Průvodce světem EDM aneb Pronikněte do tajů elektronické taneční hudby

- Reklama -

V padesátých letech dvacátého století byl za Krále považován Elvis Presley a kdo neposlouchal rock’n’roll, jako by nebyl. Od poloviny šedesátých let se nejenom hippies vlnili do rytmů hard rocku Jimiho Hendrixe a v roce 1969 se uskutečnil první ročník festivalu Woodstock.

Každé desetiletí je pro hudbu něčím převratné a nové. V tom aktuálním si svou pozici vydobyla elektronická taneční hudba, která toho v sobě skrývá hodně. Rozličné množství hudebních žánrů, spoustu festivalů napříč celým světem, jež nabízí ta nejzvučnější jména nejlepších DJs, ale také kritiku a často i nepochopení.

Na počátku byly experimenty

Ačkoliv je EDM směsice všech různých stylů a vládne 21. století, své kořeny má už ve století minulém. V šedesátých letech přišla s prvními revolučními náznaky elektronické hudby Angličanka Delia Derbyshire a do paměti všech se zapsala ústřední znělkou ke sci-fi televiznímu programu Doctor Who společnosti BBC z roku 1963. V době, kdy ještě neexistovaly syntezátory a další vybavení, které DJs dnes běžně používají, Delia hudbu vytvořila řezáním, spojováním, zrychlováním či zpomalováním segmentů analogové pásky.

O dekádu později, v letech sedmdesátých, kdy lidé tančili do rytmů disca, které se skládalo z prvků soulu, funku a jazzu, tvůrci hudby začali více experimentovat a používat do té doby neobvyklé prvky, jako například bubnové beaty a opakující se pasáže. V té době k rozvoji elektroniky výrazně přispěla německá skupina Kraftwerk, která se řadí k pionýrům experimentů, průkopníkům elektronické hudby a reprezentantům synth-popu. Tehdy ještě duo Florian Schneider a Ralf Hütter začalo používat syntezátory, bicí automaty a vokodéry.

Osmdesátá a devadesátá léta přinesla nekončící party v rytmech techna a house, a také v opojení drog. Započala éra žánru acid house, jež je typický svým zvukem připomínajícím bublání či pěnění, a v Británii s Německem se začal uplatňovat termín rave, který v překladu znamená bouřit či šílet a spojují se s ním undergroundové nelegální akce.

20 DJŮ, KTEŘÍ HÝBOU ELEKTRONICKOU TANEČNÍ HUDBOU

Umělci začali více využívat syntezátory a bicí automaty. V Anglii vznikly kapely jako The Chemical Brothers či The Prodigy a elektronika se následně začala rozšiřovat i za oceánem, kde se prosazovala především v Chicagu a Detroitu, kde působili DJs jako Frankie Knuckles nebo Juan Atkins.

Začátkem 21. století se na trhu roztrhl pytel s novými jmény a elektronická hudba začala být vytvářena primárně pro taneční festivaly, kde spojení rytmických písniček a dropů doplňují vizuální efekty a lasery a dohromady tvoří nezapomenutelnou show. Hranice mezi jednotlivými styly se pomalu začíná stírat a vzniká mainstream, který slyšíme ze všech rádií, zná ho každý a cílí především na mladší generaci.

Rozmanitá škála všeho, po čem vaše uši zatouží

Elektronickou taneční hudbu nelze jednoznačně definovat, jelikož se skládá z rozmanitého spektra žánrů, společným znakem je ale drop – náhlá změna rytmu. K základním žánrům patří house, trance, techno, hardcore, jungle, trap a dubstep.

House je nejstarším, a také nejrozšířenějším žánrem, který je typický čtyřčtvrťovým taktem, kde na každou dobu připadá jeden úder basového bubnu – zkráceně nazváno four-on-the-floor. House se vyvíjel v 80. letech pod taktovkou Frankieho Knucklese, v současnosti se však často setkáváme s jeho podžánry. Progressive house si můžeme poslechnout od Swedish House Mafia či Aviciiho, na tropical house vsází Kygo a Steve Aoki nebo Hardwell nás těší electro housem.

V devadesátých letech se v Německu a Nizozemsku začal vyvíjet hudební žánr trance. Ten pro většinu lidí neznamená jenom hudbu, ale především i s ní spojené emoce. Hypnotické rytmy zpravidla pouze instrumentálních songů pomáhají dosáhnout zvýšeného vědomí. Sám název trance odkazuje ke slovům jako euforie, opojení, povznesení či rauš. Mezi nejznámější protagonisty tohoto žánru se řadí Armin van Buuren, Tiësto a Paul Van Dyk.

