Hudba, či pouhý marketingový tah?
Ačkoliv se elektronická taneční hudba těšila oblibě už v dobách jejího vzniku, v cestě na vrchol jí jednoznačně pomohl internet a sociální sítě. Dávno před Instagramem nebyly ve světe EDM žádné fotky, a žádné fotky znamenaly žádné tváře. DJs byli záhadní a bezejmenní, a právě na anonymitě tento hudební styl stavěl, jelikož rouška neznáma znamenala jistou rebelii a boj proti pravidlům. To už však neplatí. Tvůrci dennodenně vystavují na sociálních sítích své tváře a každodenní životy, které se ve valné většině skládají z nekončících party, slávy a luxusu. Vliv aury tohoto bezchybného a perfektního života se promítá i do klipů, a celé to tvoří jeden skvělý marketingový tah. Klipy dosahují sta milionů zhlédnutí a umělci mají na Instagramech desítky milionů sledujících. Vyvstává tedy otázka, zda je EDM vůbec ještě o hudbě, nebo pouze o sledování životního stylu DJs? V hudebním průmyslu je to však stejné, ať už se jedná o elektronickou hudbu, nebo třeba pop či rap. Umělci si na sociálních sítích tvoří své identity a ty vystavují okolí.
Žádné nástroje a žádná slova
EDM je trnem v patě mnohých také proto, že se podle nich ve své podstatě o hudbu nejedná, jelikož není vytvořena opravdovými hudebními nástroji a ve valné většině také písničky neobsahují slova a jedná se jenom o melodie. Songy EDM produkují umělci k tanci, a to se jim daří, aniž by písničky slova potřebovaly. A ačkoliv DJs tradičních hudebních nástrojů opravdu využívají jen sporadicky, pracují například s midi keyboardem. Umělci také musí ovládat spoustu přístrojů jako Ableton Push, kontrolery či počítačový program Ableton. Najdou se ale i výjimky, kdy například Timmy Trumpet vsadil na trumpetu a využívá ji i na svých shows.
P – peace, L – love, U – unity, R – respect
PLUR. Filozofie elektronické hudby, jež se zrodila v devadesátých letech dvacátého století a poprvé vyšla z úst amerického DJ Frankieho Bonese, odkazuje k míru, lásce, jednotě a respektu. Živé shows se tak stávají místem oslavy života, sdílení pocitů, které v lidech hudba vyvolá a respektování jeden druhého. Žádné negativní pocity, žádná agrese, žádné násilí. Většina lidí se touto myšlenkou opravdu řídí, spíše ale na větších festivalech, v malých místních klubech tomu tak úplně být nemusí. Festivaly však netvoří jen diváci. Jsou to DJs, kteří nejenom výběrem a mixováním hudby, ale i vizuálními efekty, pyrotechnikou či doprovodem zpěváků vytváří zážitek na celý život.
Při zmínce zpěváků tady však vyvstává další problém. DJ produkuje hudbu, zpěvák písničku nazpívá a poté se song vypustí do světa. Hodně lidí proto tedy očekává, že by na živých vystoupeních měl být i onen zpěvák. Vystoupení DJs se ale jmenuje show a ne koncert, a i když zpěváci na skladbách také odvedli kus práce, ve většině případů je na stagi nikdo neočekává. Poslední dobou ale autoři elektronické hudby zpěváky berou s sebou – příkladem je tomu Kygo a Justin Jesso, Halsey a The Chainsmokers, či Martin Garrix a Bebe Rexha.
Odvrácenou stranou živých shows a jediné, co celý obraz této zábavy nabourává, jsou drogy. Ačkoliv jsou v drtivé většině na všech festivalech zakázány a organizátoři se proti jejich užívání snaží bojovat, pro mnohé je extáze nedílnou součástí správného hudebního zážitku. Podle průzkumu na velkých festivalech jako Ultra, Electric Daisy Festival nebo Lollapalooza extázi užívá 10 %–20 % účastníků, 5 %–10 % sahá i po kokainu nebo LSD.
Absence hranic
Na evropské hudební scéně a v Severní Americe není elektronická taneční hudba žádným nováčkem, o pozornost si však žádá už i ve zbylých částech světa. Jeden z nejslavnějších festivalů, Ultra Music Festival, se od roku 1999 každoročně koná v Miami. Existuje však i jeho evropská či jihoamerická verze. Dále se koná například i v Japonsku nebo Korei a od roku 2014 dokonce i v Jižní Africe v Cape Town či Johannesburgu. Pozadu nezůstává ani Austrálie, kde se v Sydney každoročně koná Electronic Music Conference plná přednášek a workshopů. Elektronická hudba navíc letos zbourala další hranici. Ve francouzském rezortu Alpe d’Huez se v březnu konala první zimní edice festivalu Tomorrowland a nnechalo si ji ujít třicet tisíc lidí.
V Africe se EDM dostávala do povědomí podobně jako jinde ve světě. Vše začalo undergroundovými soukromými parties, které v tajnosti navštěvovali mladí lidé. Vývoj vyvrcholil v roce 2015, kdy Colour Festival navštívilo tři tisíce lidí, což bylo pro tento kontinent do té doby něco nevídaného. V Keni se rodí místní hvězdy, které si pomalu říkají o pozornost. DJ Suraj je keňský producent, který se ve vodách elektronické hudby pohybuje už sedm let. Nebojí se experimentovat a baví ho absence hranic – v jeho písničkách se můžeme setkat například s nyatiti (keňskou lyrou). K dalším keňským DJs a průkopníkům EDM se řadí Blinky Bill či EA Wave. Ačkoliv se zde EDM stále netěší tak velké oblibě jako jinde ve světě, i tady je toto hudební odvětví na svém vzestupu.
Spor o vlastním názoru a politice
Ohledně spojení hudby a politiky jsou tady dva tábory. První skupina je zásadně proti jakýmkoliv politickým názorům DJs, druhá naopak tvrdí, že by umělci neměli být lhostejní a v komentování současnosti by měli přidat. Situaci nejvíce rozvířily americké prezidentské volby v roce 2016. V té době se na účet tehdejšího kandidáta, teď už prezidenta USA Donalda Trumpa, vyjádřili producenti jako The Chainsmokers a MAKJ na Ultra Music Festivalu a například Zedd se nebál napsat svůj názor na Twitter. Když se podíváme zpět do sedmdesátých let, kořeny EDM sahají k touze odpoutání se od vládnoucí skupiny, touze po občanských právech a akceptaci LBGTQ komunity, tudíž vyjádření svého mínění bylo dříve její automatickou součástí. Vlivem komercializace se však na chvíli tenhle záměr elektronické hudby vytratil. Nyní se ale vrací a tvoří nedílnou část producentovy identity. K tomuto tématu se vyjádřil i Paul Van Dyk, podle něhož nikde jinde, než ve světě EDM, nenajdete tančit bílé s černými nebo Palestince s Izraelci, a to je přesně ten okamžik, kdy se festivaly a kluby stávají politikou.
Elektronická taneční hudba tady byla, je, a také nadále bude. Má totiž schopnost proměňovat se do různých podob a neustále vznikají nové subžánry. A ačkoliv se hranice mezi EDM a popem začíná tenčit, pořád jsou tady i takoví umělci, kteří nezapomínají ani na původní elektronickou hudbu. A tak si třeba Kraftwerk můžete jít letos poslechnout v Praze na Metronome Festival. Pokud však toužíte po novodobějším repertoáru, je tady například Transmission Festival v O2 areně, což je podle Markuse Schulze nejpůsobivější trance událost na světě.
