Dokument Můj otec Antonín Kratochvíl (2020): Nejen Pohlreich mluví sprostě

4. 6. 2020

678

„Tohle je moje kopie,“ představuje fotograf Antonín Kratochvíl svého syna Michaela přátelům. Přiznává, že ačkoli se poprvé setkali až v Michalových devatenácti, měli od začátku podobná gesta i povahu. Dokument Můj otec Antonín Kratochvíl má být o tom, jak k sobě otec a syn hledají cestu. Jenže otec je prostě nepřehlédnutelná osobnost, a tak na sebe strhne většinu pozornosti.

Několik měsíců předtím, než se Michael narodil, opustil Antonín Kratochvíl Československo. Čekaly ho dlouhé týdny v drsných podmínkách uprchlického tábora v Rakousku. Ale přes každodenní boj o přežití věděl, že venku na něj čeká svoboda. Sám se pak o ni na nějakou dobu připravil, když skončil ve švédském vězení a pak také ve Francouzské cizinecké legii. Ale odsud už vedla jeho cesta do Amsterdamu, kde konečně dostal šanci věnovat se tomu, po čem opravdu toužil – umění. Dnes patří mezi nejuznávanější fotografy na světě a několikrát zvítězil také ve World Press Photo. Přesto ho v Česku zase tolik neznáme. A vlastně, nezná ho ani jeho syn Michael.

Říkali mi, že je táta mrtvý

Poprvé svého tátu uviděl až v devatenácti. Byl tehdy posunovačem na dráze a rovnou z práce ho odvezla limuzína na tohle setkání. Do revoluce tehdy zbývalo ještě pár měsíců a Michael si hned uvědomil, kdo proti němu sedí. Podoba se totiž zapřít nedala, stejně tak jako některá společná gesta či pohyby, které mají oba muži stejné. Přitom ještě pár roků před setkáním Michael věřil, že jeho otec zemřel. Po Kratochvílově emigraci vychovávali malého syna nejprve jeho rodiče, později žil se svou matkou a otčímem. Ti malému chlapci namluvili, že jeho biologický otec zemřel. Přitom Antonín už tou dobou žil v Americe a jeho popularita rychle rostla. Sám říká, že měl v životě vždycky štěstí. Příležitosti si ho nacházely samy, jenže on je nespoutaná povaha, a tak je občas marnotratně zahazoval. Když vybudoval prosperující studio v Kalifornii, prodal ho. Rok pak strávil cestováním jen s foťákem. Není nijak překvapivé, že jeho bouřlivá povaha znamená také bouřlivý soukromý život. Kromě Michaelovy matky tak zvládl další tři manželství a zplodil další dva syny – Gavyna a Anthonyho. Vychovávat zvládá ale až toho posledního.

Přes veškerou podobnost si k sobě Antonín s Michaelem museli najít cestu. I když spolu už pár let pracovali, procestovali společně kus světa, Michael přiznává, že svého otce vlastně stále nezná. Pořád se ho snaží pochopit. „Kdyby mou fotku kritizoval dvojnásobný držitel World Press Photo, za každou jeho poznámku bych byl strašně vděčný. Když je to ale táta, tak mě to nezajímá,“ říká s trochou nadsázky Michael, který jen dokazuje, jak moc blízké jsou si i povahy obou mužů.

Materiál na Oscara, jenže…

Režisérka a scenáristka Andrea Sedláčková se rozhodla na světovou superstar Antonína Kratochvíla podívat očima jeho znovunalezeného syna. Nápad jistě zajímavý. Sama ale přiznává, že při prvním setkání na ni působil Antonín Kratochvíl jako lev. „Divoký, hlučný, sebejistý. Inteligentní, vtipný, šarmantní. Trochu cirkusák. Provokující,“ říká o něm. Kratochvíl takový bezesporu je, dojde tak k nevyhnutelnému – celý dokument Můj otec Antonín Kratochvíl by si ta první dvě slova mohl klidně odpustit. Vše ostatní než hřmotný a hlasitý fotograf ustupuje do pozadí. To on je hvězda, což režisérka ještě nechtíc podtrhne zařazením starších záběrů z rozhovorů s Kratochvílem v devadesátých letech v USA. Michael jako by tam opravdu nemusel být.

Jinak si ale tahle osobnost říká o naprosto strhující portrét. Kratochvíl, jako mnoho dalších, kteří prožili větší část života mimo Česko, nejde pro sprosté slovo daleko. Dokonce i takový Zdeněk Pohlreich proti němu mluví spisovně a velmi způsobně. Těžko říct, jestli je to dáno povahou, frekvencí fuck v angličtině, nebo mnoho emigrantů prostě ztratí cit pro jazyk a už jim tenhle způsob mluvy přijde normální. V kombinaci s Kratochvílovou výbušnou a poměrně nonkonformní povahou se režisérovi nabízí skvělý materiál.

Jenže tradice české dokumentaristiky nás vede někam jinam. Sedláčková se tak snaží v jejím duchu co nejpečlivěji odfiltrovat veškerou zábavnost. Aby se náhodou někomu nemohlo zdát, že dokument je snad nějaká pokleslá komerce. A tak je třeba Kratochvílovy gejzíry živočišnosti rychle vyrovnat pokud možno monotónním čteným komentářem. Kdykoli pak svádí děj k akčnější scéně, okamžitě je nutné zařadit nějakou časově i dějově nesouvisející retrospektivu. Umění si zkrátka žádá své.

Ale přesto se dokáže Kratochvíl prosadit natolik, že i tuhle snahu úspěšně naruší. Dokument Můj otec Antonín Kratochvíl je skoro povinný pro všechny fanoušky fotografie a fotografování. Protože tam, kde se sám fotograf začne zamýšlet nad tím, jak fotí, jak si hledá záběr, co chce vidět a co na snímcích vidí, budou očima a ušima hltat každý záběr. „Tátovy fotky jsou často takový podivný, divoký. Jako bych se díval na impresionistický obraz. On jde po pocitu, nezajímají ho věci, jako je ostrost… Prostě to tam vidí a dokáže ze zcela běžného okamžiku vytáhnout tu důležitou informaci,“ komentuje otcovu tvorbu v dokumentu Michael.