Techno je všechno? Pro spoustu fanoušků znamená tento žánr životní styl. Techno vzniklo v 80. letech v Detroitu a za zakladatele je považován Derrick May. Podstata tkví ve vyvolání pocitu transu, čehož se interpreti snaží docílit rychlými opakujícími se basy a elektronickými smyčkami. K dosáhnutí transu však návštěvníkům technoparty často spíše vypomáhají drogy.

Nejrychlejším a nejvíce agresivním žánrem je hardcore. Od devadesátých let, kdy vznikl v Nizozemsku, se svou rychlostí a intenzitou snaží neustále posouvat hranice.

Dubstep je značně variabilní žánr, specifický je však svými dvěma základními strukturálními prvky – těžkými basy a rytmickými beaty. Z experimentů s dubstepem se zrodil EDM trap. Kombinací basových bubnů, trojitých úderů hi-hatů, prvků hip-hopu a dubstepu vzniká syrová, zlověstná hudba, která má kořeny teprve v roce 2010 a patří k tomu nejnovějšímu, co elektronická hudba vyprodukovala a nabízí.

Jungle vznikl v devadesátých letech a byl založen na kombinování samplů a experimentování s nimi. Neexistovala zde žádná pravidla a na paškál se braly prvky všech žánrů. V dnešní době je více známé a užívané pojmenování drum and bass, které však více dodržuje taneční melodie, výrazná basová linka ale zůstala zachována.

Hudba, či pouhý marketingový tah?

Ačkoliv se elektronická taneční hudba těšila oblibě už v dobách jejího vzniku, v cestě na vrchol jí jednoznačně pomohl internet a sociální sítě. Dávno před Instagramem nebyly ve světe EDM žádné fotky, a žádné fotky znamenaly žádné tváře. DJs byli záhadní a bezejmenní, a právě na anonymitě tento hudební styl stavěl, jelikož rouška neznáma znamenala jistou rebelii a boj proti pravidlům. To už však neplatí. Tvůrci dennodenně vystavují na sociálních sítích své tváře a každodenní životy, které se ve valné většině skládají z nekončících party, slávy a luxusu. Vliv aury tohoto bezchybného a perfektního života se promítá i do klipů, a celé to tvoří jeden skvělý marketingový tah. Klipy dosahují sta milionů zhlédnutí a umělci mají na Instagramech desítky milionů sledujících. Vyvstává tedy otázka, zda je EDM vůbec ještě o hudbě, nebo pouze o sledování životního stylu DJs? V hudebním průmyslu je to však stejné, ať už se jedná o elektronickou hudbu, nebo třeba pop či rap. Umělci si na sociálních sítích tvoří své identity a ty vystavují okolí.

Žádné nástroje a žádná slova

EDM je trnem v patě mnohých také proto, že se podle nich ve své podstatě o hudbu nejedná, jelikož není vytvořena opravdovými hudebními nástroji a ve valné většině také písničky neobsahují slova a jedná se jenom o melodie. Songy EDM produkují umělci k tanci, a to se jim daří, aniž by písničky slova potřebovaly. A ačkoliv DJs tradičních hudebních nástrojů opravdu využívají jen sporadicky, pracují například s midi keyboardem. Umělci také musí ovládat spoustu přístrojů jako Ableton Push, kontrolery či počítačový program Ableton. Najdou se ale i výjimky, kdy například Timmy Trumpet vsadil na trumpetu a využívá ji i na svých shows.

P – peace, L – love, U – unity, R – respect
PLUR. Filozofie elektronické hudby, jež se zrodila v devadesátých letech dvacátého století a poprvé vyšla z úst amerického DJ Frankieho Bonese, odkazuje k míru, lásce, jednotě a respektu. Živé shows se tak stávají místem oslavy života, sdílení pocitů, které v lidech hudba vyvolá a respektování jeden druhého. Žádné negativní pocity, žádná agrese, žádné násilí. Většina lidí se touto myšlenkou opravdu řídí, spíše ale na větších festivalech, v malých místních klubech tomu tak úplně být nemusí. Festivaly však netvoří jen diváci. Jsou to DJs, kteří nejenom výběrem a mixováním hudby, ale i vizuálními efekty, pyrotechnikou či doprovodem zpěváků vytváří zážitek na celý život.

