se o literárně velmi kvalitní dílo, které i přes těch 468 stran, na kterých je celý příběh čtenáři předložen, nenudí a čtení svižně odsýpá.
JIŘÍ ŠIMÁČEK – MALÁ NOČNÍ ŽRANICE
Malá noční žranice se stejně jako předchozí autorovy knihy (Snaživky a Charakter) odehrává v současném Brně a je s nimi volně propojena i některými postavami. Líčí osudy stárnoucího vdovce, který se nedokáže smířit s životní situací svých dětí: syna, který navzdory střednímu věku nepracuje a odmítá dospět, a dcery žijící s ambiciózním, avšak neschopným kariéristou. Jejich vzájemné soužití v jednom domě proto přináší řadu konfliktních situací a nedorozumění.
Šimáčkova próza není na první pohled založena na výrazných dějových zvratech, ale jakoby mimochodem popisuje banální rodinná dramata a traumata. Pro jednotlivé aktéry je však jejich intenzita téměř osudová. Ironická, až groteskní forma monologů „nedůvěryhodných“ vypravěčů, kteří líčí příběh ze svého omezeného hlediska, nechává ale nakonec na čtenáři, aby si sám domyslel a seskládal skutečný sled událostí.
Malá noční žranice je první kniha, kterou jsem od Jiřího Šimáčka četla a musím konstatovat, že je fenomenální. Zábavná a zároveň smutná. Psaná vytříbeným jazykem, napínavá i lehce vyhrocená. Uvěřitelné postavy, které dokonale zapadají do představy o průměrném Čechovi.
A kdo ví – třeba v příběhu najdete i sami sebe, nebo své blízké.
LARS KEPLER – PLAYGROUND
Jasmin Pascalová-Andersonová má hodnost poručíka švédské armády. Během mise NATO v severním Kosovu se její jednotka ocitne v boji. Jasmin ztratí dva ze svých mužů a sama je těžce zraněna. Na celou minutu a čtyřicet vteřin se jí zastaví srdce, potom je však přivedena k životu. Po probuzení mluví o své zkušenosti z klinické smrti: ocitla se v tajemném přístavním městě, jež představuje přechod mezi životem a smrtí a v němž panuje krutý a nespravedlivý systém. Jasmin je ze svých zážitků zmatená a rozrušená. Co se stalo během těch vzácných vteřin, kdy se jí zastavilo srdce? A jak se jí podařilo překonat nástrahy města a vrátit se do života?
Jasmin se ve Stockholmu léčí z posttraumatického stresového syndromu, opustí armádu a snaží se vést poklidný život. Až do dne, kdy jí vážná dopravní nehoda opět obrátí svět vzhůru nohama. Lékaři v nemocnici operují Jasminina syna, aby mu zachránili život. Během operace mu však musí na okamžit zastavit srdce.
Nikdo neví, kolik je pravdy na příbězích těch, kteří se navrátili z blízkosti smrti. Ale Jasmin nemůže riskovat.
Ví, že si její syn sám neporadí a nevrátí se. Kruté přístavní město plné násilí je nebezpečné místo. A ze všeho nejnebezpečnější je hřiště…
Manželská dvojice vystupující pod pseudonymem Lars Kepler je odjakživa políben velkou dávkou literárního nadání. Ačkoliv Playground je zcela jiné téma, než kterému se obvykle věnují, jedná se o skvěle napsané dílo.
Sci-fi o čínském přístavním městě mrtvých, kde se bojuje o přežití, nabízí velice čtivý příběh, kterému nechybí dynamika a vyvolává v čtenáři zvědavost a zájem o rozuzlení celé zápletky.
Vynikající kniha, Lars Kepler je rozhodně sázkou na jistotu.
MICHAEL HJORTH A HANS ROSENFELDT – NĚMÁ DÍVKA
O velikonočních svátcích je surově zavražděna rodina se dvěma malými chlapci. Sebastian Bergman a jeho tým zjistí, že u tragédie byl nejspíš svědek. Je jím desetiletá Nicole, která v tu dobu byla u svých bratranců na návštěvě. Policisté předpokládají, že se schovává v lese. Dívka je nezvěstná tři dny a její šance na přežití v divočině jsou malé. Policie se proto rozhodne požádat o pomoc veřejnost, přestože tím může vraha na svědkyni upozornit.
Bergmanovi se podaří děvče vystopovat a vznikne mezi nimi zvláštní pouto. Nicole je však hluboce traumatizovaná a nemluví, jen kreslí obrázky.
Sebastian Bergman s ní začne pracovat a zjišťuje, že mu čím dál víc připomíná jeho vlastní dceru, o kterou přišel.
Němá dívka je čtvrtým dílem série o policejním psychologovi a sebestředném sukničkáři Sebastianu Bergmanovi. Romány mají úspěch po celém světě, prodalo se jich více než dva miliony výtisků.
Němá dívka se dostala do užší nominace na prestižní cenu Nejlepší švédská detektivka roku, udělovanou Švédskou akademií autorů krimi.
SACHA BATTHYANY – A CO TO MÁ CO DĚLAT SE MNOU?
Potomek maďarského šlechtického rodu, novinář a zároveň hlavní hrdina knihy A co to má co dělat se mnou? Sacha Batthyany napsal knihu plnou otazníků. Jednoho dne se úplnou náhodou dozvěděl, že jeho svérázná tetička Margit se na svém zámku v rakouském Rechnitzu podílela na masakru 180 maďarských Židů. Po tomto šokujícím zjištění se Batthyany vydává na cestu do minulosti, která je dlážděna kostlivci ve skříních, ale také osvobozujícími odhaleními. Aby se Batthyany dozvěděl důležité informace o své rodině a sobě samém, cestuje do Maďarska, Moskvy, ale i Buenos Aires a mezi tím ulehá do křesla svého židovského psychiatra v Curychu. Průvodcem je mu deník jeho babičky, stárnoucí otec a zmatek v hlavě. Batthyanyho kniha je výborná. Považuji za přínosné, že tentokrát si můžeme poslechnout výpověď někoho, kdo není oběť. Je dojemné, s jakou vervou se Batthyany snaží rodinnému tajemství přijít na kloub. V rámci pátraní po vlastní minulosti ale nastolil i otázky pro nás ostatní. Co má co zločin jeho nymfomanské tety dělat s ním? Co mají co zločiny spáchané během nacismu, ale také komunismu dělat s námi? Můžeme soudit činy lidí, kteří tuto dobu zažili a ne vždy se zachovali ukázkově? Batthyany se tak trochu vysmívá současnému trendu mít na všechno jasný názor, velkohubě hájit dobro na sociálních médiích a soudit minulost jedním šmahem. Kniha je čtivá, inteligentní a nasadí vám brouky do hlavy. Svoji vlastní rodinu asi Batthyany knihou nepotěšil, vás ale rozhodně potěší. Nebo spíš zneklidní a o to v kvalitní literatuře jde!
TAKAŠI HIRAIDE – KOČIČÍ HOST
Jsou knihy, které postrádají strhující děj. Knihy, které jen tak plynou, tváří se nenápadně, ale o to víc vás strhnou. Přesně takovou knihou je Kočičí host japonského spisovatele Takašiho Hiraideho. Nečekejte západní styl psaní à la Haruki Murakami. Hiraide je velice japonský. Jeho příběh je minimalistický, upřímný a melancholický. Vlastní volbou bezdětný manželský pár v podobě autora samotného a jeho ženy básnířky Mičijo Kawano žije ve skromném domku na předměstí Tokia. K domku patří kousek zahrady, která má v knize důležitou úlohu. Jednoho dne přijde k manželům na návštěvu sousedovic kočička Čibi a změním jim život. Manželé vědí, že kočku nemohou vlastnit. Mohou se pouze radovat z jejích občasných návštěv a pozorovat, jak se Čibi svobodně pohybuje po jejich domě a zahradě. Je tajemná, nepřítulná, ale zdá se, že se jí u manželů zalíbilo. Dny utíkají, ale pak se stane něco velmi smutného. Hiraide svoji útlou prózu postavil na pozorování kočky a občasných interakcí s lidmi v okolí. Někomu by to mohlo připadat zoufale málo, ale Hiraide zkrátka nepíše Kocoura Boba. V knize vůbec nejde o kočku. Je plná rozjímání o proměnlivosti života, jehož součástí je pomíjivost. Kočičí host je náladovka, je jako šálek čaje, který vás na chvíli uklidní a dá vám sílu pokračovat dál.
JIŘÍ HÁJÍČEK – DEŠŤOVÁ HŮL
Od vydání posledního a úspěšného románu Rybí krev jihočeského spisovatele Jiřího Hájíčka uplynuly čtyři roky. Hájíček naštěstí není autor, který chrlí knihu ročně a čekání se vyplatilo. Nový román s názvem Dešťová hůl nás opět zavádí na jihočeský venkov, tentokrát ale také do města, konkrétně Českých Budějovic. Hlavní hrdina knihy Zbyněk, správce pozemků, se nachází ve středním věku, kdy chlapi začínají trochu blbnout. Zbyněk trpí nespavostí, marně se snaží se svou ženou o dítě a do toho řeší machinace s pozemkem své dávné vesnické lásky Bohuny. Příběh je opředen lehkou detektivní zápletkou. O Dešťové holi se mluví jako o „završení venkovské trilogie morálního neklidu“.
Na rozdíl od Selského baroka a Rybí krve je Dešťová hůl více současná a jednotlivé postavy jsou psychologicky lépe prokreslené. Kniha má pomalejší rozjezd, ale na konci budete litovat, že už je po všem. Zbyněk, jak už jsme u Hájíčkových hrdinů zvyklí, plave proti proudu. Žene se za něčím, co mu může zlomit vaz, a vy máte pocit, že je mu to jedno, protože jediné, na čem záleží, je moci podívat se do zrcadla a nezhnusit se sám nad sebou. Knize nechybí atmosféra, melancholické návraty do minulosti a zajímavé i zábavné postavy. Především ty vedlejší. Dešťová hůl je zkrátka starý dobrý Hájíček, který tentokrát přidal ještě něco navíc. Teď nezbývá než trnout, jestli autor své jihočeské příběhy už náhodou nevyčerpal. My doufáme, že ne!
Na článku spolupracovaly: Petra Havelková (Dešťová hůl, Kočičí host, A co to má co dělat se mnou?), Lucie Martincová (Tulák, Ódinovo dítě, Filmová kultura), Šárka Hromádková (Její život v očích panenky, Všechno je jenom dvakrát, Playground, Malá noční žranice, Němá dívka)