Při zmínce zpěváků tady však vyvstává další problém. DJ produkuje hudbu, zpěvák písničku nazpívá a poté se song vypustí do světa. Hodně lidí proto tedy očekává, že by na živých vystoupeních měl být i onen zpěvák. Vystoupení DJs se ale jmenuje show a ne koncert, a i když zpěváci na skladbách také odvedli kus práce, ve většině případů je na stagi nikdo neočekává. Poslední dobou ale autoři elektronické hudby zpěváky berou s sebou – příkladem je tomu Kygo a Justin Jesso, Halsey a The Chainsmokers, či Martin Garrix a Bebe Rexha.

Odvrácenou stranou živých shows a jediné, co celý obraz této zábavy nabourává, jsou drogy. Ačkoliv jsou v drtivé většině na všech festivalech zakázány a organizátoři se proti jejich užívání snaží bojovat, pro mnohé je extáze nedílnou součástí správného hudebního zážitku. Podle průzkumu na velkých festivalech jako Ultra, Electric Daisy Festival nebo Lollapalooza extázi užívá 10 %–20 % účastníků, 5 %–10 % sahá i po kokainu nebo LSD.

Absence hranic

Na evropské hudební scéně a v Severní Americe není elektronická taneční hudba žádným nováčkem, o pozornost si však žádá už i ve zbylých částech světa. Jeden z nejslavnějších festivalů, Ultra Music Festival, se od roku 1999 každoročně koná v Miami. Existuje však i jeho evropská či jihoamerická verze. Dále se koná například i v Japonsku nebo Korei a od roku 2014 dokonce i v Jižní Africe v Cape Town či Johannesburgu. Pozadu nezůstává ani Austrálie, kde se v Sydney každoročně koná Electronic Music Conference plná přednášek a workshopů. Elektronická hudba navíc letos zbourala další hranici. Ve francouzském rezortu Alpe d’Huez se v březnu konala první zimní edice festivalu Tomorrowland a nnechalo si ji ujít třicet tisíc lidí.

V Africe se EDM dostávala do povědomí podobně jako jinde ve světě. Vše začalo undergroundovými soukromými parties, které v tajnosti navštěvovali mladí lidé. Vývoj vyvrcholil v roce 2015, kdy Colour Festival navštívilo tři tisíce lidí, což bylo pro tento kontinent do té doby něco nevídaného. V Keni se rodí místní hvězdy, které si pomalu říkají o pozornost. DJ Suraj je keňský producent, který se ve vodách elektronické hudby pohybuje už sedm let. Nebojí se experimentovat a baví ho absence hranic – v jeho písničkách se můžeme setkat například s nyatiti (keňskou lyrou). K dalším keňským DJs a průkopníkům EDM se řadí Blinky Bill či EA Wave. Ačkoliv se zde EDM stále netěší tak velké oblibě jako jinde ve světě, i tady je toto hudební odvětví na svém vzestupu.

Spor o vlastním názoru a politice

Ohledně spojení hudby a politiky jsou tady dva tábory. První skupina je zásadně proti jakýmkoliv politickým názorům DJs, druhá naopak tvrdí, že by umělci neměli být lhostejní a v komentování současnosti by měli přidat. Situaci nejvíce rozvířily americké prezidentské volby v roce 2016. V té době se na účet tehdejšího kandidáta, teď už prezidenta USA Donalda Trumpa, vyjádřili producenti jako The Chainsmokers a MAKJ na Ultra Music Festivalu a například Zedd se nebál napsat svůj názor na Twitter. Když se podíváme zpět do sedmdesátých let, kořeny EDM sahají k touze odpoutání se od vládnoucí skupiny, touze po občanských právech a akceptaci LBGTQ komunity, tudíž vyjádření svého mínění bylo dříve její automatickou součástí. Vlivem komercializace se však na chvíli tenhle záměr elektronické hudby vytratil. Nyní se ale vrací a tvoří nedílnou část producentovy identity. K tomuto tématu se vyjádřil i Paul Van Dyk, podle něhož nikde jinde, než ve světě EDM, nenajdete tančit bílé s černými nebo Palestince s Izraelci, a to je přesně ten okamžik, kdy se festivaly a kluby stávají politikou.

Elektronická taneční hudba tady byla, je, a také nadále bude. Má totiž schopnost proměňovat se do různých podob a neustále vznikají nové subžánry. A ačkoliv se hranice mezi EDM a popem začíná tenčit, pořád jsou tady i takoví umělci, kteří nezapomínají ani na původní elektronickou hudbu. A tak si třeba Kraftwerk můžete jít letos poslechnout v Praze na Metronome Festival. Pokud však toužíte po novodobějším repertoáru, je tady například Transmission Festival v O2 areně, což je podle Markuse Schulze nejpůsobivější trance událost na světě.